Jde o vášeň, která hraničí s šílenstvím. Tour de France je skutečný fanouškovský fenomén! Pouze mistrovství světa ve fotbale a letní olympijské hry generují větší zájem. Miliony diváků každý rok obklopí trasu nejslavnějšího závodu světa! Fanoušky a jezdce dělí pouhé centimetry. A někdy ani ty ne! Dav nadšenců ze všech koutů světa se před závodníky i flotilou vozů Škoda rozestupuje v poslední možnou vteřinu. Tak intenzivní emoce nenabízí žádná jiná sportovní událost na planetě!
„Řev diváků mi ohromným způsobem dodává energii. Mnohdy jedete do tunelu. Ani nevíte kam. Netušíte, zda přijde zatáčka nebo pojedete rovně, protože dav se rozestupuje v posledním možném okamžiku. Ale to jsou momenty, které lze prožít jenom v cyklistice,“ přibližuje jedinečnou atmosféru Tour de France Zdeněk Štybar, cyklista World Tour týmu Jayco AlUla, v dokumentu Česká stopa na Tour de France.
Tour de France sledují u trasy miliony diváků
Ročně obklopí trasu Tour de France miliony diváků. A je zcela lhostejné, zda jde o etapy rovinaté, zvlněné či vrchařské. V nížinách čekají na průjezd pelotonu Staré dámy babičky uvelebené v křeslech. Rodiny pořádají u silnic pikniky, grilují… Užívají si léta a atmosféry nejsledovanějšího cyklistického závodu planety.
„Na fanoušky je člověk zvyklý, ale není zvyklý na množství, které sleduje Tour de France. Někdy šlo o zásadní problém. V průběhu etapy musí člověk vykonat potřebu, což na Tour mnohdy nešlo, protože lidé byli prostě všude,“ usmívá se při vzpomínkách na osm účasti v Grande Boucle Ján Svorada, který vyhrál tři etapy.
„Pamatuji si, že každý kopec byl oklopený lidmi. Pyreneje byly narvané příznivci z Baskicka, kteří jsou skvělí. Většinu závodníků znají jménem, takže při průjezdu nás oslovovali, což je fakt úžasné,“ vzpomíná René Andrle, bývalý profesionál, který zažil jubilejní stý ročník Tour de France.
V grupetu je pomoc fandů příjemná
V horách jsou fanoušci odlišní. Mladší, temperamentnější, mnohdy posilnění špetkou alkoholu, a hlavně milující cyklistiku. Většinou jde o karneval, který netrvá jen pár desítek minut průjezdu pelotonu. Jde o několikadenní party na konkrétní hoře, protože mít dobré místo si žádá dorazit v předstihu. A když už jste na místě, je třeba si pak vše užít. Podle statistik, které však nelze ověřit, dorazilo kupříkladu v roce 1997 na silnici k Alpe d´Huez milion diváků!
„Nejsme v kleci, nejsme na stadionu. Jsme na veřejné komunikaci. To dělá ten sport přitažlivým. Dav čekající na desetivteřinový průjezd je paralyzován euforií a nastává malé davové šílenství. Lidé si přestanou kontrolovat prostor a zasahují do prostoru pelotonu. Jde o přímou spojku mezi divákem a jezdcem. Je to naprosto nebezpečné. Bohužel z toho vznikají ošklivé pády, které ovlivňují závod,“ popisuje pro dokument Česká stopa na Tour de France těsné propojení mezi cyklisty a fanoušky Leopold König, bývalý profesionál, který na nejslavnějším závodě planety vybojoval sedmé místo a slavil celkové vítězství týmového kolegy.
Karamboly zaviněné diváky mnohdy zásadně ovlivňují pořadí. Vincenzo Nibali ztratil šanci na stupně vítězů, když jej páskem od fotoaparátu strhl nepozorný divák. Tony Martin letěl k zemi kvůli fanynce vystavující papírový plakát z krajnice hodně hluboko do silnice…
„Když jedete v grupetu a někde vás fanoušci potlačí nebo podají vodu, je to příjemné. Na špici při boji o celkové nebo etapové vítězství, je to složité. Někoho to může vyrušit z koncentrace, rozhodit rytmus, nemluvě o nějakých karambolech,“ krčí rameny Zdeněk Štybar nad rizikem, které přijímají cyklisté každoročně na Tour de France.