Je naprostý unikát. Doma má diplom titul mistryně světa ve sjezdovém lyžování, byť z dob útlého dětství. Později přešla Tereza Tvarůžková od alpských disciplín ke klasickému lyžování. Mezi juniorkami kupila medaile z mistrovství republiky a do týmu si ji vybral úspěšný olympionik Lukáš Bauer. Ale už tři roky sbírá úspěchy na horském kole. Slavila republikový titul v kategorii do 23 let, dvakrát byla vicemistryní mezi elitou. „V cyklistice jsem se našla. Mám obrovské rezervy a budu se zlepšovat,“ říká odhodlaně čtyřiadvacetiletá reprezentantka a závodnice Expres CZ Tufo Kolín.
Pro WeLoveCycling vypravuje o lyžařských začátcích, střídání disciplín, přechodu na horská kola i ožehavém tématu s příjmem potravy a přístupu trenérů k závodnicím.
Terezo, jak jste se vlastně po více než patnácti letech na sněhu octla ve světě horských kol?
Měla jsem zdravotní problémy. Tělo mi špatně reagovalo na velkou zimu. Nebyla jsem schopná jet svoje maximum. A řídím se pravidlem, že když nemůžu fungovat ve sportu na sto procent, nemá vydané úsilí smysl. Řešila jsem, co budu dělat. A šéf kolínského týmu Jan Slavíček mě oslovil s nabídkou angažmá v jeho týmu.
Máte za sebou tři kompletní sezony v cyklistice, medaile a úspěchy se na vašem kontě kupí. Byl přechod snadnější, než jste čekala?
Já měla kolo jako doplněk přípravy už při klasickém lyžování. Ale to jsem najela třeba čtyři tisíce kilometrů za rok. Vždy jsem na mistrovství republiky urvala nějakou medaili bez nějaké speciální přípravy a vrátila se spokojeně ke klasickému lyžování. Jenže v určitou chvíli už jsem prostě na běžkách pokračovat nemohla.
Co bylo spouštěčem zdravotních patálií?
Měla jsem problémy s výživou. S příjmem potravy. Trenéři si často nevidí do pusy. A to hodně. Někdy dokážou být dost zlí. Měli by si uvědomit, že každý sportovec je jiný somatotyp. Mě do potíží zavlekl trenér. Stačilo opakovat, že když zhubnu, budu výkonnostně jinde. A už to letělo…
Trable s příjmem potravy jsou ve světě sportu, zejména toho ženského, hodně časté. Ale závodnice se většinou bojí o problému hovořit.
Je to pravda. V cyklistice jde o hodně žhavé téma. Určitě pro mě ta otázka neskončila okamžikem, kdy jsem se dokázala z problémů dostat. Setkávám se s tím totiž dosud. A je to pořád dokola. Myslím, že by se mělo na dané téma více dbát. Trenéři holky drtí, aby hubly. Závodnic, které mají problémy, není málo. Když to řeknu naplno, nejsme na cestě, aby se to zlepšilo.
Poznáte ve svém okolí závodnici, která bojuje s problémy v podobě příjmu potravy?
Upřímně, nejde o problém jen u nás. Je to i ve světě. Když vidím, že se některá z holek s takovým problémem potýká, tak se snažím… Zásadní je, aby snahu vyřešit problém měla každá konkrétní závodnice. Pokud nebude chtít, je to mluvení do prázdna. U mě se trable projevovaly ztrátou nálady, byla jsem pořád smutná, výkonnost šla dolů. Následně jsem ztratila hodně kamarádů.
Nechtěla jste se sportem seknout?
Já sport zbožňuji. Je to nedílná součást mého života. Ale taky chci žít normální život. Nechci být jenom otrokem sportu nebo jídla. A jak jsem měla trable s příjmem, úplně jsem během tréninků mrzla. Ale už je to pryč.
Šlo o velké rozčarování, když jste musela opustit už druhý sport po alpském lyžování v dětství?
Všechny sporty, jimiž jsem si prošla, byly hodně nákladné. A nebýt rodičů a pak týmů, na které jsem měla štěstí, určitě bych se žádnému z nich nemohla věnovat. Nejsem z bohaté rodiny. Rodiče mě podporovali ze všech sil. Ale alpské lyžování už bylo z finančního hlediska absolutně neudržitelné. Při klasickém lyžování jsem zase měla kliku, že jsem se dostala do týmu Lukáše Bauera. A to byla veliká škola a současně jsem dostala super zázemí. Nebýt podpory jeho týmu, určitě bych musela skončit. A na kole bych možná nejezdila.
Jak jste coby dítě snášela odchod z milovaných sjezdovek?
Hodně těžce. Tehdy jsem se zařekla, že na sjezdovkách už nikdy nebudu jezdit. A to předsevzetí jsem plnila dvanáct let. Až minulý rok jsem se zase svezla.
A ke klasickému lyžování se vracíte? Nebo rovněž upadlo v nemilost?
Šedesát či devadesát minut v rámci tréninku zvládnu. Během zimy je to super doplněk. Občas zajdu na trénink s Kateřinou Janatovou nebo dalšími kamarády, kteří nás reprezentovali na olympiádě. Letos koketuji i s myšlenkou startu na Jizerské padesátce během druhého únorového víkendu. Následně nás čekají závody v Řecku, takže to ještě musím probrat s trenérem. Před svátky jsem byla na Černé hoře. Bylo sluníčko, parádní počasí. To se ve mně vzpomínky probudily hodně intenzivně. Ale já jsem se v cyklistice našla.
Byl pro vás skok z klasického lyžování k horským kolům hodně dramatický?
Fyzičku jsem dohánět nemusela. Běžky jsou fyzicky náročnější. Ale pochopitelně jsem se potýkala s ovládáním kola. V rámci přípravy ještě na běžkách jsem za rok najela třeba tři čtyři tisíce kilometrů. A pak jsem během jediného roku najela dvanáct. Musela jsem si to, jak se říká, na kole odsedět.
Bojíte se někdy na tratích cross country s ohledem na stoupající náročnost okruhů a přeci jen vaše menší zkušenosti?
Tratě šly náročností hodně nahoru. Ale právě technická náročnost mě na kole baví. Nikdy jsem se nedostala do situace, že bych měla strach ze sjezdu. Je pro mě motivací sjet všechno. Mám v tom zálibu, přestože nejsem v technice nejlepší.
Je velký handicap, že většina závodnic se cyklistice věnuje od dětství?
Naopak. Je moje výhoda, že jsem nejezdila jako dítě. Mám se pořád kam posouvat. Některé holky už si prošly všechno, ale já mám určité obrovské rezervy.
Existuje z vašeho pohledu ideální věk, kdy v případě profesionálního sportovce nejpozději volit disciplínu?
Myslím, že ještě v juniorech je velice brzy na nějaké závěry. V cyklistice jsme mezi juniory měli mistry světa, jenže pak neustáli přechod mezi dospělé. Elitní kategorie je o něčem jiném. Jsem zastánce pestřejšího sportovního života do juniorského věku.
Jaké jsou ambice do dalších sezon?
Musím ještě mnoho věcí změnit, zlepšit. Hodně pracuji na síle. Hlavně v posilovně. Vždy jsem vozila menší převodníky a točila lehčí převody, takže na rovinách nebo v silovějších pasážích jsem ztrácela. Hlavním mottem pro následující dvě sezony jsou olympijské hry v Paříži. To je sen. A myslím, že reálný. Je jasné, že na olympiádu chce spousta holek. Hlavní je, abychom vyjeli dvě nominační místa. A pak půjde o správné načasování formy.
Je reálné se z českých podmínek prát s elitními závodnicemi ve světě?
V Kolíně máme na české poměry v týmu super podmínky. Honza Slavíček i ostatní dělají pro závodníky maximum. Ale svět je prostě jinde. Tam se většinou holky věnují jenom cyklistice a mají zázemí, kdy nemusí řešit nic dalšího.
