Porazil čtyřnásobného šampiona Paříž-Roubaix, který vyhrál všechny Monumenty světa silniční cyklistiky. Ale v rodné zemi to nikdo nevěděl. Miloš Fišera, ač dvojnásobný mistr světa v cyklokrosu, byl určitou část kariéry pro fanoušky v tehdejším Československu zapovězený. Odešel totiž vydělávat jako profesionál. Přitom se nesmazatelně zapsal do dějin tuzemské cyklistiky.
Nejprve v roce 1972 na mistrovství světa cyklokrosu v Praze vystoupil jako první český závodník na stupně vítězů při bitvě o druhový trikot. Na stříbrnou medaili pak navázal o devět let později, kdy jako první Čech v historii vybojoval titul mistra světa! „Ačkoliv je to už více než padesát let od první medaile, vzpomínky jsou pořád hodně živé,“ usmívá se třiasedmdesátiletý rodák z Vrchlabí v rozhovoru pro WeLoveCycling.cz. Vzpomíná na bitvy o zlato, cesty za želenou oponu i souboje se skutečnými profesionály…
První mistrovství světa v cyklokrosu se jelo v roce 1950 ve Francii, ale až v roce 1972 skončilo čekání tehdejšího Československa na první medaili. Jak vzpomíná Miloš Fišera na historicky první šampionát na našem území?
Bylo to úžasné. Okruh byl vlastně 400 metrů od sochy svatého Václava. Jelo se v Riegrových sadech. Občas mi někdo tvrdí, že je to nesmysl, ale vážně se o duhový trikot bojovalo prakticky téměř v centru města. Já tehdy ve dvaadvaceti vstupoval do velké cyklistiky. A všechno mi vyšlo dokonale. Tedy až na ten finiš…
Zlato slavil Belgičan Norbert De Deckere. Porazil vás o pět vteřin, ale jak daleko byl tehdy ve skutečnosti titul světového šampiona před domácím publikem?
Lidé mě hnali. Cyklokros začínal být populární. Dnes by návštěva deseti tisíc fanoušků nikoho neohromila, ale v tehdejší době šlo o neuvěřitelnou kulisu. Okruh byl v obležení, lidé stáli namačkaní v zástupech. Samotná trať byla hodně těžká, co mi vyhovovalo. Fyzicky jsem na Belgičana měl, ale udělal mě zkušeností. Měl ve srovnání se mnou hodně závodů světové úrovně. Věděl, že nerad běhám a krátce před cílem byl velký výběh. Nikde mi nedovolil odjet, hlídal si mě, a pak s kolem na zádech rozhodnul. Měl mě přečteného.
Na další medaili čekal československý cyklokros devět let. Až ve španělské Toloze jste smůlu prolomil a slavil rovnou zlato. Proč byla absence na stupních vítězů tak dlouhá?
Já sám jsem si představoval, že vysněný titul získám mnohem dříve. Hned rok po Praze se jelo v Londýně v Crystal Palace. Tehdy jsem v dobře rozjetém závodě spadnul ze třetí pozice. Možná jsem měl na zlato. Ale možná neplatí v žádném sportu… Následovalo divné období. Prošel jsem si nějakými zraněními, také okruhy nebyly podle mých představ. Tehdy byl trend, že se hodně běhalo. Jako cyklista jsem žádný trénink v sedle neošidil, ale běh jsem trénovat nechtěl. Přitom to bylo důležité, protože v mojí době se běhalo třeba tři sta metrů.
Okruh v Toloze v roce 1981 byl přesně podle vašeho gusta?
Ano. Tam se vyloženě prášilo. Bylo sucho, podklad byl tvrdý, trať hodně rychlá a téměř se neběhalo. Měl jsem formu i na několika předchozích šampionátech, ale když jsem viděl podmínky ve Španělsku, psychicky jsem narostl. Svítilo slunce, jezdili jsme v kraťasech a dresech s krátkým rukávem. Jednomu z adeptů na zlato prasknul v posledním kole řetěz. Do cílové rovinky na škvárové dráze jsem vjížděl jako třetí. Vpředu byli Polák Jaroszewski a Belgičan De Brauwer, ale oba jsem přespurtoval. Jaroszewski přitom už zvedal ruce na oslavu vítězství. Skočil jsem ho na pásce.
O rok později ve francouzském Lanarvily Miloš Fišera zlato obhájil po vítězném spurtu s Radomírem Šimůnkem.
Hodně lidí ještě dneska tvrdí, že mi Radek vítězství nechal, protože to byl můj synovec. Ale duhový trikot se soupeři nenechává, i když je spřízněný a patří do rodiny. Tehdy Radek v posledním kole spadnul, ale dokázal se do vedoucí skupiny vrátit. Jenže ve spurtu zpanikařil a vyrazil moc brzy. Já se mu pověsil do háku a vychutnal si ho. Byl jsem o dvanáct let starší, měl jsem zkušenosti. Spurt jsem měl silnější. Tehdy v Lanarvile to byl náš nejšťastnější den ve sportovním životě. Slavili jsme do rána.
Vzpomenete si, jak vypadalo zabezpečení reprezentace před čtyřiceti lety?
Na mistrovství světa jsem potřeboval čtyři kola. Na okruhu byla tři depa, do každého jsem musel dát jedno. Musím se přiznat, že po titulech jsem bezmyšlenkovitě kola prodal a dnes nevím, kde jsou. Rád bych je našel a koupil zpátky. Tehdy jsme si prodejem materiálu zlepšovali finanční situaci. Jedno kolo na sezonu jsem dostal od svazu, jedno od oddílu. Při prodeji bylo jedno za čtyři tisíce, což na tehdejší dobu byly parádní peníze. My jsme dostali dresy, ale jinak jsme si všechno vybavení hradili z vlastního. Rukavice, boty. Měli jsme kliku, že jsme se dostali do zahraničí.
Musel jste skloubit tréninky s prací, nebo se vás coby reprezentanta běžné povinnosti v zaměstnání netýkali?
Do práce jsem chodil jenom dvakrát za měsíc. Pro zálohu, a pak pro výplatu. Já byl vedený v Koramu v Kolíně. Měl jsem výuční list zámečníka a dodělával jsem si průmyslovku. Ale můj mistr se zasadil, abych do práce nechodil. A když jsem přišel, nebyl moc nadšený. Celá dílna se kolem mě shlukla a dvě hodiny práce stála. Rozebíral se jenom cyklokros. Nikdo neřešil nic jiného.
Na jednu stranu jste byli v pozicích zaměstnanců v tehdejších státních závodech, a pak jste se dostali kvůli cyklokrosu do světa. Představoval každý výjezd šok?
Cyklokros nám trošku otevřel svět. Vlastně jsme jezdili proto, že jsme mohli do západní Evropy. Závody kromě Polska byly ve Španělsku, Francii, Itálii, Švýcarsku, Anglii, Německu, Belgii nebo Nizozemsku. Seznámili jsme se s mnoha lidmi z těchto zemí, což nám otevřelo oči. Kromě mistrovství světa jsme na všech závodech jezdili dohromady s profesionály. Bojovali jsme o parádní odměny. Třeba závod v Německu byl za sto dvacet marek, tudíž v tehdejším přepočtu dva a půl tisíce korun. A to byl měsíční plat v Česku. Ve Švýcarsku se dalo vydělat ještě více. Takže nebylo divu, že jsme bojovali jako lvi.
Peníze zůstávali vám závodníkům? Nemuseli jste je odevzdávat reprezentaci?
Startovné putovalo do národního týmu. Jako mistr světa jsem dostal startovné třeba patnáct set švýcarských franků, což inkasoval státní trenér. Vlastně jsem uhradil výdaje celého mužstva. Ale prize money zůstali každému jednotlivci. V každém místě nám to hned zdanili, takže jsme pak už doma nemuseli řešit, kolik jsme vyhráli. Když mě po dvou titulech ve třiatřiceti letech pustili komunisté do Německa, tak jsem si polepšil. Byl jsem v klubu ve Freiburgu, čtyřicet kilometrů od Francie, padesát do Švýcarska. Pozvánky na závody se jen hrnuly…
Jakou měl Miloš Fišera po „přestupu“ do zahraniční z východního bloku pozici?
Byl jsem pro ně exot. Závodník z východní Evropy. Ale vlastně jsem z toho profitoval. Coby světový šampion jsem dostával vyšší startovné, pozvánky na závody byly pravidelné, protože jsem byl rarita. Ve Franci jsem jedno porazil Rogera de Vlaemincka, z čehož bylo hodně velké haló…
Tím jste musel ohromit, protože Belgičan čtyřikrát vyhrál Paříž-Roubaix, třikrát Milan-San Remo, ovládl i tři další Monumenty, má etapová vítězství ze všech Grand Tour.
Měl přezdívku Mr. Roubaix. Tenkrát mě ve Francii při jednom závodě podcenil, protože na mě hleděl přes prsty. Ale já ho přespurtoval. Pro diváky bylo úplně neuvěřitelné, že nějaký Fišera porazil šampiona Roubaix. Pak nás společně pozvali ještě na několik závodů, stali jsme se tahákem pro lidi. A startovné na tyhle závody bylo parádní.
Doma se ale o vašich vítězstvích nepsalo…
Nepřicházelo do úvahy! Byl jsem profesionál, a to bylo v tehdejším Československu sprosté slovo. O těch se nesmělo psát. Když jsem jel domů, tak se mě na Rozvadově celníci ptali, kde jsem závodil a jak jsem dojel. A pokaždé byli překvapení, že jsem něco vyhrál. V novinách nebyla ani řádka.
Popularita v tomhle směru musela být příjemná, že?
Jo. Jako mistra světa mě znali a na hranicích nekontrolovali. Takže když jsem něco vezl, většinou to bylo bez problémů. Vydržel jsem v Německu do čtyřiceti. To bylo parádní období.
