Z Brna do Singapuru! Michal Kamermeier alias Majk na cestách absolvuje v sedle horského kola bláznivou cestu napříč zeměkoulí, aby si splnil sen a pomohl charitativnímu projektu Jedna se počítá. Jak probíhá jeho bitva s trasou dlouhou třináct tisíc kilometrů?
„Thajsko je pro mě okouzlující. Ve srovnání s Laosem a Vietnamem totálně odlišné. Zejména tedy z hlediska dopravy. Řidiči tady zastavují na červenou, což v předešlých destinacích rozhodně neplatilo. A když jsou křižovatky bez světelné signalizace, dávají si přednost, což je vážně nezvyk. Platí zde řád a pravidla, což je změna i pro mě. Už jsem přivykl, že hlavním pravidlem je hlavně obezřetnost. Takže v Thajsku jsem zase musel přepnout do módu pravidla na prvním místě.
Půl kilogramu ovoce denně
Totálně si užívám zdejší kulinářské skvosty. K snídani si dávám jenom ovoce. Mango, ananas, grep, pomeranč, dračí ovoce. Odpoledne třeba banány. Ve srovnání s těmi, které se prodávají v Česku, nejsou tak sladké. Za den si dám klidně půl kilogramu ovoce a vůbec přitom neřeším cukr, který přijmu. Spotřeba energie v sedle kola je obrovská.
Jako hlavní jídlo je všude k mání ryba, kuře nebo hovězí. Vše se dělá na grilu, s rýží nebo rýžovými nudlemi. Užívám si hlavně pikantní pokrmy, které obecně miluji. Nicméně Thajsko se v tomto směru hodně změnilo. Přizpůsobilo se turistům. Pokud si zde někdo dal před deseti lety pokrm označený jednou pálivou papričkou, většinou měl velký problém s konzumací. Dnes jsou jídla jen lehce kořeněná. Skutečně pikantní pokrm dostane člověk až na vyžádání.
Přesně tak jsem koštoval zelené kari označené třemi papričkami. Když jsem se ptal, jestli se dočkám pálivého pokrmu, paní prodavačka se jen šibalsky usmívala. A skutečně jsem měl v puse lehký požár. Dávám si něco pikantního s chilli denně, protože antibakteriální účinky papriček jsou zdokumentované. A já od začátku cesty neměl žádné zažívací problémy. Jsem si jistý, že je to dané i pikantní skladbou mojí stravy.
Ekologie se v Asii moc neřeší
S jídlem bohužel souvisí jeden hodně negativní poznatek. Standardně se vše servíruje do plastu a ještě k tomu separátně příloha, zelenina a maso. Takže tři čtyři igelitové sáčky během jediného jídla nejsou problém. O nějakém velkém třídění ale nemůže být řeč. Většina se tady povaluje na zemi, následně putuje do hořícího sudu nebo v horším případě do vody. V Evropě se řeší všemožné normy, ale dokud se do boje za udržitelnost nepodaří zapojit i asijské země, je význam našeho snažení doma úplně minimální.
Proti původním plánům jsem zrušil pobyt v budhistickém chrámu. Sice jsem na místo dorazil, ale při teplotách přes čtyřicet stupňů a chybějící klimatizaci či možnosti použít větrák jsem vše odložil. V noci bych si neodpočinul a následně si nic z možností kláštera neužil naplno.
Na sto procent jsem si naopak užil návštěvu sloní přírodní rezervace. Našel jsem si jednu, která není komerční. Žádné turistické krabice na hřbetu slona, žádné týrání. Tady jsem si po boku průvodce donesl deset kilogramů banánů a slona jsme hezky nakrmili.
Jde o zvířata, která byla v zajetí a teď si užívají volnosti v rezervaci. Nechávají se umýt, podrbat… Překvapilo mě, jak mají hrubou kůži plnou drsných štětin. A pak také samozřejmě jejich majestátnost. Dosud jsem slony viděl maximálně v zoologické zahradě. Ale takhle přímo jde o ohromující zážitek. Samec váží čtyři tuny. Vůbec si neumím představit setkání se slonem africkým, který má ještě o dvě tuny více.“
