Snil o vyhrané etapě. Ale poslední čtyři dny závodu bojoval vždy o časový limit. Už je to jednadvacet let, kdy Tomáš Konečný dojel v Paříži do cíle své jediné Tour de France. V barvách belgické stáje Domo-Farm Frites tehdy skončil na 65. místě.
Už jen účast na Tour de France pro něj byla splněným snem. A další bonus přišel, když jel v jednom týmu po boku svého dlouholetého idolu, francouzského cyklisty Richarda Virenqua, sedminásobného držitele puntíkatého trikotu pro nejlepšího vrchaře.
Co si vybavíte jako první z Tour de France 2002?
Jak vyhrál Virenque etapu na Mont Ventoux, to byla paráda.
Jak dlouho jste tehdy věděl, že pojedete nejslavnější etapový závod planety?
Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nebyl hvězda typu Evenepoela nebo Pogačara, tak jistotu nemáte nikdy. Na základě výkonů na Vueltě v roce 2001 jsem figuroval v širší nominaci na Tour. Jenže finální devítičlenná sestava se vybírala z nějakých třinácti nebo čtrnácti lidí. Musel jsem o místo tvrdě bojovat a prokázat, že na Tour patřím. Proto jsem všechny závody předtím jel maximálně naplno, abych vedení dokázal, že na Tour mám. Definitivu jsem měl až nějaké dva týdny před startem.
Vybavujete si váš tým pro Tour de France?
Měli jsme Richarda Virenqua, který směřoval celou sezonu k Tour. Byla to velká hvězda. Ale měl za sebou nucenou pauzu kvůli trestu za doping a neočekávalo se, že by jel na celkové pořadí. Další hvězdou byl Axel Merckx, který do půlky závodu bojoval o elitní desítku, ale v etapě na Mont Ventoux jel celý kopec s tím, abychom eliminovali ztráty a obětoval se pro tým. Celkově jsme byli spíš tým klasikářů, který se soustředil na dílčí úspěchy. Něco jako dnes Quick Step. Jel za nás třeba i vítěz Paříž-Roubaix Servais Knaven, ale neměli jsme vyloženého sprintera. Nakonec to byla úspěšná Tour. Virenque vyhrál ikonickou etapu na Mont Ventoux, jeli jsme slušně časovku družstev, chodili jsme do úniků.
Co pro vás představovalo jet Tour de France po boku domácí ikony Virenqua?
Já ho žral už jako mladý závodník. Obdivoval jsem jeho agresivní styl. Hodně útočil, chodil do úniků. A najednou jsme se potkali v jednom týmu. Jel jsem s ním už rok předtím Vueltu a i další sezonu jsme měli hodně podobný program. Jet s ním Tour, to byla paráda. On byl ve Francii modla, ale choval se úplně normálně. Byl to kluk v pohodě, upřímný, srdečný. Dokonce nás po Paříž-Nice pozval k sobě domů, seděli jsme v jeho soukromém sklípku pod barákem. Byl tam jen on, Museeuw, Vandenbroucke a já. Tři obrovské hvězdy a já si říkal, že tam snad nepatřím, že se mi vše zdá.
Tour v roce 2002 vyhrál Lance Armstrong, který nakonec kvůli dopingu o všechny tituly přišel. Jak na vás tehdy působil?
Já se hlavně staral sám o sebe, abych to vůbec přežil… Ale Armstrong byl fenomén. Ten rok vyhrál Tour počtvrté a předpoklad, že to znovu dokáže, byl obrovský. Měl všechno skvěle nalajnované, jeho tým fungoval fantasticky. Samozřejmě se pak ukázalo, že tam byly i nějaké zakázané věci, ale na druhou stranu: neexistuje žádná zázračná pilulka, kterou byste spolkli a vyhráli Tour. Vždycky za tím byla obrovská spousta dřiny, obětování se, ztráty osobního volna, měsíců bez rodiny, tréninku v příšerných klimatických podmínkách. Tohle všechno Armstrong dokázal. Byl perfekcionista a dokázal tomu obětovat nejvíc.
Když se po letech Armstrong přiznal k dopingu, jedni ho odsoudili a druzí ho dál viděli jako šampiona. Co váš pohled na celou situaci?
On byl odjakživa obrovský talent. Když někdo dokáže vyhrát v jednadvaceti závod elity na mistrovství světa, mluví to za všechno. Asi nikdo z nás si nedokáže přesně představit, čím vším si prošel při rakovině. Měl minimální šanci na přežití, ale dokázal se z toho dostat. I díky obrovské vůli žít. A že po tom všem sedmkrát vyhrál Tour. Možná pro to udělal úplně všechno, šel i za hranu, ale jeho příběh se šťastným koncem inspiroval mnoho lidí, kteří na tom byli podobně. Založil nadaci, která pomáhala v boji proti rakovině, jeho žluté náramky měl celý svět. Na to se často zapomíná. Za mě byl obrovská osobnost. Neřešil jen sebe, ale dal spoustě lidí naději, že se dá i tak zákeřná nemoc občas porazit. Samozřejmě tam pořád bude černý puntík, jeho třináctá komnata, ale kdo jezdí na kole, tak ví, že doping nebylo zdaleka jediné, co mu pomohlo Tour vyhrát.
V roce 2002 jeli Tour i Ján Svorada a Pavel Padrnos. Měli jste čas občas prohodit pár slov?
Pepan (přezdívka Padrnose) se většinu času musel pohybovat na špici pelotonu, protože měli Armstronga ve žlutém. Měl hodně úkolů, musel se o něj starat. Jančí Svorada zase cílil na spurty, já se snažil chodit do úniků. Každý měl trošku jinou roli. Ale určitě se objevily etapy, kdy jsme chvíli jeli vedle sebe a mohli si i popovídat.
Jak jste byl spokojen se svým vystoupením?
Asi jsem byl trošku zklamaný, protože jsem moc chtěl vyhrát etapu. Jenže to tenkrát chtělo dvě stě lidí. Když se podívám na tehdejší startovku, byla v ní spousta hvězd. Ale já se o to chtěl porvat a nepovedlo se. Výkonnost nebyla úplně podle mého gusta. Ale na druhou stranu, objet Tour v první třetině výsledkové listiny není špatné. Několikrát jsem byl v úniku, ale nikdy nevydržel až do cíle.
Byla tehdejší Tour de France velká dřina?
Neskutečná. Když si zpětně uvědomím, v jakém stavu jsem dojížděl poslední týden… Byl jsem tak unavený, že jsem nemohl vyjít do schodů. Poslední čtyři dny už jsem se bál, abych nechytil časový limit. Byl to boj o přežití. Člověk dokončí Tour na pokraji sil, úplně rozložený. O to větší odměna je, když přijede na okruhy na Champs Elysées do Paříže. Na druhou polovinu Tour za mnou přijeli rodiče, kteří mou kariéru hodně prožívali. Dodnes mám s nimi fotku z cíle na Champs Elysées. Mamka už bohužel není mezi námi, ale ty krásné vzpomínky zůstanou navěky.
Je Tour jednoznačně nejtěžší Grand Tour?
Všichni jsou tam připraveni na sto deset procent. Tour je jen jedna, nikdo se tam nerozjíždí, nikdo na nic netrénuje. Závodníci jsou pod obrovským tlakem, řada lidí jede o nové smlouvy, které se právě na Tour nebo těsně po ní uzavírají. Je to výjimečný závod.
Změnila se hodně od doby, co jste ji jel?
Neřekl bych. Už za doby Armstronga bylo pojetí neskutečné. US Postal měl všechno předem spočítané, taktikou dokázal přelstít soupeře. Teď do toho daleko víc promlouvá technika. Sportovní ředitelé mají v autě televizi, internet, mají díky tomu všemu daleko přesnější informace. Dnes dokáží daleko lépe pracovat s daty závodníků, díky nim vědí i to, jak jsou na tom soupeři. Když vzpomínám na naše tehdejší týmové porady před etapou, řeklo se: Zkuste ujet… Ukázali nám na papíře, že jedeme odtud tam, jsou tam dva kopce, jak jsou prudké a tečka. K tomu maximálně osobní postřehy jezdců, co už to jeli. Když jsem jel jako trenér reprezentace v poslední době někam s juniory, porady byly delší, než jaké jsem měl tenkrát u profíků na Tour. Ale je to dáno těmi informacemi, které teď jsou k dispozici. Díky nejrůznějším aplikacím už víme skoro všechno.
Je současná Tour de France rychlejší?
Diametrálně určitě ne. Když se podíváme na rekordy na jednotlivých stoupáních, tak třeba ten na Alpe d´Huez dodnes drží Pantani. A to mělo tenkrát jeho kolo o tři kila víc než ta současná. Dnes je Tour určitě daleko větší věda. Hlídá se každý šev na dresu, aby vše včetně přilby kladlo nejmenší odpor vzduchu. Týmy mají kolem sebe daleko víc specialistů. Závodníci mají v podstatě všechno nalinkované. Řeknou jim, co mají jist a kdy… Mně tenkrát nikdo neříkal, kolik si mám vzít na etapu gelů. Záleželo jen na mně. Dnes je to úplně jiné, týmy vozí kuchaře, po etapě má každý přesně navážené těstoviny podle svých hodnot, aby se optimalizoval jeho výkon. Ale pořád je to krásná Tour.
