Extrémně nepříznivé počasí, ještě extrémnější trať. Ke všemu místo v poslední startovní řadě! Třiadvacetiletý Karel Camrda čeká promrzlý na úvodní metry mistrovství světa v cyklokrosu 1988. Tehdy ve švýcarském Hägendorfu vůbec neměl startovat. Odcestoval jako náhradník. O šedesát jedna minut a dvacet sedm vteřin později slaví životní úspěch. Je mistrem světa!
„Pamatuju si úplně všechno,“ usmívá se devětapadesátiletý rodák z Tábora při vyprávění o senzačním titulu. Patří mezi čtyři cyklokrosaře narozené v Česku, kteří získali na mistrovství světa zlato. Navázal na Miloše Fišeru a Radomíra Šimůnka. O dvaadvacet let později vybojoval první ze tří titulů Zdeněk Štybar. V rozhovoru pro WeLoveCycling.cz Karel Camrda vzpomíná na tehdejší švýcarský okruh či ochod z cyklokrosu.
Od zisku titulu mistra světa uplynulo už šestatřicet let. Máte tehdejší cestu za zlatem pořád v paměti?
Je tam vyrytá zlatě a nikdy nezmizí. Tehdejší vítězství mi otevřelo bránu do světa velké cyklistiky. Jsem vděčný Čestmíru Kalašovi, který mě tehdy z pozice předsedy cyklokrosové komise pomohl do nominace. Byť jsem jel jenom jako náhradník.
Cestoval jste do Švýcarska v pozici pomyslného žolíka pro případ, že by počasí bylo nepříznivé a trať hodně rozbahněná?
Mně se okruh v Hägendorfu líbil, ať bylo sucho nebo bláto. Ale tehdy při mistrovství světa se čekalo, jaké bude počasí. Kdyby mrzlo a trať byla jako beton, určitě bych se ve startovním poli neobjevil.
Nicméně počasí vám „přálo“, protože před závodem děsně lilo.
Bylo to hrozné. Na okruhu bylo tolik vody… V kolejích stálo tak deset centimetrů špinavé vody, ale podklad byl tvrdý. Nebylo to klasické švýcarské nebo belgické bláto, které se lepilo na kolo a po jednom okruhu byl bicykl nepoužitelný. Tenkrát při mistrovství světa z kola všechno teklo.
Když jste viděl, jaké podmínky panují, radoval jste se? Myslel jste na medailový úspěch?
Vůbec ne! Byl jsem totální bažant a startoval poprvé na mistrovství světa mezi elitou. Trenéři mě nasadili za Petera Hrice. Hlavně jsem si nechtěl udělat ostudu. Já jsem nikdy nebýval přehnaně sebevědomý, drzý nebo zbytečně optimistický. Moc jsem si nevěřil.
Coby nováček bez vyjetých bodů jste startoval z poslední řady. Okruh dlouhý 3007 metrů se jel šestkrát. Po první rundě jste se z osmačtyřicáté pozice prodral do desítky nejlepších, po druhém okruhu už jste byl první. Ani v daném okamžiku jste nemyslel, když ne na zlato, tak na medaili?
Byl jsem strašně opatrný. Trať byla hodně členitá. Sjezdy tehdy byly rovné. Nebyly to žádné motanice jako jsou k vidění dnes. Jezdilo se hodně rychle. A jak stála v kolejích voda, absolutně nebylo vidět, kam se jede. Proto jsem nespekuloval o medaili.
Byl pro soupeře velký šok, že jim zlato sebral začínající Karel Camrda z Československa?
Tehdy byl závod vážně extrémně těžký. Zlato obhajoval Mike Kluge, jenže pro něj ten blátivý okruh nebyl. Zato jiní si hodně věřili. Třeba domácí Honegger či jeho krajan D´Arsié, Ital Vito di Tano, Francouzi Martinez či Le Bras. Jednalo se o světové veličiny. Ale tehdejší československý nároďák měl respekt. Když někam reprezentační cyklokrosový výběr přijel, tak i kluk ostatním neznámým byl hodně dobrý. Já tehdy navíc před mistrovstvím světa posbíral dobré výsledky.
A ve srovnání s mnoha jinými cyklokrosaři vám nevadilo, pokud bylo nutné kolo vzít na rameno a běžet…
Tehdy se přitom běžela možná polovina okruhu. Bylo rychlejší běžet než jet na kole…. Já celý druhý stupeň základní školy dělal atletiku. Měl jsem výborný základ. A pak velké štěstí na trenéry. Už tehdy mě v patnácti či šestnácti letech nutili, abych jezdil intervaly. V tehdejší době! To bylo něco nepředstavitelného.
Nic takového se nepraktikovalo ani v rámci přípravy reprezentantů?
Vůbec. Jednalo se o úplnou tréninkovou revoluci. Když jsem se později zajímal o tenhle tréninkový proces, dočetl jsem se, že věk mezi dvanácti až šestnácti je nejlepší na trénink v anaerobním prahu. Něco na tom bylo. Ale doma nebyla odborná literatura. Nicméně já měl v daném směru štěstí. Když jsem šel na biky, tak třeba Jirka Lutovský razil stejný postup. A když jsem byl na vojně v Rudé hvězdě v Plzni, trénoval jsem s Radomírem Šimůnkem, jehož vedl tehdejší masér Jirka Lacina. Jo, vážně masér. A ten nám dal fakt hodně. Měl tréninky skvěle zvládnuté. Věděl, co je pro nás dobré.
Změnil vám titul mistra světa život?
Rozhodně ano. I generace, které nebyly sportovně založené, mě poznávají na ulici. Když si tedy odečtou dvacet kilogramů… Myslím, že většina veřejnosti mi úspěch přála. Jako cyklisté jsme byli velcí vlastenci. Chtěli jsme, aby Československo bylo vidět. Však mi třeba tehdy československý konzul, který za námi dorazil po zlatém závodě na hotel, děkoval a smál se, že může velvyslanectví na půl roku zavřít, protože jsem za hodinu odvedl stejně práce jako on za celý rok.
Ještě v roce 1992 získal Karel Camrda stříbro na mistrovství světa v Leedsu. Ale prakticky už o rok později jste cyklokros opustil. Nešlo o unáhlený odchod ze scény?
Cyklokros se začal měnit. Bylo to podobné silničnímu kritériu, já nebyl moc rychlý. Pro mě už ve špičce nebylo místo. Navíc jsem bojoval i s motivací. Vyhrál jsem zlato na mistrovství světa, měl domácí titul, coby cyklokrosař jsem vyhrál anketu Cyklista roku. Snil jsem o olympiádě. Jenže bylo jasné, že cyklokros se pod pět kruhů nedostane. V létě jde o nesmysl, v zimě je to složité. Byť nyní už se jezdí třeba ve dvou tisících ve Val di Sole. Proto jsem zvolil biky.
Až se první únorový víkend pojede mistrovství světa v cyklokrosu 2024 ve vašem rodném Táboře, budete sledovat následovníky?
Ano. Rozloučení Zdeňka Štybara si nechci nechat ujít. Budu fandit i všem českým reprezentantům, kterým bych moc přál, aby uspěli. A pochopitelně jsem zvědavý, jak pojede Mathieu van der Poel.
Titulní foto: Michal Růžička/Mafra/Profimedia
