Z Brna do Singapuru! Michal Kamermeier alias Majk na cestách absolvuje v sedle horského kola bláznivou cestu napříč zeměkoulí, aby si splnil sen a pomohl charitativnímu projektu Jedna se počítá. Jak probíhá jeho bitva s trasou dlouhou třináct tisíc kilometrů?
„Do Singapuru je ještě daleko, ale první z cílů mojí cesty už se začíná naplňovat. Kromě charity mi šlo i o vlastní fyzický stav, respektive redukci váhy. A po šesti týdnech cítím na oblečení, že jsem shodil. Dres mi plandá, zejména na kalhotách je úbytek váhy hodně citelný. Určitě bych mohl mít konfekční velikost o číslo menší, možná o dvě…
Prakticky denně ujedu porci kolem sto padesáti kilometrů. Jakmile dorazím na ubytování, není to o pozici v horizontální poloze. Většinou mám nocleh někde stranou centra města, takže následně mě čeká ještě dalších deset až patnáct tisíc kroků, když vyrážím na něco k snědku.
Denně spálí až šest tisíc kalorií
Průměrně denně moje tělo spotřebuje pět až šest tisíc kalorií. Jím hodně. Nic si neodříkám. A stejně nemám šanci takovou porci doplnit.
Vůbec přitom neřeším skladbu jídelníčku. Snad jen časové rozložení. Dopoledne si dávám sladké pokrmy, protože večer do sebe nechci cpát jednoduché cukry. Mám dvě hlavní jídla během dne. Ráno velkou snídani, po dojezdu do cílového města velkou večeři. Přes den hlavně ovoce. V Íránu placičky z vysušeného ovoce. Jedna rulička vychází asi na tři koruny. Je to skvělý a čistě přírodní zdroj energie.
Všude se do jídla dává šafrán. Rýže se šafránem. Šafránové kuře. Jehněčí na šafránu. V Česku by šlo o jídla cenově nedostupná, tady se komfortně vejdu v přepočtu do stovky. Všechno se navíc dělá na grilu, žádná smažená jídla.
Často se mi stává, že mě někdo pozve na jídlo. Jsem pro místní hodně velkou atrakcí. V ubytování si většinou o společné foto říkají úplně všichni, v restauracích zrovna tak. Lidé mě zastavují i na ulicích. Ptají se, proč jsem přijel do Íránu. A když řeknu, že jedu z Česka a mířím do Singapuru, jsou zcela u vytržení. Hodně lidi mi řeklo, že vidí cizince po třech čtyřech letech.
Ramadán? Jižněji panují přísnější pravidla
Už jsem se zbavil zimního oblečení. V Teheránu jsem ho věnoval potřebným. Teplota už by neměla klesnout pod dvacet stupňů. Spíše bude větší vedro. Trošku jsem se během ramadánu potýkal s možností doplnění energie během dne. V batohu jsem měl tyčinky, a právě místní ovocné dobroty. A k tomu pět litrů vody kromě bidonu. Musím s vodou i jídlem nakládat hodně obezřetně, protože se pohybuji po pouštních územích. A třeba padesát kilometrů nenarazím na jediné stavení.
Každopádně se přístup k ramadánu hodně měnil podle oblasti, v níž jsem se pohyboval. Na severu země bylo vše liberálnější. Dokonce jsem viděl dívky, které nebyly zahalené. Ale čím více jsem na jih od Teheránu, tím jsou pravidla striktnější.
V sobotu mě čeká asi nucený den volna. V pátek totiž ramadán končí, tak mě místní upozorňovali, že následně nebude fungovat vůbec nic. Půjde o jednu velkou oslavu. Všechny obchody a restaurace budou zavřené. Problémem je i zajištění noclehu. Ale nepochybuji, že při vlídnosti místních se vše vyřeší.“
