Žádná z etap letos ještě svou časovou náročností nepřesáhla pět hodin. Tedy aspoň co se těch nejrychlejších v pelotonu týče. Nyní ale slyšte příběh o nejdelším dni na Tour de France, jenž se od úsvitu protáhl až k soumraku. Den tichého protestu a odporu proti despotickému řediteli.
Čtyřiapadesátý ročník Grande Boucle je tenkrát v roce 1967 o polovinu delší, než ten letošní, stodesátý – 4779 kilometrů vede z Angers ke spáse a cíli v Paříži. Na startu 130 mužů rovnoměrně rozprostřených do národních týmů, mezi nimi i obhájce Lucien Aimar. Tentokrát mu ale nemá být přáno, skončí jen šestý.
Tom Simpson zemře na svazích Mont Ventoux
Je to rok, kdy britský hezounek Tom Simpson na svazích Mont Ventoux podlehne horku a drogám a už ho nikdo neoživí. A taky rok, kdy Félix Lévitan, ředitel tohoto cirkusu, přichází s maratonem přes půl Francie, kterým si proti sobě poštve celý peloton.
Ano, jistě. Pionýři Tour de France jezdívali kdysi mnohem dál, třeba v roce 1919 na vzdálenost 482 kilometrů, co navždy zůstala rekordem. Nyní je ale dlouho i po druhém světovém konfliktu a na podobná martyria není prostor. A přeci Lévitan zavede závodníky z Clermont-Ferrandu do Fontainebleau. Etapa s 359 kilometry je nejdelší v poválečné éře, startuje v 7 ráno a závěrečný hvizd se ozve po jedenácté v noci.
Jako letos i tenkrát Tour stoupá na Puy de Dôme a po sedmi hodinách v práci etapu na vršku spícího vulkánu vybojuje Ital Gimondi. Na rozdíl od letoška, kdy pod jícnem čekal volný den, před 56 lety se nikdo na únavu neohlíží, vždyť do pařížského cíle zbývají jen dva dny.
A to je právě to. Onu sobotu 22. července je nutno se z vršků Centrálního masivu co možná nejrychleji přiblížit hlavnímu městu tam na severu. Peloton se tedy ráno vydá nejdelší poválečnou etapou takřka kolmo po mapě vzhůru.
„Dlouhý den, příliš dlouhý, přestože všichni ještě byli utahaní z toho předchozího,“ vybavil si po letech Johny Schleck, táta lucemburských bratrů, co v minulé a předminulé dekádě udávali tón Tour de France. V maratonu po Francii skončil tehdy čtvrtý.
Jsi závodník, nebo turista?
Ve svém reportu pak deník L’Équipe dokonce mluvil o otročině, protože distance přesahující třístovku byla jako z jiného světa. Ještě v 50. letech bývala běžná, ale na konci šedesátek ji už málokdy architekti okruhu překračovali. „Ale 280 kilometrů, to byla běžná porce,“ vyprávěl zase o rok dříve žlutý Lucien Aimar.
Tou dobou je cyklistika o něčem, ne o rychlostech dneška, ale o vytrvalosti, tak se určoval nejlepší z nejlepších. Ten, co uměl prožít na kole celý den a nezlomit se. A kdo si stěžoval, tomu řekli jen: Jsi závodník, nebo turista?
Syndikát závodníků, co má hájit jejich práva, vznikl o deset let dřív, ale existuje vlastně jen jako. A tak ani nikdo nechce slyšet, když jezdci vyjadřují svou nespokojenost. Peloton se k věci postaví po svém – vyrazí pomalu. Jede se dvacítkou, jako na výlet, přitom cestou stojí sotva pár brdků a konec je už úplně placatý. Etapa ne náročná, zato vyčerpávající.
Cyklisté rabující v kavárnách
Nic, ale opravdu vůbec nic se během úvodních 300 kilometrů neuděje. Krom toho, kdy závodníci cestou zaskočí do kaváren, což – jak psal taky L’Équipe – pak musejí řešit strážníci, protože vyrabují zásoby a bez zaplacení se odloudají zase dál.
„Já byl gregario, pomocník, takže mou povinností bylo shánět pití pro mé lídry,“ vysvětloval ještě táta Schleck. „Jakmile jsme projeli občerstvovací stanicí, nic jiného jsme k dispozici neměli. Cyklistka tehdy byla hodně jiná, než je ta dnešní.“
Mračno závodníků pokaždé zastaví u nějakého bistra, jako kobylky zaútočí na lednici a mizí se skleněnými lahvemi v kapsách svých dresů. Majitel se pak obvykle ptal, komu poslat fakturu, a závodníci volali: „Tomu pánovi v červeném voze.“ Patří Lévitanovi. A ten, když si to celé vymyslel, ať platí.
Etapa se promění ve velký večírek na dvou kolech, protože v odcizených lahvích není pokaždé jen voda. Zábava plyne až do chvíle, kdy 40 kilometrů od Fontainebleau z hlavního pole pláchne únik. Žádný z uprchlíků není hrozbou pro celkové pořadí, kterému vládne Roger Pingeon z týmu Francie A, a tak uprchlíci rozhodují o prvním místu ve spurtu na škvárovém okruhu ve Fontainebleau.
Ital Marino Basso volá na pomoc Boha, protože když vjíždí na velodrom, pokřižuje se, ale skupinu vede jiný muž a už z prvního místa necouvne: Paul Lemeteyer. „Basso jel rychle, ale já rychleji. Byl jsem dobrý sprinter.“ Hezká vzpomínka. Jinou etapu pak už nikdy nevyhrál.
Hlavní pole dorazí o bezmála 7 minut později. Na věžních hodinách měla brzy odbíjet sedmá večerní. Čas vítěze po 359 kilometrech totiž zní: 11 hodin, 12 minut a 47 sekund.
