Trápení úvodních měsíců v novém týmu Jayco AlUla by mělo být minulostí. Zdeněk Štybar se podrobil operaci endofibrózy ilické (kyčelní) tepny. Zdravotní trable, které ho limitovaly, už by měly být minulostí. Ale dokáže se v sedmatřiceti letech ještě vrátit do World Tour? Na samotný vrchol? „Věřím, že ano. Nechci končit v takové díře. Já rozhodnu, kdy opustím scénu,“ říká odhodlaně vítěz etap z Tour de France či Vuelty v exkluzivním rozhovoru pro WeLoveCycling.cz a Posedla.
Zdeňku, máte za sebou operaci endofibrózy ilické tepny. Bude chirurgický zákrok hořkou tečkou za kariérou? Nebo se vrátíte?
Bude mi osmatřicet. Spousta lidí mi určitě řekne, co v balíku ještě dělám. Jestli mám zapotřebí si ničit zdraví. Jestli bych neudělal lépe, kdybych skončil. Ale já takhle skončit nechci. V takové díře, kde jsem právě teď. Po kariéře, kterou jsem prožil. Já rozhodnu, kdy je čas opustit scénu a pověsit kolo na hřebík.
Kdy je vlastně pro cyklistu správný čas odejít, když jezdí celou kariéru na nejvyšší úrovni?
I ve vyzrálém věku může člověk podávat skvělé výkony. Když je dobře poskládaný program, tak to jde. Teď jezdí celý balík deset měsíců v roce systém vysokohorské soustředění, závod, vysokohorské soustřední, závod… Je třeba si říct, jestli to závodník chce podstupovat. Jakmile z kolotoče vystoupí, nemůže být na vrcholu.
Věří Zdeněk Štybar, že se ještě vrátí na nejvyšší úroveň? Že bude slavit vítězství?
Pochopitelně. Určitě mohu vyhrát. Jsou tři čtyři kluci, kteří jezdí spolu a zbytek pelotonu s nimi jezdit nemůže. Wout van Aert, Mathieu van der Poel, Tadej Pogačar a Remco Evenepoel. Jsou jinde, než zbytek pelotonu. Ale může se to povést. Za příznivé konstelace a shodě náhod. Každopádně na výkon s nimi nikdo nemůže jet. Co předvedl Tadej Pogačar při Flandrech na Kwaremontu, to byl výkon jako z kosmu.
Už jste si někdy říkal: Je konec, tohle nemám zapotřebí?
Jo. Minulý rok po klasikách jsem byl blízko depresi. Byl jsem nemocný. Až na Amstelu a Roubaix jsem jel dobře. Při Roubaix jsem si chtěl dojet první skupinu a píchnul předek i zadek. Měl jsem motivaci směrem k Giru. Byl jsem v nominaci. Jenže nakonec mě tam Quick Step neposlal. Na poslední chvíli. A já si říkal: Sakra, kde vezmu motivaci. Věděl jsem, že nepojedu Tour a na Vuelta je pro Remca. Letos jsem pak při Dwaars door Vlaanderen lehnul v grupettu patnáct kilometrů před cílem. A cítil jsem, že mi to nejezdí. Pak jsem jel Flandry a Roubaix. Vždy jsem odpadnul osmdesát před cílem. A nevěděl jsem, co se děje.
Kdy jste odhalil, co je limitem vašeho fyzického výkonu?
Úplně se mi nedařilo. Myslel jsem, že kvůli covidu, který jsem chytil na hotelu v únoru na vysokohorském soustředění. Ale pak jsme při lékařském vyšetření zjistili skutečný důvod, proč se mi nedařilo. Nejen letos, ale možná už dvě tři sezony zpátky. Stál jsem před rozhodnutím, zda podstoupím operaci nebo ukončím kariéru.
Bude Zdeněk Štybar ve World Tour ještě v příští sezoně?
Doufám, že ano. Všechno se bude odvíjet od dalších týdnů a měsíců. Každopádně každý cyklista nemá luxus, aby si mohl rozhodnout, kdy skončí. A já ho, věřím, mít budu. Díky týmu Jayco Alula.
Hrozilo, že na předešlé adrese by se stejná příležitost neobjevila? Že někdo jiný rozhodne o vaší kariéře?
Ano. Patrick Lefevere v minulosti několikrát ukončil kariéru cyklistům, kteří končit nechtěli. Tom Boonen nebo Paolo Bettini ještě profesionální cyklistiku opustit nechtěli. I proto jsem měl nutkání změnit adresu už při podpisu poslední smlouvy u Patricka Lefevera. Tušil jsem, že by mi mohl kariéru ukončit. Skutečně mému manažerovi řekl, že mě už nepodepíše, protože se nikdy nedostanu na bývalou úroveň. Mně do očí to ale nikdy neřekl. A já nechtěl jít na jeden rok, na poslední rok kariéry, do nového týmu. Doufám, že budu ještě dva tři roky jezdit.
Jaké je vaše hodnocení nového týmu i přes velké zdravotní trable a vynucenou operaci?
Každý tým má svoje specifika, v čem vyniká a co mu chybí. Já zažil v Quick Stepu sezony, kdy jsme byli sedmdesátkrát první. Každý závod jsme jeli o vítězství, každý den. Když někdo přijel druhý, tak to bylo jako pohřeb. To se neakceptovalo. V Jayco Alula je spousta nových a nadějných kluků. Směrem ke klasikám jsem doufal, že je budu navigovat a pomohu jim. Ale zatím jsem moc nepomohl. Do závodů vstupujeme s vědomím, že šance na vítězství je malá. Jde o jiný styl závodění.
Činí velký rozdíl mezi Jayco AlUla a Soudal Quick Step rozpočet týmů?
Budget na mojí nové adrese je menší. A navíc se z rozpočtu platí i ženská cyklistická stáj. Ale nějaké věci jsou přesto lepší než v QuickStepu. Myslím, že do budoucna můžeme Jayco jako tým hodně růst.
A Zdeněk Štybar u toho bude v roli mentora coby aktivní cyklista?
Mojí motivací je, abych pomohl. Pochopitelně mohu pomoci jenom pokud jsem ve formě. Když funguji vpředu a závodím mezi prvními dvaceti. Jenže já bojoval v prvních měsících na nové adrese sám se sebou. Když závodím v polovině balíku, nikomu nepomohu. Ani nemůžu, protože čelo pelotonu ani nevidím. Tudíž jsem se snažil klukům pomoci slovem hlavně před startem a po závodě. Při prohlídce trasy jednorázovek jsem třeba upozorňoval na důležitá místa.
Pokud se naplní vaše přání, jak by měl vypadat konec kariéry?
Kdybych si mohl vybrat tak olympiádu v Paříži nebo cyklokrosové mistrovství světa v Táboře. S úspěchem. To by byl parádní scénář. Ale pak je těžké říct, že teď končím. Když Mark Cavendish vyhrál zelený dres na Tour de France a vyrovnal Merckxe v počtu vyhraných etap, tak jsme všichni čekali, že vezme mikrofon a oznámí konec kariéry. Vždyť na Tour de France neměl vůbec být. To byl ten moment, kdy je čas odejít. Současně mu absolutně rozumím. On si myslel: proč bych měl právě teď končit. Určitě ho kolo děsně bavilo. A mě taky pořád baví.
