Pro generaci, která v 80. letech minulého století lačnila v zadrátovaném Československu po sportovních úspěších, byl cyklistickým pánembohem. Na dva amatérské tituly mistra světa navíc cyklokrosař Radomír Šimůnek dokázal bezprostředně po pádu železné opony navázat i triumfem mezi profesionály. Svět mu ležel u nohou, záhy však přišel krutý pád. A nakonec i problémy s alkoholem, které ukončily život legendárního závodníka v pouhých 48 letech.
Závod míru. Medailové žně bratrů Pospíšilových v kolové. A drsné bitvy cyklokrosařů v často až nelidských podmínkách. To byly čtyřicet let zpátky vrcholy československých fanoušků cyklistiky. Nezlomní cyklokrosaři, v cíli často k nepoznání pod vrstvou bláta, navíc kapitolu předposlední dekády 20. století napsali zlatým písmem.
Dvěma tituly navázal na úspěchy strýce
Dva premiérové tituly mistra světa mezi amatéry – závodit mezi profesionály bylo tehdy československým závodníkům zapovězeno – vybojoval v letech 1981 a 1982 Miloš Fišera a ve dvou následujících letech navázal na svého legendárního strýce právě Radomír Šimůnek. Už v roce 1980 přitom závodník se závodnickým darem od pánaboha triumfoval jako první Čechoslovák mezi juniory, v roce 1982 stál vedle Fišery na stupních vítězů se stříbrem.
„Byl to obrovský talent, talent od přírody, ale stejně tak nesmírně poctivý závodník v tréninku,“ poznamenal někdejší předseda cyklokrosové komise svazu Čestmír Kalaš.
V čem tkvěla Šimůnkova výjimečnost? V terénu, který je kolikrát s jízdou na kole v podstatě neslučitelný, se dokázal pohybovat s neuvěřitelnou lehkostí, díky dokonalé technice se nad tratí doslova vznášel. To fanoušky doslova fascinovalo, světovou elitu naopak dohánělo k šílenství. „Radkovi se nemuselo nic moc radit a vysvětlovat,“ rozpomínal se Miloš Fišera.
Že v nitru jeho synovce buší srdce cyklokrosaře, prý bylo patrné už od dětství. Historicky první československý mistr světa jej ještě jako předškoláka často vozíval „na štangli“ v terénech kolem Vrchlabí a krkonošský kostitřas si Radomír Šimůnek náramně oblíbil. A Fišera mu už tehdy věštil hvězdnou budoucnost.
Po zlatých letech sice Šimůnka zbrzdily zdravotní potíže a největší moment jeho kariéry přišel nedlouho po Sametové revoluci. Rozpad socialistického bloku konečně otevřel československým sportovcům možnost poměřit síly i s absolutní světovou elitou, dosud ostrakizovanou kvůli „profesionalismu“ neslučitelnému s pojetím sportu v socialistickém táboře míru.
Radomír Šimůnek Sportovcem roku
A v roce 1991 se Češi na šampionátu v Geitenu ukázali světu v tom nejlepším světle, když během jediného dne dokázali vybojovat dva světové tituly a stříbro navrch. Zlato Ondřeje Lukeše a druhé místo Jiřího Pospíšila v bitvě juniorů vyšperkoval triumfem v nejprestižnější kategorii elite právě Radomír Šimůnek, který tak jako první cyklokrosař v historii vybojoval světový primát jako junior, amatér i profesionál.
„Závod byl podobný jako vejce vejci loňskému souboji v Getxu. Náš osmadvacetiletý jezdec znovu neustále režíroval dění na čele celého 34členného pole. Jezdil pořád nejhůře na třetí pozici, hlídal si své největší soupeře. Naštěstí tentokrát neměl žádné technické problémy, nepotkaly ho ani pád, ani defekt. K nejdůležitějšímu okamžiku došlo v šestém okruhu, zhruba ve dvou třetinách tratě. Do čela se dostala trojice Šimůnek, Van der Poel z Nizozemska a Francouz Le Bras. Dotáhnout se na tuto trojici už nikdo nedokázal a v závěrečném spurtérském souboji se prosadil Šimůnek. Van der Poel skončil už popáté druhý, to je na zápis do Guinessovy knihy rekordů, a třetí stejně jako loni Le Bras,“ hlásil tehdy přímo z Nizozemska rozhlasový reportér Miroslav Augustin.
Famózní výkon navíc strhl i ostatní žurnalisty a Šimůnek ten rok opanoval i tradiční anketu Sportovec roku vyhlašovanou Klubem sportovních novinářů.
Nemělo ale trvat dlouho a suverén cyklokrosových tratí natvrdo poznal vrtkavost osud. Jen o rok později totiž Radomír Šimůnek zavinil u Cerhovic dopravní nehodu, při níž zahynuli tři lidé z protijedoucího auta. Příčina tragédie je dodnes předmětem spekulací, často je zmiňován alkohol za volantem. Sám Radomír Šimůnek měl po letech přiznat bývalém parťákovi z mládežnických kategorií, že se na moment nevěnoval řízení, když chtěl okřiknout děti zlobící na zadním sedadle. Od soudu si nakonec vyslechl verdikt 18měsíčního nepodmíněného trestu.
Prázdnotu vyplnil alkoholem
Ve věznici ale cyklokrosová hvězda strávila jen čtyři měsíce, poté byla propuštěna díky udělené milosti tehdejším prezidentem Václavem Havlem. To však minimálně část veřejnosti nikdy nepřijala. Osudový moment ale zlomil i samotného šampiona. Dokud Radomír Šimůnek závodil, dokázal ještě utíkat před svými démony díky cyklokrosu, po tragické nehodě vybojoval ještě čtyři tituly mistra republiky, ten poslední v roce 1998. Když ale v roce 2002 pověsil ve čtyřiceti závodnickou kariéru definitivně na hřebík, začal hledat útěchu v alkoholu.
„Bouračka ho samozřejmě lidsky zasáhla, ale s jeho pitím až takovou souvislost nemá. Tím nejhorším, co ho zlomilo, byl konec kariéry. Potřeboval nějak vyplnit to vakuum, které mu po závodění zůstalo,“ svěřil se kdysi Šimůnkův syn Radomír pro deník Aha. Zmíněné vakuum bohužel nenahradilo ani trenérské vedení syna. „To, co se lidi učili tři roky, on mě naučil za rok. Byl velmi trpělivý,“ vzpomínal na svého „taťuldu“ pokračovatel slavného rodu.
V létě roku 2010 Šimůnka naplno zasáhla postupující cirhóza jater. Těžká nemoc jej přivedla do nemocnice v Kolíně, kde musel podstoupit i akutní operaci kýly. Poté ale zřejmě v předtuše nejhoršího podepsal revers a odjel domů. Ještě tu noc jej pak našla manželka Jana bez známek života. Osud slavného cyklokrosaře se tak naplnil v pouhých osmačtyřiceti letech.
