Chute, pád v pelotonu! Když tahle slova rezonují v interním rádiovém okruhu, celá karavana Tour de France zbystří a sportovním ředitelům zatrne: Je tam někdo od nás? Co náš lídr? Nestalo se mu něco? Tou dobou už Florence Pommerieová jako výsadkář vyskakuje ze svého vozu a upaluje do první linie sčítat škody. Taková je práce šéfové lékařského týmu, co se stará o peloton Staré dámy.
Modrá vesta, na ní nápis Assistance médicale a k tomu bleskové reakce, připravenost a efektivita vlastní lékařům z pohotovosti, na které i ona během roku pracuje. „Když hlášení o pádu z vysílačky uslyším, musím zůstat klidná. Nejdřív se podívám, kdo se zvedne sám. Pokud je to pád jednoho závodníka, utíkám k němu hned, když je jich víc, čekám, jestli vstanou. Ale současně je potřeba spěchat, protože peloton na nikoho nečeká,“ připomíná Florence.
Když nemusí pracovat, spokojení jsou všichni
Pokud nemá mnoho práce, jde o dobrý signál pro všechny týmy. Tento ročník totiž až do konce první třetiny opustilo jen 7 závodníků, což s ohledem na obvyklou nervozitu úvodních dnů a z toho plynoucí pády představuje skoro až zázrak. „Nejkrásnější den na Tour? Když je lékařská zpráva bez záznamů.“ Skutečná pohroma však přišla ve čtrnácté etapě, kdy kvůli pádům a jejich následkům odstoupilo sedm jezdců…
Asi nejvíc se však letos paní doktorka zviditelnila, když se fotografové seskupili kolem padlého Cavendishe a zachytili ji, jak společně prohlížejí závodníkovo rameno, přičemž oba dávno předem tušili: To bude zlomená klíční kost. A tím pádem konec tohoto francouzského příběhu. „Nejhorší jsou pády v koncích etap. To už jsou všichni utahaní a zůstávají pak déle ležet, přitom nemusí jít nutně o nic závažného.“
Roky pracovala jako lékařka u Rallye Dakar, ale pak dostala nabídku ze světa dvou kol. „Nevím nic o mechanice, o motorech, motorsport mě na začátku vůbec nelákal. Ale naučila jsem se ty chlapy znát, respektovat a obdivovat za to, čím pro svou vášeň procházejí,“ říká. „Srovnávat ty dva světy ale nelze. Na Dakaru je to fyzičtější, na Tour zase všechno běží strašně rychle.“
Nejčastější problém? Včely
Od roku 2009 je šéfkou lékařského týmu Tour, ale až další rok ji objela celou v kabrioletu, který funguje jako mobilní ordinace. Kabriolety má její tým k dispozici dva, ona sedí v tom prvním, nejblíže závodníkům.
Na Tour de France umějí a musejí lékaři řešit vše, od otřesu mozku po žihadla. „Častý problém jsou včely a nejhorší je žihadlo v ústech, protože když závodníci dýchají, mají je otevřená,“ říká Pommeriová. „Když má někdo alergii, je to vážnější, pak je potřeba použít kortikoidy a to je potíž. Nesmíme aplikovat nic ze seznamu zakázaných látek. Jen když se řeší urgentní případ, není čas na otázky.“
V lékařském voze si veze vše, od A do Z. První pomoc na všechno, od léků na žaludek, na bolest. A obvazů, snad nejpoužívanější komodity, není nikdy málo. „Kolik metrů jich máme? Nikdy jsem to neměřila, ale asi hodně,“ směje se. „Ale jsme zařízení i na to, kdyby se stalo něco vážnějšího. Takže s sebou vozíme i defibrilátor.“
Kdy bolí doktoru u srdce?
Nejvíc si paní doktorka pamatuje svou premiérovou Tour 2010. „To bylo pádů! Do toho vypadla telefonní síť, takže jsme nemohli volat do nemocnic.“
V paměti jí uvízl ještě Vinokurov, který sletěl do rokle a nahoru ho tahali s holenní kostí vejpůl. Nebo ještě další rok na cestě do Mét karambol čtyřicítky závodníků, kde měla práce až až. V takových momentech jí obvyklý úsměv z tváře mizí. „To když jsou závodníci vážně zranění. A to, co my nazýváme vážným, vážné opravdu je. Když musí cyklista opustit závod, vídám je i plakat. A to mě bolí u srdce.“
Když cyklista upadne, pod návalem adrenalinu kolikrát ani necítí zranění. Teprve až se znovu rozjede, kouká, proč ho bolí koleno a že mu z ruky kape krev. Pak přijede na kontrolu k doktorce, která rány ováže, bolístky ošetří a taky často zafunguje jako psycholog.
„Závodníci jsou vlasstně křehcí, jako všichni vrcholoví sportovci. Ale mám pro ně to nejvyšší uznání, za jejich výdrž během těch tří týdnů,“ chválí dáma z Paříže. „Často se pak stane, že nám přijdou poděkovat, prohodí s námi slovo. Jsou to velmi slušní kluci. To musím zdůraznit, protože něco takového jsem viděla jen u cyklistů.“
