Senzační triumf! Po drtivém nástupu a dlouhé sólové jízdě slaví český reprezentant Martin Stošek zlato z mistrovství Evropy na gravelu. V italském Asiagu třicetiletý závodník formace Canyon Sidi napsal zlatou tečku za sezonou. „Je to životní výsledek, první titul z mezinárodní akce. Ještě potřebuji čas, abych to pořádně vstřebal,“ říkal novopečený kontinentální šampion, když navlékl trikot evropského vládce a kolem krku se mu houpala zlatá medaile.
Závod dlouhý 153 kilometrů s převýšením 2400 metrů zvládl za 4:31:30 hodiny. Druhý Toby Perry z Velké Británie ztratil 3 minuty a 44 vteřin, třetí Jenno Berckmoes z Belgie zaostal ještě o dalších pětatřicet vteřin.
Martin Stošek, mistr Evropy v gravelu. Jak vám tohle spojení zní?
Jde o krásnou zlatou tečku za sezonou. Kdybych vyhrál mistrovství Evropy v maratonu na horských kolech, tak skáču do výšky. Teď bezprostředně po závodě mi přijde, že druhé místo z mistrovství světa na horských kolech minulý rok nebo stříbro z Cape Epic ve mně zanechalo větší stopu. Přitom je jasné, že titul z Evropy je můj dosavadní největší úspěch. Vždyť je to první mistrovský dres z mezinárodního šampionátu. Asi ještě potřebuji čas, abych všechno vstřebal.
V plánu jste měl start už na mistrovství světa v gravelu první říjnovou neděli, ale do Belgie jste nakonec necestoval a zaměřil jste se na mistrovství Evropy v Itálii. Jednalo se o důsledek náročného programu ze závěru bikové sezony?
Ano. Byli jsme s týmem na mistrovství světa v Americe ve Snowshoe, pak jsme ještě jeli závod světového poháru v maratonu v Lake Placid, kde jsem byl druhý. Směrem k mistrovství světa v gravelu jsem tušil, že to bude problematické psychicky i fyzicky po návratu přes oceán. Přiletěli jsme do Česka v úterý, ve čtvrtek bych musel cestovat do Belgie, v neděli jet závod. Když jsem si přidal charakter tratě na gravelovém mistrovství světa bylo jasné, že bych musel být absolutně stoprocentní pro bitvu o stupně vítězů. A já se nechtěl jenom účastnit. Proto jsem si řekl, že se zaměřím na mistrovství Evropy.
V Itálii se ve srovnání se světovým šampionátem v Belgii jelo na poměrně drsné trati, která měla převýšení 2400 metrů na 153 kilometrech. Byl to profil podle vašeho gusta?
Když jsem viděl profil a zjistil, jak bude trať vypadat, měl jsem radost. Bylo to perfektní. Bylo to podobné některým málo technickým maratonům. Kdyby se evropský šampionát jel někde u moře kolem Benátek, zvažoval bych účast pečlivěji. Tam by totiž rozhodovala jenom taktika jako na silnici. Podoba závodu v Asiagu mi hrála do karet. Měl jsem po návratu z Ameriky prostor ještě kvalitně trénovat. Přálo mi počasí a zůstal jsem v hodně kvalitní přípravě. Byl jsem pro Evropu skvěle nachystaný.
Trasa byla velice kamenitá, místy rozbitá, po polních cestách. Proti mistrovství světa totálně odlišná. Určil šampionát skutečného gravelového šampiona?
Je otázka, co je vlastně přesná definice gravelu. Obecně bývají gravelové závody asi méně kopcovité, byť v Belgii na mistrovství světa se jelo prakticky bez kopců. Každopádně evropský šampionát byl hodně těžký. Povrch byl velice náchylný k defektům. Charakterově šlo spíše o maratonský závod, při němž odpadne taktický prvek a jde čistě o výkonnost.
Jaký jste zvolil pro mistrovství Evropy materiál?
Myslím, že na horském kole by závod nebyl o mnoho pomalejší. Bylo to nebezpečné na defekty. Razím teorii, že čím tlustší je plášť, tím lepší. A ještě si je foukám na hodně vysoký tlak přes dva bary. Ve srovnání s bikem vlastně dvakrát tolik. Ale nemůže to být prostě jako žvýkačka na cyklokrosové kolo. Riziko průrazu se při vysokém tlaku zmenšuje. Kolo je sice hůře ovladatelné, ale je to něco za něco. Pro Asiago jsem použil úplně hladké gumy šířky pětačtyřicet milimetrů, jen po stranách byl vzorek. Kdybych do rámu kola dostal širší, nasadím ještě širší. Ve sjezdu to hraje totiž obrovskou roli.
Pro titul jste si dojel s velkým náskokem po útoku daleko před cílem. Byl to plán?
Od prvních kilometrů jsem se chtěl držet vpředu. Start byl hodně rychlý a dostali jsme se na čelo ve třech, nicméně šlo o kontrolované tempo. Nechtěl jsem být v úniku sto padesát kilometrů. Když se závodní pole zase spojilo, dál jsem zůstával na čele. Během druhého padesátikilometrového okruhu jsem si odpočinul a zmapoval soupeře. První polovina okruhu byla celá ve stoupání, druhá byla spíše klesavá. Soupeři nebyli tak silní v kopcích, tudíž jsem se rozhodl po šesti kilometrech závěrečného kola vyrazit do útoku a dalších devatenáct kiláků jsem jel totální doraz. Jel jsem vlastně hodinu na hraně. Chtěl jsem si vytvořit náskok do klesavé pasáže, která byla riziková z hlediska defektů.
Vychutnal jste si dojezd pro zlato s vědomím obřího náskoku?
V polovině okruhu mi doprovodný motorkář řekl, že mám odstup od pronásledovatelů asi tři minuty. Já tušil, že mezera bude velká, protože hned při nástupu jsem rychle odskočil. A pak byly na trati ještě velké kopce. Počítal jsem s minutou, možná minutou a půl. Že jsem měl téměř tři minuty bylo dokonalé. Asi deset kilometrů před cílem byl na trase náš týmový mechanik, takže už jsem měl informace velice přesné a jel jsem na pohodu.
Bude Martin Stošek v dresu kontinentálního šampiona startovat v příštím roce na gravelových závodech častěji?
Určitě pro mě zůstane priorou maraton. Teprve letos v červenci jsem jel ve Villars gravelový závod poprvé a skončilo to bronzem. Pak jsem získal titul českého mistra. Popularitu gravelu raketově roste a je dobré vědět, že jsem v disciplíně dobrý. Takže beru jako povinnost ukázat dres evropského šampiona během příští sezony, ale bude záležet na týmovém programu.
Evropský titul je tečkou za sezonou 2024. Jaká z vašeho pohledu byla?
Vyhráli jsme jako tým Canyon Sidi bikový závod Transalp, byl jsem pátý na mistrovství Evropy v maratonu, šestý na mistrovství světa. Získal jsem titul mistra republiky v maratonu a na gravelu. Povedly se i další závody. Ale Cape Epic a mistrovství světa stupně vítězů nepřinesly, což radost kalí. Nicméně se zlatem z mistrovství Evropy je to vážně parádní tečka.
Foto: flandersclassics.be
