Naučené formule průvodců vyprávějí o kostech pravěkého medvěda, co se tu kdysi našly. I o tom, že stalaktit a stalagmit když se spojí, vznikne stalagnát, který jako svalnatý Atlant podpírá strop jeskyně. A taky o jedné dívence se tu často vypráví pověst. Kateřina na ni tatínek volal, než se mu dcerka i se zatoulanou ovečkou ztratily v temné hlubině a už je nikdy nikdo nenašel. U jejího pomníčku začíná další náš cyklovýlet. Moravský kras v sedle kola je výjimečný…
Na pár studených kilometrech, protože slunce do krasových kaňonů jako by nesmělo, objedeme obdélník země, který tu voda za stovky a tisíce let gravírovala do devonského vápence a který pro lidi objevoval Karel Absolon. Tam Suchým a dolů zpět zase Pustým žlebem za bublavých zvuků Punkvy, která se noří kamsi do hlubin a za chvíli zas plná síly chrstá své vody do kamenného tobogánu a pádí dolů na své rande se Svitavou.
Moravský kras v sedle kola
Za zatáčkou jen kousek od Skalního mlýna, co dřív dík vodě z ponorné říčky roztáčel své lopatky a dnes slouží za hotel a taky ideální odraziště do Moravského krasu, zívá na kraji Suchého žlebu obří huba jako brána do pekla. Tam zvoneček a bekání vystrašeného jehněte zahnalo dívku, po níž tu černou díru do země pojmenovali. Na památku a snad i jako varování dalším, protože už se ani jedna nevrátila na povrch světa. Snad ji pohltilo samotné peklo.
Nebylo by divu, když jen půl kilometru dál do nitra žlebu se křiví do oblouku Čertův most, malá Pravčická brána do nikam. I ten byl původně jeskyní, než mu eroze ukousla stěny a zbyl jen kus stropu. Skalní oblouk vysoký 18 metrů však není pro každého.
Jen pro ty, kdo hledají, protože dnes ho ukrývá les tak, jako měl kdysi ukrývat poklad. Ten stál život pána z Blanseku, dnes už jen torza hradu, který se kdysi tyčil nad údolím a dal jméno městu, co je bránou do Moravského krasu.
Skalní soutěska se klikatí vzhůru mírným stoupáním, které spíš než silničním bude slušet horským kolům. Asfalt, co tu kdysi do „chá-ká-ó“ vylili, příroda požírá a člověk už nespravuje. Pouť vede kolem dalších děr do země, co nemají své průvodce. Jen názvy probouzející fantazii: Mastný flek, Zbojnická či Kravská díra… A doklikatí se až pod Vilémovice a k povinné odbočce z přímého kurzu. Skrze dvě serpentiny nalevo vystoupá asfaltka na kopec, kde se propadl strop další jeskyně a vznikla tak propast. A s ní i pověst o maceše, co do hlubiny chtěla shodit dítě, až ji drvoštěpové do chřtánu vrhli samotnou.
Srdcem jižní Moravy
Vody modrého jezírka dole v hlubině ještě potkáme na druhé straně masivu, protože tento kraj je děravý a říčka Punkva jako by si nedokázala vybrat, zda si razit cestu korytem, nebo tajemnými chodbami kdesi v hlubinách.
Cykloturistická trasa no. 5 „Srdcem jižní Moravy“ pádí teď kolem další probádané a zpřístupněné štoly jménem Balcarka. Dál přes krasový hřeben do druhého údolíčka až ke dvoupatrovým Sloupsko-Šošůvským jeskyním, kam se jezdí ozdravovat astmatické děti.
Od nich naše putování bude už jen klesat zpět ke Skaláku jako odměna za předchozí metry převýšení, nitrem Pustého žlebu Svatojakubskou cestou. A zase kolem děr s pohádkovými jmény Novoroční, Vinšulka, Brumlerka až k Amatérské jeskyni. Ta je možná nejkrásnější. Ale současně nejpřísněji chráněným podzemním prostorem v Evropě.
Proto místo okázalé vstupní brány ji ohlašuje jen betonová skruž. A na ní stráží zrezivělý zámek, který se odmyká jen při mimořádných příležitostech. A už je zase slyšet šplouchání ledové vody, jak z podzemí na lodičkách vyplouvají objevitelé Punkevních jeskyní na vodách ze dna Macochy. Na její hladině splujeme zase zpět na začátek našeho okruhu po kraji pověstí a temných chodeb do podzemí.
