Petr Vakoč oslnil na gravelu a odkládá konec kariéry: Jsem ohromen

Autor: Radek Malina

Chystal se na život mimo cyklistický svět! Ale zkušenost s gravel závody v Americe jej uchvátila! Petr Vakoč dojel v Unbound Gravel na 200 mil druhý. A rozhodl se odložit konec kariéry. „Jsem totálně nadšený,“ říká borec, který má na kontě dva starty v Tour de France a jezdil za elitní World Tour týmy.

Unbound Gravel se poprvé jel v roce 2006. Tehdy závody na štěrku teprve začínaly. V Kansasu v oblasti Flint Hills se však zrodila legenda, kde se závodníci vypořádávali s kopcovitým a sluncem rozpáleným štěrkem. Desetihodinový závod třicetiletého českého cyklistu ohromil.

Petře, přestože šlo o vaši premiéru na jednom z největších gravelových podniků planety, hned při debutu jste dojel druhý. S jakými dojmy jste se z Ameriky vrátil?

Se skvělým zážitkem. Neměl jsem žádná extra očekávání. Přemítal jsem, jak mohou být všichni nadšení z deseti hodin na kole v polích. Ale je to výjimečný zážitek. Městečko Emporia, kde se startovalo, celým závodem totálně žilo. Bylo to jako při průjezdu Gira nebo Tour de France tamními městečky, která jsou příjezdem pelotonu ohromené… Jde o jeden z nejstarších závodů v Americe. Na startu se sejdou lidé ze všech disciplín. Nejezdí se Tour of California ani další klasické etapáky. Proto Unbound tak roste na popularitě.

Závod se jede na 205 mil, což v je v přepočtu 329 kilometrů. Tak dlouhý závod jste jel poprvé v životě?

Ano. Ani jsem se obří porci kilometrů nikdy nepřiblížil. V tréninku jsem nikdy nejel přes sedm hodin. Možná na mistrovství světa nebo při klasice Lutych-Bastogne-Lutych jsem se dostal k sedmi hodinám. Ale byl jsem překvapený, jak vše uteklo. Přitom je to vlastně jízda mezi loukami. Na cestách jsme objížděli želvy. Ale člověk se musel pořád soustředit, aby zvolil správnou stopu. Od startu se závodilo velice tvrdě. V úvodu byly cesty hodně pokryté bahnem, pak jsem dvakrát řešil defekt. Neustále se něco dělo. I proto mi vše rychle uteklo.

Petr Vakoč
Petr Vakoč v přípravě na závod Unbound Gravel v Americe. Foto: instagram Petra Vakoče

Finišoval jste druhý. Nechal jste za sebou borce jako Lachlan Morton, což je bývalý závodník Education First, Laurens ten Dam, účastník 18 Grand Tour, či Jan Bakelants, který objel patnáct Grand Tour. Cítíte jako nováček hrdost ze stříbrného výsledku?

Před závodem jsem vyhlašoval, že bych chtěl na pódium, což bylo dost troufalé. Ale v závodě jsem se cítil skvěle. Bál jsem se, aby mě na posledních šedesáti kilometrech nesejmuly křeče. Ale cítil jsem, že je šance nejen na elitní desítku, ale dokonce na top five. A pak jsem dělal vše, abych vyhrál. Podle informací pořadatelů měl být ve finiši koridor pro spurt naší trasy, ale měli jsme společně finiš s borci z kratší distance, což se ukázalo jako problém. Neměl jsem prostor, kudy bych se mohl prodrat na první místo. Ale Keegan Swenson byl hodně silný. Bylo těžké ho porazit. Nicméně fakt, že jsem ani nedostal příležitost, mě trošku mrzí…

Vyčítal jste si zpětně, že se někde třeba daly ušetřit síly, které by vás o jednu vteřinu posunuly vpřed a zajistily vítězství?

Neměl jsem zkušenost s check pointy. Na prvním jsem byl hodně rychlý, ale ostatní byli doslova děloví. Ztratil jsem hodně času a musel se náročně vracet do skupiny. Dokonce se objevil moment, kdy jsem si myslel, že naděje na dobrý výsledek je fuč. Nešlo mi řazení na nejtěžších převodech, jak bylo kolo zablácené. Ani jsem neměl zkušenost se spurtem po deseti hodinách v sedle kola. A v neposlední řadě šlo i o samotné kolo. Nejel jsem na žádném speciálu, ale na klasickém sériovém stroji, který jsem si před dvěma lety koupil. Rezervy jsou velké, možnosti posunu rovněž.

Jak je zajištěný servis pro závodníky? Musel jste všechno nandat do kapes?

Na trase byly dvě občerstvovací stanice. Na čtyři hodiny jízdy jsme museli mít vše po kapsách, pak jsme se vybavili na další čtyři hodiny. Měl jsem dva bidony a ještě camel back na zádech. Strategie byla sto gramů sacharidů na hodinu. Překvapilo mě, že jsem schopný přijmout takovou nálož energie bez zažívacích potíží. Před závodem jsem z toho měl respekt. Současně i z trasy. Na stopkách se třeba musí stavět. Není to tak, že organizátoři jsou na každé křižovatce.

Petr Vakoč
Petr Vakoč v cíli závodu Unbound Gravel v Americe. Foto: instagram Petra Vakoče

Trasa vám podmínkami a profilem seděla?

V úvodu bylo hodně bahna. Přestalo mi částečně fungovat řazení. Dvakrát jsme přejížděli řeku, což bylo vlastně super, protože jsem si umyl kolo. Dvakrát jsem musel řešit defekt a dojíždět čelní skupinu, což znamenalo velký výdej sil. Štěrkové cesty byly v dobrém stavu, ale všude byly jen dvě stopy od aut. Takže když se střídalo, bylo nutné zajet do hlubšího písku. Ale celkově byla trasa parádní.

Doslova z vás sálá energie. Představoval Unbound Gravel tak opojný zážitek?

Ano. Nadchlo mě to. Rozhodl jsem se na poslední chvíli. Až po Cape Epic jsem začal uvažovat, že bych mohl jet. Příprava nebyla ideální.

Přehodnotí Petr Vakoč kvůli gravelu rozhodnutí ukončit kariéru?

Ano. Myslel jsem, že Cape Epic bude poslední závod mojí kariéry. Užil jsem si rok na biku, pokořil výzvu v podobě Epicu, ale necítil jsem motivaci. Vždy mi vyhovovaly dlouhé náročné závody a gravel se jede celou dobu ve velkém tempu. Hodně mi to sedí. Mohl bych v gravelu excelovat. Poznám nová místa, budu trénovat mimo silnici. Navíc velké závody jsou zejména v Americe, kde žijí oba bráchové. Mohl bych s nimi trávit více času, což je další lákadlo. Takže ano, kariéru nekončím.