Velký dárek, větší než si dokázal kdykoliv představit, dostal dávno před Štědrým dnem. Zdeněk Štybar obdržel od prezidenta republiky státní vyznamenání. „Byl to dárek pro celou rodinu. Ocenění, co pro mě udělali. Kam jsme se společně dostali,“ říká dojatě i s odstupem devětatřicetiletý rodák ze Stříbra, který v únoru ukončil kariéru. Po dlouhých letech tak nebudou jeho Vánoce v režimu přípravy na novou sezonu.
Ambasador WeLoveCycling vypravuje, jak si konečně dopřeje podle libosti, které vánoční cukroví má nejraději a proč se kvůli trojnásobnému světovému šampionovi v krosu odkládal cyklokrosový závod série Superprestige.
Zdeňku je to tak, že největší dárek letošního roku jste dostal už v závěru října na Pražském hradě, když jste z rukou prezidenta Petra Pavla převzal Medaili Za zásluhy 1. stupně o stát v oblasti sportu?
Ano. Já věděl, že jsem nominovaný. Informaci jsem dostal myslím už někdy v průběhu léta, možná ještě dříve. Ale vůbec jsem neočekával, že bych mohl vyznamenání dostat. Octl jsem se v naprosto výjimečné společnosti. Vlastně si pořád když o tom mluvím, nejsem úplně jistý, zda jsem byl vybrán správně.
Třikrát jste byl mistrem světa mezi cyklokrosovou elitou, vyhrál jste etapy na dvou Grand Tour, klasiky jako Strade Bianche, Omloop a další. Proč pochybujete?
Výsledky mohly být určitě lepší. Vedle mě při ceremoniálu seděla Kateřina Šédová, lékařka… Měl jsem obrovskou úctu a respekt k lidem kolem mě, vůči nimž jsem byl většinou výrazně mladší. Přemýšlel jsem, jak já, kluk ze Stříbra, přišel ke státnímu vyznamenání. Doprovázela mě sestra, což bylo smybolické, protože Medaili považuji za ocenění pro celou rodinu. Velmi dobře si pamatuji, co rodiče a ségra obětovali. Neměli jsme moc peněz. Hlavně v období mých začátků. Bylo to z měsíce na měsíc. Táta mi kupoval bikrosové kolo, oblečení. Jezdili jsme po závodech. Náklady byly vysoké. Proto jde o pomyslný dárek nejen pro mě, ale celou rodinu!
Prožijete s ní letošní Vánoce tak jako v minulosti nebo konec kariéry znamená změnu zaběhnutých pořádků i směrem ke svátečním dnům?
Vánoce trávím vždy ve Stříbře. S manželkou a synem Lewisem. Přes to nejede vlak. Vždyť jednou kvůli mně měnili termíny cyklokrosové sezony. Jeden ze závodů série Superprestige byl tehdy naplánován v Belgii na 24. prosince. Já jsem tehdy řekl, aby se mnou nepočítali, že na Štědrý den určitě nepojedu. Pořadatelé nakonec ustoupili a posunuli termín o den na třiadvacátého. Odjel jsem závod a na Vánoce byl ve Stříbře s rodinou.
Lpí Zdeněk Štybar v tomto směru na tradicích?
Rozhodně! U nás je to prostě rodinný den. A je úplně jedno, zda mi bylo osm, patnáct nebo nyní devětatřicet. Jde o jeden konkrétní den, kdy se sejde celá rodina. Když jsem byl malý kluk, měl jsem pochopitelně Vánoce spojené s dárky. Nyní už je to pochopitelně jiné a užívám si hlavně atmosféru, pohodu a okamžiky s rodinou. Nicméně vždy se ohromným způsobem těším.
Změní se váš Štědrý den nyní, kdy už nemusíte myslet na trénink?
Dříve jsem vždy ráno jezdil na trénink, ať bylo pět pod nulou nebo pršelo. A vždy jsem se účastnil ve Stříbře běhu v podobě Vánoční míle, což je pro mě tradice. Ale jinak jsem měl klasické Vánoce. Samozřejmě jsem se nijak nepřejídal. Zejména ještě v období cyklokrosové kariéry. Ale nebral jsem to jako nějaké odříkání. Pamatuji si, že dvakrát hned po Štědrém dnu se jel svěťák v Zolderu. To jsem si dával k večeři špagety. Ale jinak jsem si dával alespoň trošku salátu. Malý řízek a pstruha. A v rozumné míře i cukroví. Letos poprvé nebudu muset na nic hledět.
Vážně si užije Zdeněk Štybar letošní Vánoce už coby cyklista po kariéře naplno i z hlediska jídelníčku?
Určitě. Podle chuti si dopřeju všechno. Řízky, salát, vanilkové rohlíčky… Ale nejde o přejídání. Já se hlavně těším, že nebudeme chvátat do Belgie. V minulosti jsme jezdili na Boží hod do Belgie na cyklokros. Nebo jsme odlétali na Štěpána na Mallorku kvůli tréninku. A mě hrozným způsobem mrzelo, když jsem jel pryč. Pro mě jde o nádherný den s rodinou. Mamka tráví obrovské množství času přípravami, abychom si všichni pochutnali. Chystali dárky, stromeček. Táta se mohl přetrhnout, aby přispěl k dokonalosti okamžiku. A já s rodinou druhý den skočil do auta a odfrčel. Nikdy jsem přitom nechtěl pryč, děsně se to ve mně rvalo. Letos poprvé nebudeme chvátat.
Jak se líbí synkovi Lewisovi české Vánoce?
Užívá si je. Jezdí do Česka rád. Těší mě, že ví, co je Štědrý den. V Belgii každá rodina slaví Vánoce trošku jinak. U manželky v rodině určitá oslava probíhá, ale není to jako ve Stříbře. Pro nás znamená vážně hodně, že se sejdeme u jednoho stolu. A já jsem rád, že Lewis je rád součástí této rodinné oslavy po Česku. Miluje stejně jako já vanilkové rohlíčky. Zamiloval si řízky. Po přebírání státního vyznamenání jsme se vraceli do Belgie. Mamka nám na cestu udělala řízky s chlebem. Tak jsem mu říkal, že je to česká klasika. A já byl děsně pyšný. Vracel jsem se do Belgie se státním vyznamenáním a se synem jsme si dávali řízky. Přesně to zapadlo do rámce toho, jak jsme s tátou začínali mojí kariéru.
