Seděl na ergometru a s lehkým znepokojením sledoval, jak stoupá Studená Vltava. Mathias Vacek se chystal na mistrovství světa v silniční cyklistice hodně netradičně. V nohách měl premiérovou Grand Tour kariéry. Na španělské Vueltě oslnil. Příprava pro mistrovství světa však byla narušená extrémním srážkami, které Česko zasáhly v polovině září. „Naštěstí se voda rozlila na louku na druhou stranu od baráku,“ ulevil si dvaadvacetiletý cyklista Lidl-Trek.
Po Vueltě, kde sahal po rudém trikotu lídra a tři dny jel v bílém dresu nejlepšího mladíka do pětadvaceti let, si dopřál dva dny úplného volna. Pak stihl ještě dva tréninky v přírodních podmínkách, ale následně seděl po boku bratra Karla v garáži na nepopulárním trenažéru. „Nechtěl jsem ztratit výkonnost,“ vysvětloval, proč si prostě při nepříznivých podmínkách nedopřál delší volno.
Mathiasi, odpočinul jste si dostatečně po Vueltě s vidinou mistrovství světa?
Mentálně i fyzicky jsem byl hodně vyčerpaný. Ale už jsem v pohodě. Formu mám dobrou a na šampionátu ve Švýcarsku chci ještě zabojovat o pěkný výsledek.
Do šampionátu vstoupíte časovkou předposlední zářijovou neděli jako jediný český reprezentant. Trasa je dlouhá 46 kilometrů s převýšením 405 výškových metrů. Je to profil podle vašeho gusta?
Jde o hodně dlouhou časovku, ale k mistrovství světa to patří. Hodně závodníků nemělo šanci jet tak dlouhou časovku, já mám zkušenost z českého mistráku, který byl ještě o čtyři sta metrů delší. Půjde o rozložení sil. V Lisabonu při první etapě Vuelty se jel plný kotel od startu do cíle. Myslím, že šanci mají i závodníci, kteří nejsou vyloženými časovkáři. Uprostřed je kopec a dělá časovku zábavnou, atraktivní. Několikrát si trasu projedu. A připravím si watty, které je třeba jet v konkrétním úseku.
O týden později bude v Curychu korunován nový mistr světa. Pojedete jako lídr českého týmu. S jakými ambicemi?
Pojede se 273 kilometrů a 4291 výškových metrů. Mám dobrou formu z Vuelty. Udělám maximum pro úspěch, ale musel bych mít super nohy a výjimečný den… Jsou tam skvělí vrchaři jako Pogačar, Roglič, Evenepoel. Velké ambice bude mít Hirschi, jenž pojede doma. Skvělou sestavu mají Španělé. Ale největším favoritem je pro mě Tadej Pogačar, který je extrémně motivovaný. Současně si nemyslím, že by odjel o několik minut. Kopce na trase nejsou extra dlouhé. Určitě bude chtít, aby mu týmoví kolegové pole roztrhali. Současně si neumím představit, že se dohodnou s Rogličem. Jsou to dva lídři.
Během olympiády jste odcestoval domů kvůli přípravě. Na mistrovství světa je pauza mezi závody totožná. Zvolíte stejný model přípravy?
Ne. Budu mít ve Švýcarsku svého trenéra, svého maséra. Podmínky pro trénování budou super. Navíc pojedu do Curychu autem. Kdybych jel do Prahy na letiště a letěl do Curychu, kde by mě musel někdo vyzvednou, vyšlo by to časově stejně, možná ještě hůře. Z baráku budu v dějišti za šest hodin. A úplně na pohodu. Navíc s dostatečným předstihem, abych si trasu projel a nachystal se.
Došlo během krátké závodní pauzy i na hodnocení vašeho vystoupení na Vueltě ze strany vedení týmu Lidl-Trek?
Ano. Šéfové byli z mého výkonu překvapení. Neměl jsem vážný problém, velkou krizi. Dokázal jsem bojovat o etapy a snažil jsem se pomoci Mattiasi Skjelmosemu. Mnoho lidí tohle nevidí, ale jde o důležitou součást práce. Vedení hodně hledí na týmové pojetí, ochotu se obětovat. Vytvořil jsem si hodně osobních rekordů. Maximální výkon na pět minut, na deset minut. Je hodně věcí, které zůstávají jen uvnitř týmu. I bez etapového vítězství jsem ukázal, jak důležitý a platný jsem pro tým Lidl-Trek.
Osobní trenér Markel Irizar vás za představení na Vueltě pochválil?
Chtěl jedno etapové vítězství. Ale v rámci analýz jednotlivých dnů viděl, že jsem odevzdal maximum. Třeba v osmnácté etapě jsem byl hodně aktivní. Šel jsem do úniku, pak jsem ještě odjel ze skupiny. Stálo mě to moc sil a ve finále jsem nemohl reagovat na nástup kluka z Kernu. Někdy je prostě potřeba řídit se instinktem. Vím, že jsem víc pro úspěch udělat nemohl. Kdybych to nezkusil, vůbec bych nezjistil, jestli ta šance byla. A trenér to ví.
Ani jednou jste neměl pocit, že už jsou nohy prázdné a některou z etap nedáte?
Ne. Nikdy se mi nestalo, že bych byl úplně mrtvý a odpadal jsem z grupetta. Vážně jsem to zvládnul relativně na pohodu. Jde i o výsledek skvělého týmového souznění. Starší kluci i sportovní ředitelé hodně poradili. Někdy jsem měl úkol, že mám Mattiase přitáhnout pod konkrétní kopec, pak si z tempa vystoupit a jet úplně v klidu, abych pošetřil síly na další den.
Vueltu 2024 provázelo extrémní vedro. Vypořádal jste se s vysokými teplotami dobře?
Do prvního volného dne byly teploty skutečně extrémní. Zejména při etapě z Motrilu do Granady to bylo peklo. Na startu bylo děsné vlhko. Pot ze mě lil ještě před nástupem na start, během cesty k nultému kilometru jsem si připadal jako ve sprše. Myslím, že ten den bylo počasí na limitu. Je však potřeba se umět aklimatizovat. Když člověk bojuje s vedrem, není schopný podat optimální výkon. Klidně se to může projevit hodnotami menšími třeba o třicet wattů, což je v konečném součtu obrovský rozdíl. Využíval jsem maximálně ledové vesty, bazénky s ledovou vodou nebo vany naplněné ledem na pokoji.
Bylo potřeba pamatovat v mimořádných podmínkách i na větší příjem jídla?
Snažil jsem se dobře jíst. Měli jsme vlastního kuchaře a hodně pestrý jídelníček. Pokaždé jsem se na jídlo těšil. Ani jednou se mi nestalo, že bych si říkal, co mě zase čeká. Měli jsme super servis. Současně jsem se snažil nepřejídat, protože jídlo na sebe váže tekutiny a nechtěl jsem být nafouknutý jako balon.
Během úvodní časovky jste sahal po rudém dresu, nakonec vítězství v etapě o dvě sekundy uniklo. Šel jste na start s plánem získat vedení v závodu?
Jo. Věřil jsem, že dvanáct kilometrů v časovce mohu zajet nejrychleji. V cíli pak chodili soupeři a už mi gratulovali, ale nakonec byl McNulty rychlejší. Alespoň jsem jel tři dny v bílém dresu nejlepšího mladého jezdce. Poslední tři dny ho vezl Mattias Skjelmose, který byl navíc pátý v absolutním pořadí, takže v týmu panovala velká spokojenost. Myslím, že jsme dělali jako tým minimum chyb.
Když nevyšel zisk rudého trikotu v první etapě, měl Mathias Vacek průběžné vedení na mušce úspěchem ve sprintu při druhém dějství, do něhož jste vstupoval po skvělé časovce s vidinou bonifikačních vteřin?
Měli jsme to jako tým připravené. Ale v okamžiku, kdy mě srazil opilý fanoušek, bylo po nadějích. Jak jsem musel smazat ztrátu na peloton, ztratil jsem hodně sil. A byl jsem i trošku rozhozený.
Štval vás incident hodně s vědomím, že jste mohl být v čele Grand Tour?
Incidenty občas cyklistiku provází. Byl jsem extrémně naštvaný. Ale vyvázl jsem jen s menšími odřeninami. Taky jsem si mohl zlomit klíční kost.
Bezprostředně po pádu se zdálo, že si s fanouškem, který vás srazil, chcete všechno „vysvětlit“ ručně…
Jenom jsem zakřičel. Nemělo smysl ztrácet zbytečně energii. Stejně byl úplně na mol, nijak bych si nepomohl. Hned vedle stáli nějací fanoušci a vypadali, že mu dají za mně. Možná se tak stalo, ale já byl rád, že jsem mohl sednout na kolo a pokračovat.
Váš bratr Karel jel v minulé sezoně Giro, šlo o jeho první Grand Tour. Pro vás byla premiérou letošní Vuelta. Řešili jste, co bylo náročnější?
Je to nesrovnatelné. S ohledem na extrémní srážky, dešťové a dokonce i sněhové, bylo loňské Giro naprosto mimo hodnocení. Na druhou stranu letošní Vuelta se jela pořád do kopce. Množství výškových metrů bylo extrémní. Nebylo mnoho etap, které by mi profilem vyloženě seděli, což bylo trošku demotivující. Každopádně Karel neměl minulý rok k dispozici týmového kuchaře, takže naše Vuelta byla snadnější. Jídlo je přeci základ…
