Z Brna do Singapuru! Michal Kamermeier alias Majk na cestách absolvuje v sedle horského kola bláznivou cestu napříč zeměkoulí, aby si splnil sen a pomohl charitativnímu projektu Jedna se počítá. Jak probíhá jeho bitva s trasou dlouhou třináct tisíc kilometrů?
„Většinu minulého týdne jsem prožil na území Laosu. Byl jsem hodně překvapený množstvím mnichů a budhistických klášterů. Z hlediska dopravní infrastruktury šlo docela o divočinu. Hlavní cesty byly v pohodě, ale vedlejší byly hodně problematické.
Samostatnou kapitolou byly mosty. Pokud už se mi podařilo nějaký najít, přes řeku nebo propast, byl vždy v dezolátním stavu. Většinou jsem měl strach na most vůbec vstoupit. Ale místní se na všechny tyhle parodie na mosty pouštěli na skútrech, tudíž jsem musel zatnout zuby a kolo v co nejkratší možné době přetlačit na druhou stranu.
Sloni u Mekongu byli neuvěřitelní
V jednom případě jsem se vážně bál, protože most byl skutečně zdevastovaný. Prkna byla na pochybnou konstrukci jen naskládána, po nějakém uchycení ani památky. To vše ve výšce patnáct metrů nad skalami. Pro někoho, kdo nemá rád výšky, docela hororový zážitek. Možná si řeknete, že patnáct metrů není tolik. Každopádně vím jistě, že při pádu z takové výšky bych nic dalšího ze svého cestovatelského plánu neabsolvoval.
Zajímavou zkušeností byl Laos z hlediska setkání s místní faunou. Viděl jsem divoké slony. Bohužel byly na druhé straně řeky Mekong. Ale i tak šlo o úžasný zážitek. Slona jsem dosud viděl maximálně v zoologické. A tady si jen tak pochodovali, troubili… Pozoroval jsem i obrovské vážky a motýli. Bohužel jsem měl to štěstí a důvěrně poznal i hojnost a zarputilost místních komárů. Sice jsem si pořídil místní repelenty, ale evropská krev jim očividně chutná…
Z vody trčí bambusové tyče
Mekong byl vůbec zajímavou zkušeností. Hladina má aktuálně přibližně tři metry. Ale blíží se období dešťů a místní mi ukazovali, že hladina stoupne o osm až devět metrů. Všude jsou domy na vysokých pilířích, což teď vypadá komicky, ale za pár týdnů půjde o životní nutnost. Však také na všech vyšších kamenech nebo skaliskách trčí bambusové tyče s vlaječkami, aby do nich nikdo s loďkou nevrazil, až nebudou pod vodou vidět.
V Laosu mě zaskočilo množství cyklistů. Má jít o nejchudší zemi celého regionu. Ale potkával jsem mladé i staré třeba v pět ráno na silničních kolech hodně slušné kvality v dresech, s přilbami. Vážně jsem koukal, jaké popularitě se tady cyklistika těší.
Při překročení hranic do Thajska jsem byl svědkem honu uniformovaných mužů na hada. Zjistit, zda hned můj první kontakt s plazem mohl znamenat ohrožení života se mi zjistit nepodařilo, protože nikdo nemluvil anglicky.
Bez klimatizace není regenerace
Každopádně do Thajska mě vpustili, a tak jsem se hned na prvních metrech mohl dopustit dopravního přestupku, protože jsem si to štrádoval vpravo, přitom v Thajsku se jezdí vlevo. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvyknul.
Chystám se dojet nejpozději o víkendu do budhistického kláštera nedaleko města Pai, kde si chci trošku odpočinout. Hlavně tedy duševně. Určitě se nezdržím více než dva dny. Spaní je totiž na zemi a v místnostech bez klimatizace, což je pro mě skutečně nemyslitelné. Jen jednou jsem měl pokoj, kde byl pouze větrák, a byl jsem totálně propocený, ráno pak nevyspalý.
Pro regeneraci je přitom spánek v mém případě klíčový. I v noci je tady osmadvacet stupňů. Raději si dvacet korun připlatím, čímž se dostanu přibližně na sto padesát korun za nocleh, abych si kvalitně odpočinul, než abych další den bojoval s totální únavou na hranici vyčerpání.“