Cítil se bídně. Celou Tour de France protrpěl. Málem „koupil“ limit, který by jej ze závodu vyřadil. Ale pak přišla chvíle, která změnila jeho život. Ján Svorada proletěl cílem etapy s úsměvem na tváři. Žádné vypětí do posledních milimetrů, žádné drama. Suverénní vítězství v závěrečném dějství nejsledovanějšího cyklistického závodu planety v roce 2001!
Česká stopa na Tour de France je jeho přispěním nesmazatelná. „Jet Tour de France byl splněný dětský sen. A každá vyhraná etapa zážitek na celý život,“ říká pro WeLoveCycling.cz český spurter, který vyrazil do Francie sledovat snažení Marka Cavendishe o vytvoření rekordu v počtu vyhraných etap. Bývalý český reprezentant přibližuje pozici sprintera v závodě, jeho rozpoložení v těžkých etapách, bitvu o zelený trikot, zákonitosti týmové hierarchie i důvody, proč nebylo vyhraných etap více.
Vybaví se vám i po dvaadvaceti letech slavné vítězství na Champs Élysées?
Dokonale! Je to poslední etapa. Mediální pozornost na dojezd Tour de France je obrovská. Celá Tour je z hlediska sledovanosti úplně mimo. Ale pařížský dojezd je ještě intenzivnější. Při jiných závodech všichni rychle chtějí do auta, na letiště a domů. V Paříži se nespěchá. Tam si člověk užívá. Je to pompézní.
Vaše tehdejší vítězství vypadalo velice jednoduše. Záběry, jak projíždíte cílem s úsměvem, široce rozpraženýma rukama a otáčíte se na peloton za zády jsou nezapomenutelné.
Jel jsem Tour de France osmkrát, jen třikrát jsem ji dokončil. A pouze právě v roce 2001 se spurtovalo o vítězství. Poprvé vyhrál uprchlík, podruhé byla ujetá menší skupina a peloton ji nedostihl. Můj tým měl málokdy v poslední etapě sílu, aby závod kontroloval na hromadný dojezd. Měl jsem prostě štěstí. Často se bojuje do posledních milimetrů a člověk neví, kdo vyhrál. Tehdy jsem měl náskok, který mi dovolil vítězství vychutnat.
Pouhé štěstí přeci k vítězství v závěrečném etapě Tour de France nestačí.
Byl jsem na dobré pozici ve správnou chvíli. Využil jsem momentu překvapení. V lajně za mnou závodníci odstoupili, čímž trošku skupinu rozpojili a já měl v okamžiku nástupu malý náskok. Bylo to relativně snadné. Ale ty dny před Paříží, to byla muka. Prvních deset dnů pršelo, byla zima. Nachladil jsem se a jenom jsem v balíku přežíval. Jak se zrychlilo, nemohl jsem dýchat. Každý kopec představoval utrpení, jak jsem měl dutiny plné hlenů. Jeden den jsme zůstali vzadu tři z mého týmu. Ti další dva kluci vzdali. Já dokázal dojet grupetto a přežít do dalšího dne. Uvažovat za dané konstelace o vítězství představovalo hodně velkou troufalost.
První etapu na Tour de France jste vyhrál v roce 1994, co pro vás představoval tenhle triumf?
Šlo o jeden z nejlepších momentů kariéry. Dostal jsem se na vrchol a mohl si odškrtnout další cíl. Porazil jsem Olafa Ludwiga, který za sebou měl parádní kariérou a vyhrál na Tour de France zelený trikot. Hodně mě ta výhra nakopla do další kariéry.
Druhé etapové vítězství v Corku 1998 bylo výjimečné trikotem, v němž jste do Tour de France odstartoval, že?
Ano. Jel jsem v dresu mistra republiky a byl to hodně speciální pocit ovládnout etapu na Tour de France. Nezapomenutelný okamžik. Navíc jsem porazil spurterské hvězdy jako Cipollini, Zabel nebo McEwan a další, což vše jen umocnilo. Tehdy jsem zažil na kole i stávku. Vyrazili jsme do etapy s hodinovým zpožděním. A etapa pak byla tak strašně rychlá, že nebyl ani čas dojet si do auta pro vodu. Měli jsme neuvěřitelnou žízeň a měli bojovat o vítězství. Ale dokázali jsme to. Rozjel jsem spurt pro Toma Steelse a on proletěl cílem první.
Dnes se často řeší, jestli mají klasičtí sprinteři ještě v pelotonu místo. Co bylo vaší největší předností?
Jezdil jsem v italském týmu. Na Giro jsme jezdili s ambicí na celkové pořadí. Ale při Tour jsme neměli mentalitu, která nás opravňovala k útoku na celkové pořadí. Neměli jsme žádný spurterský vláček jako dnes. Dostal jsem k ruce jednoho nebo dva kluky, kteří mi poslední dva kilometry pomohli k lepší pozici. Ale musel jsem hlavně improvizovat. Dobře jsem ovládal kolo, nebál se jezdit v balíku, trošku zariskovat v zatáčce nebo si najet do pozice na větru. Současně jsem se úzkostlivě vyhýbal loktování, které smrdělo pádem. Kdybych do spurtů chodil agresivněji, mohl jsem vyhrát více etap.
Žádný závod v sezoně i přes sebelepší startovní listinu nevzbuzuje tolik emocí a pozornosti. Proč je Tour de France výjimečná?
Já si po první nominaci uvědomoval, že Tour de France je největší závod. Ale když jsme dorazili na prezentaci vpředvečer startu, došlo mi, že jde o závod, který je někde úplně jinde. Ani nedokážu popsat tu výjimečnost okamžiku. Vše se odehrávalo na zámku, s nasvětleným jezírkem, před zaplněnou tribunou ve večerních hodinách… Diváci byli u vytržení už při prezentaci. Tour de France má výhodu, že probíhá v nejlepším ročním období. Zájem médií i veřejnosti je obrovský. Na jiných závodech tolik novinářů a televizních kamer neuvidíte. Stejně jako fotografů. Já je vnímal hlavně ve spurtech. Často jsem si při dojezdu říkal, jestli ti čekající na cílovou fotku kousek za páskou uhnou nebo do nich prostě vletíme. Vždy to nějak dobře dopadlo.
Je Tour de France specifická i obrovským očekáváním týmových sponzorů?
Rozhodně. Tlak na výsledek je maximální. Překvapilo mě během Tour de France hodně věcí, ale jedna čněla nad ostatními. Bylo neuvěřitelné těžké se dostat do úniku. Všichni vědí, že na devadesát devět procent stejně uprchlíci nebudou mít šanci na vítězství. Ale dopad reklamy je tak obrovský, že do úniku chce jít každý.
Představovaly už během vaší kariéry zádrhel fanoušci a jejich množství u silnice?
Ano. Mám to spojené s nutností toalety. Občas si člověk prostě potřebuje zastavit. Jenže mnohdy se stávalo, že prostě nebylo kde si odskočit, protože lidé obklopili silnici od startu až do cíle. Všude byly davy. A i tahle základní potřeba by měla být s nějakým respektem vůči fanouškům. Takže se muselo velice obezřetně vybírat, kde zastavíme. Fanoušků byly a jsou u cest tisíce. Je neuvěřitelné, že se u krajnice sejdou jenom proto, aby na pár vteřin zahlédli cyklisty. Ale to je prostě Tour de France!
