Je to splněný sen? Nebo prokletí? Většina cyklistů profesionálních týmů sní o nominaci do elitní osmičky Tour de France. Od ledna naplno trénují a pak čekají na telefonu a modlí se, aby týmový šéf dal pro nejprestižnější závod roku důvěru právě jim. Ale pak jsou tu jiní závodníci. Tací, co herci v tomto divadle být nechtějí, a mají pro to své důvody.
Příliš velký tlak, příliš mnoho nebezpečí, příliš mnoho zbytečného utrpení a obětí, příliš málo příležitostí zazářit, protože tento závod má své šablony. I velmi dobří jezdci se vědomě vzdávají účasti v Grande Boucle. Radikální, odvážné a šokující rozhodnutí.
Na konci května se děti Juliena Simona zeptaly, jestli pojede Tour de France. Stejná odpověď jako loni: „Ne. Táta už nechce.“ Pár dnů nato při společné tréninkové jízdě s místními fanoušky musel jezdec týmu TotalEnergies odpovídat znovu: „Ne, ne. Fakt ne. Jsou přece i jiné závody.“
Proč se o odmítnutí nominace na Tour de France nemluví?
Není za tím ani tak to, že kolegovi Petera Sagana je už 37 let. Vždyť majitel 13 profi vítězství je stále konkurenceschopný, ostatně minulou sezonu měl nejlepší ze všech závodníků v týmu. Lepší dokonce než trojnásobný mistr světa ze Slovenska. A přeci řekl hlasité NON! Tour jel osmkrát a podeváté už nepojede. Nikdy.
Další francouzský tým: Cofidis. Jiná národnost: Španělská. Dvaatřicetiletý Jesus Herrada došel ke stejným závěrům jako jeho kolega z pelotonu. Bývalý dvojnásobný šampion Španělska (2013 a 2017) druhým rokem Tour vynechává. „Zaměřím se na Vueltu.“
Dobrý vrchař je stále dost silný na to, aby vyšel vítězně z úniku. Ví taky, jak chutná být velmi blízko úspěchu na Tour, protože v ročníku 2020 skončil po 188kilometrovém úniku na Mont Aigoual druhý. A přeci to není dost na to, aby se do Francie vrátil.
Je jich ještě víc takových, ale povětšinou o tom raději mlčí. Dobrovolně se zříct Tour de France, největší cyklistické akce na světě, grálu všech cyklistů, hraničí s neslušností, se svatokrádeží. Takhle se přece závodník z elitní společnosti nemá rozhodovat. „Jako by rallye jezdec nechtěl na Dakar, jako by Ronaldo odmítl nominaci na mistrovství světa,“ srovnával Jonathan Hivert, co inicioval hnutí „no-Tour“.
V roce 2013 ve věku 28 let se Hivert rozhodl, že jeho třetí účast bude jeho úplně poslední. „Obecný názor je, že pokud jste neabsolvovali Tour, nejste skutečný profík. Měl jsem svůj diplom, na něm tři razítka a dál už jsem to nechal na jiných.“ Nic ho nemohlo přimět změnit názor, ani trikolora francouzského šampiona, kterou by získal týden před startem ročníku. „Ani ten největší miliardář na světě si nemůže start na Tour dovolit, je to dar. Ale stejně…“
Na Tour de France nejste pánem svého osudu
U těchto závodníků nejde o impulzivní rozhodnutí bez argumentů, oni moc dobře vědí, o čem mluví. Společný jmenovatel je zklamání složené z mnoha faktorů. Tři týdny si ničíte zdraví a bojujete o to, abyste uviděli Champs-Élysées, ale pod Vítězným obloukem se žádná radost nedostaví. Tak jaký to má smysl? Masochismus má své meze.
Třítýdenní vypětí přinášejí i zbylé dvě Grand Tour, ale ta francouzská je zkrátka jinde. Kvůli nervozitě a tlaku na výsledek, kdy jsou závodníci ochotni zemřít, aby neztratili patnáct sekund, byť do Paříže nakonec přijedou se ztrátou patnáct minut. Nejhorší bývá z pohledu rizika první týden, kdy jsou všichni ještě plní sil a karty pořadí se teprve rozdávají.
Takže pak v mele hromadných dojezdů, co se v nich jezdí i sedmdesátkou, vidíte i lídry pro celkové pořadí, kteří omezený prostor jen zbytečně zahušťují. Pády jsou tím pádem nevyhnutelné. Pokud nejste sprinter, je lepší na rovinaté dny jednou provždy zapomenout. „Na fotbalovém hřišti běžíš, kam chceš. V boxerském ringu můžeš uhýbat. Ale na Tour nejste pánem svého osudu,“ říká Hivert.
Do koktejlu důvodů se přidávají taky divoké sjezdy z velehor, co občas nekončí moc dobře, jak jsme žel bohu viděli na letošním závodě Kolem Švýcarska. Nikdo z účastníků Tour nebude chtít hovořit o strachu, ale ten se kolem vznáší. Tour láká a přece odrazuje. „Je to nejkrásnější závod na světě,“ říká ještě Hivert. „Ale ne na kole.“
