Patřil k elitě. K největším nadějím české cyklistiky. Remco Evenepoel byl soupeř, jehož dokázal jako jeden z mála porážet. Stejně jako Biniama Girmaye, Antonia Tiberiho a mnohé další hvězdy pelotonu. První únorový víkend však Karel Vacek ukončil kariéru. „Kolo miluju. Děsně mě bavilo to soutěžení v pelotonu. Ale neplnil jsem svoje osobní cíle. Už mi nedávalo smysl pokračovat,“ vysvětluje čtyřiadvacetiletý rodák z Prahy.
O poslední sezoně v týmu Burgos, nabídkách na rok 2025, sebevědomí i budoucnosti mimo peloton vypravuje v exkluzivním rozhovoru pro We Love Cycling.
Jak dlouho jste měl v hlavě myšlenky na konec kariéry?
Minulou sezonu jsem ukončil vlastně už v polovině srpna. Pak jsem do konce září jenom trénoval. Neměl jsem žádné závody. Přemýšlel jsem o dalším roce. Hodnotil jsem, kam moje kariéra směřuje. V juniorech jsem si nastavil určitý výkonnostní a výsledkový standard. Ale po přestupu mezi muže jsem nedokázal plnit cíle, které jsem si dával. Cítil jsem, že vlastně celá cyklistická kariéra mezi elitou byla nahoru dolů. Nebylo to konzistentní. Nikam jsem se neposunul, i když jsem udělal dobré výsledky. Pokud jsem se ohlédnul do období v kadetech a juniorech, tak jsem došel k jednoznačnému závěru, že moje současné postavení a cesta nejsou adekvátní. Bavil jsem se o všem s manažerem. Rozebírali jsme moji situaci.
Dostal jste nabídky na další sezonu nebo vůbec nebyla možnost pokračovat?
Mohl jsem pokračovat v Burgosu. Jenže ve španělském prokontinentálním týmu byl velký rozdíl mezi sliby, které jsem dostal při podpisu kontraktu, a realitou. Odjel jsem kromě mistráku osmatřicet závodních dnů. Mezi jednotlivými starty byly mezery třeba měsíc nebo dokonce měsíc a půl. V prokonti musí člověk hodně závodit, aby se zviditelnil. Navíc ani komunikace nebyla ideální. Často jsem do poslední chvíle nevěděl, kam mě tým pošle. Přitom výsledky jsem neměl špatné. Nesedělo mi to. Nechtěl jsem takhle pokračovat.
A varianta působení v týmu na kontinentální úrovni?
Jednou jsem tuhle variantu podstoupil, když jsem šel v roce 2022 do Tirolu KTM. Možnosti tímto směrem existovaly. Ale byl by to velký krok zpátky. Nechtěl jsem jít ještě o kategorii níže. Možná bych se za rok dostal z kontinentálního týmu někam výše. Ale možná taky ne. Někdo může říct, že si nevážím příležitostí, které se rýsovaly. Ale už jsem neviděl cestu, jak si plnit svoje cyklistické sny. Pokud bych před sebou měl vidinu World Tour, tak bych pokračoval. Ale taková varianta nebyla. A já nechtěl pokračovat v něčem, co mi nedávalo smysl. Chtěl jsem se posouvat dopředu. Znehodnotil bych všechno, co jsem v cyklistice dokázal. Navíc jsem dostal skvělou pracovní příležitost mimo peloton, což moje rozhodování usnadnilo.
Kdy si Karel Vacek definitivně řekl, že cyklistická kariéra je minulostí?
V polovině prosince jsem se sešel s manažerem. A řekl jsem mu, že pokud mám pokračovat v Burgosu za stejných podmínek, není to moje cesta. Od dětství jsem obětoval cyklistice všechno. Nikdy jsem nešidil tréninky. Miloval jsem soutěžení v pelotonu. Ten kontakt, adrenalin, boj o pozice. Myslím, že profesionální cyklistika je skvělý job. Ale poslední sezony mi cyklistika za moje úsilí nevracela adekvátní potěšení. Na základě výsledků z kadetů a juniorů jsem měl velké sny. Velké cíle. Chtěl jsem jezdit největší závody, bojovat na Tour de France o vítězství v etapě. Vím, že jsem dal cyklistice všechno. V tréninku jsem si sáhnul na super čísla. Z hlediska výkonu jsem se v tréninku dostal na úroveň, kterou je potřeba mít k vítězství. Bohužel jsem to nedokázal prodat v závodech. To je prostě fakt.
Bylo hodně těžké udělat rozhodnutí, po němž není cesty zpět do pelotonu?
Nemusím končit kvůli zranění nebo proto, že by mi někdo naráz zrušil smlouvu. Mohl jsem jezdit, ale neviděl jsem cestu k vrcholu. Lhal bych sám sobě, kdybych si myslel, že za dva roky pojedu nějakou Grand Tour. Proto jsem udělal zásadní rozhodnutí. A jsem na sebe pyšný. Vyžadovalo to určitou kuráž, protože od dětství jsem se nevěnoval ničemu jinému než cyklistice.
Prozradíte, co bude vaší pracovní náplní?
Dostal jsem obrovskou příležitost. Vlastně šlo o nabídku, kterou nešlo odmítnout. Budu na manažerské pozici v cyklistické firmě s oblečením, která se současně pohybuje i na trhu s cyklistickou obuví. Je velkou výhodou, že jsem se během let v pelotonu naučil perfektně německy, italsky, anglicky a domluvím se solidně španělsky. Budu tomu věnovat veškerou energii.
Řešil Karel Vacek konec kariéry s bráchou Mathiasem, který závodí za Lidl-Trek, tátou nebo dalšími blízkými?
Pochopitelně jsme situaci rozebírali. Co prožívá aktuálně Mathias, a kam směřuje, to je absolutní bomba. Od dětství se podporujeme, což platí i pro nynější situaci. Konečné rozhodnutí bylo každopádně na mně. A musím říct, že jsem byl hodně překvapený, kolik lidí reagovalo na moje oznámení o konci kariéry. Dostal jsem spoustu zpráv. Vlastně mi to dodalo novou motivaci, protože se s pracovními nabídkami ozvali lidé, které vlastně ani neznám. Ale napsali s tím, že mi fandili na Giru nebo při jiných závodech. Je neuvěřitelné, jaké dveře mi cyklistika otevřela.
Když se ohlédnete za kariérou, najdete okamžik, jehož litujete?
Musím přiznat, že během ledna jsem se často v myšlenkách vracel zpátky a hledal momenty, kdy jsem pochybil. Nenašel jsem nic zásadního. Nemám žádné výčitky, ničeho nelituji. Věřím, že se věci dějí z určitého důvodu. Jsem pyšný, že jsem bitvu o naplnění dětských cyklistických snů nevzdal ani v těch nejtěžších životních chvílích. Fakt, že se brácha Mathias dostal do World Tour a v týmu Lidl-Trek se stává jednou z hlavních postav, je obrovský úspěch i pro mě. Jediné, co mě mrzí, že jsem nevyhrál etapu na italském Giru v roce 2023. Tehdy jsem byl v sedmém dějství druhý. Ale zase to bylo přesně jako celá ta kariéra mezi muži. Nominaci jsem dostal na poslední chvíli po jiném etapáku. Neměl jsem zkušenosti s Grand Tour, což se v konkrétní den projevilo. Kdybych zvolil lepší taktiku, mohl jsem na Campo Imperatore vyhrát.
Je tedy druhé místo z Gira 2023 top výsledkem kariéry?
Výsledkově i z hlediska emocí bylo Giro skvělé. Ale upřímně, nejvíc jsem si užil, když jsem byl v Tirolu a jezdil jsem s bráchou za národní tým. Bylo super bojovat bok po boku. Moment, kdy jsem mu pomohl při výstupu na Dlouhé Stráně během Závodu míru a Mates byl pak třetí v konečném pořadí, to jsou vzácné vzpomínky. Pro mě nezapomenutelné.
Vždy jste s bratrem Mathiasem tvrdili, že je velkým snem závodit společně v jednom týmu. Ani tohle nebyla motivace pokračovat?
Před sezonou 2021 jsem podepsal kontrakt do World Tour týmu Qhubeka NextHash. Bylo to v období, kdy celý svět ochromila pandemie koronaviru. Tehdy v listopadu tým ukončil činnost. A následně jsem se každý rok strachoval o smlouvu. Pořád to bylo v totálním stresu. Nikdy jsem neměl jistotu a nepodepsal dlouhodobý kontrakt. I přes dobré výsledky. Trošku mi to bralo sebevědomí, což se pochopitelně negativně promítlo do výsledků. Nicméně i tak se na podzim 2023 možnost společného angažmá v Treku rýsovala. Jenže stáj opustilo Segafredo coby italská společnost. S příchodem nového partnera se situace změnila. Nabrali spoustu nových a drahých lidí, čímž se pro mě dveře zavřely. I letos byla maličká šance. Jenže v průběhu léta Lidl-Trek podepsal tolik závodníků, že měli plnou soupisku, a pak jim nezbylo místo ani pro mistra světa do třiadvaceti let Niklase Behrense, který jim utekl do Vismy. Brácha si vybudoval v týmu silnou pozici. Ale já mu nechtěl být na obtíž, aby mě musel někde tlačit a prosazovat moje jméno. Rok bych čekal, a pak by to asi stejně bylo hodně na sílu. A zase bych stál před rozhodnutím, co dál.
Ovlivnil zásadně cestu na vrchol okamžik, kdy váš otec musel do vězení?
Bylo mi osmnáct. Táta ze dne na den nebyl doma. Když zmizí hlava rodiny, pevný stožár ve vašem životě… V některých rodinách je to všelijaké, ale vyrůstali jsme ve fungující rodině. O problémech jsme jako kluci nevěděli. Rodiče nám vytvářeli dokonalé zázemí. Všechno bylo perfektní. A najednou se to sesypalo. Psychicky nás to poznamenalo. Mě hodně. Bertík, nejmladší bratr, byl hodně malý. Mathias byl často v Itálii a nesl to trošku jinak. Já byl na tátu hodně fixovaný. Navíc ještě měla hodně vážné zdravotní problémy mamka. V osmnácti jsem se musel o všechno starat. Na trénink jsem měl čas, ale když se začal lámat chleba na závodech, nedokázal jsem si ublížit.
Ublížit?
Cyklistika je o tom, jak si dokáže závodník ublížit. Čím je cyklista vyrovnanější, tím si sáhne hlouběji a je ochotný si na kole ublížit. Zničit se. Já byl ublížený z jiného spektra, z běžného života. A při závodech jsem nedokázal jít za hranu. To dělá vítěze vítězem. Dostal jsem se na hranu, ale nešel jsem za ní. Nebyl jsem toho prostě tehdy schopný. Neměl jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Devadesát devět procent známých a rádoby přátel se k nám obrátilo zády. Ale nelituji se. Jsem s tím smířený. Jsem na sebe pyšný, že jsem to ustál. Určitě mi to sebralo kus kariéry, kus sebevědomí. Nicméně jsem získal obrovskou odolnost. Vím, co je kravina a co je vážně potřeba řešit. Mě už teď jen tak něco nerozhodí.
Vyrazil Karel Vacek od prosincového rozhodnutí ukončit kariéru na trénink? Nebo je kolo minulostí?
Bylo to tak, že jsem jezdil do konce prosince a dělal parťáka bratru Mathiasovi při jeho tréninkovém plánu. Pak měl jednou v pondělí volno. A v úterý už jsem s ním nejel. Za celý měsíc jsem byl na kole jednou. Ale není to tak, že bych měl vůči cyklistice zášť. To vůbec ne. Jen dělám spoustu věcí, které jsem během kariéry nestíhal. Mojí obrovskou vášní je rybaření, takže dost možná budu k vidění na rybářských závodech…
A co ty cyklistické na amatérské úrovni?
Určitě se nebudu vracet v rámci amatérského pelotonu. Já jsem se vyřádil na kole dostatečně. Mám obrovský respekt ke všem cyklistům, kteří po pracovním procesu sednou na kolo a třeba čtyři hodiny tráví v sedle. Budu se udržovat v kondici, protože chci zimní období trávit s bráchou ve Španělsku a dál mu dělat parťáka při tréninku. A amatérské závody pojedu případně jenom pro radost s kamarády. Třeba Horskou L’Etape v Prachaticích, kterou mám kousek od domova. Nicméně určitě to nebude s ambicemi na výsledek.
