Duhový dres mistra světa v cyklokrosu získal v Táboře. Před třiadvaceti lety Martin Bína ovládl na jihu Čech, kde se první únorový víkend pojede mistrovství světa, závod juniorů. Možná i tenhle závod ho nasměroval k dalším velkým úspěchům a medailím.
Později dokázal vyhrát závod Světového poháru mezi elitou, získal český titul, k tomu spousta druhých a třetích míst z domácích šampionátů, několikrát opanoval Český pohár. V Táboře získal ještě stříbro na mistrovství Evropy 2003 v kategorii do 23 let (v téže kategorii dokázal vyhrát i celkově Světový pohár) a na dalším mistrovství světa v jihočeském městě, v roce 2010, skončil už v elitní kategorii těsně čtvrtý.
„Myslím, že ta kariéra určitě nebyla špatná. Byly tam i časté zdravotní problémy, ale to ke sportu bohužel někdy patří. Víc než medaile mě těší, že jsem nějakou dobu dokázal jezdit stabilně ve světové špičce. A to se moc lidem od nás nepovedlo,“ říká Bína, který bude nadcházející víkend v Táboře fandit českým reprezentantům při světovém šampionátu.
Jak Martin Bína vzpomíná na Tábor 2001 a titul juniorského mistra světa?
Takhle na první dobrou se mi vybaví hlavně skvělá atmosféra. Tu jsem si vždycky v Táboře užíval, protože my jako Češi fandit umíme.
A samotný závod?
Dost to klouzalo, byl sníh. Vím, že byl odjetý Radek Šimůnek, já ho pak docvakl a dokázal jsem mu nastoupit. Přijel jsem do cíle sám. Byl to ze strany Čechů skvělý závod. Brali jsme všechny medaile, za Radkem byl bronzový Honza Kunta a Milan Vočadlo dojel šestý. Ale tenkrát to zas taková senzace nebyla. Kamkoli jsme se Šimonem v juniorech přijeli, byli jsme většinou na bedně.
Kde máte schovaný dres a medaili?
Jsou v Táboře v prodejně firmy Kalas. Aspoň je to na očích pro všechny, než abych to měl někde doma na polici. Nepotrpím si na to.
V Táboře se vám většinou dařilo. Na jihu Čech jste vybojoval při mistrovství Evropy stříbro, v roce 2010 pak finišoval čtvrtý při světovém šampionátu elity.
Vybavuju si spíš ten svět. Už jsem byl v elitě, vyhrál Štyby, obrovská euforie. Já skončil těsně čtvrtý. Do cílové rovinky jsme najížděli spolu s Nysem, ale on mě porazil ve spurtu. Prohrát spurt s ním nebyla ostuda, ale pořád to byla jen brambora. K elitní medaili chyběl fakt kousek, to mě mrzí. Dílčí úspěchy jsou fajn, ale spíš mám větší radost, že jsem nějakou chvíli dokázal jezdit pravidelně do desítky v těch nejlepších závodech, často i do pětky. Konkurence určitě nebyla slabší než teď. Měli jsme Štybyho, ten byl jinde, ale s Radkem Šimůnkem jsme tam byli taky dobře zabudovaní. Člověk si pak zpětně uvědomí, jak těžké bylo se tam vklínit a držet se s nejlepšími. Toho si vážím nejvíc. Teď v mužích nikoho, kdo jezdí stabilně v desítce, delší dobu nemáme. A asi nic nenasvědčuje, že by se to v příštích letech mělo zlepšit.
Jak moc kariéru poznamenaly zdravotní problémy?
Bylo jich dost, jen s koleny jsem byl čtyřikrát na operaci. Kvůli zdraví šly skoro tři sezony do háje. Ale říkám si, že všechno špatné je k něčemu dobré. Po problémech jsem se dostal ke spolupráci s trenérem Vojtou Červínkem, což bylo skvělé. Po té nucené pauze jsem dokázal vyhrát svěťák v Hoogerheide a vybojoval jsem si angažmá v Belgii.
Ale angažmá v tehdejším týmu Corendon-KwadrO podle představ nevyšlo…
Nechci se za nic schovávat a vymlouvat, prostě jsem to nedal. Tréninky s Vojtou v Čechách byly o něčem jiném, v Belgii mě to nebavilo. Asi jsem moc chtěl, přetáhnul jsem se a přišel únavový syndrom. Šlo to jedno s druhým. Lidi v týmu byli super, ale mně to nesedlo. Není jednoduché odejít sám do cizí země, aspoň u mě to tak bylo.
Po nucené pauze jste se ale ještě jednou k cyklokrosu vrátil.
Rok jsem neseděl na kole, nenáviděl jsem ho. Měl jsem k němu úplnou averzi. Jak jsem se přetrénoval, zprotivilo se mi. Ale pak jsem se dohodl s Kolokrámem a Kubou Svobodou, že ještě zkusím jezdit Český pohár. Dostal jsem dresy, sehnali mi kola a vozil jsem se dvě sezony spíš pro radost. Už jsem měl rozjetou firmu a na trénink mi nezbývalo zdaleka tolik času. Na kolo jsem mohl jít až po práci, trénoval jsem tak dvacet procent toho, co dřív.
Na sklonku kariéry jste rozjel firmu se sportovní kosmetikou vlastního jména. Jak vám jde podnikání?
Už to jede spíš jen samospádem, skoro na to nemám čas. Už v roce 2012 jsme v Česku rozjeli e-shop americké sportovní značky Under Armour. Teď jsou to čtyři roky, co to koupil jiný subjekt, ale nechali si mě. Mám na starosti internetový prodej v Česku, na Slovensku, nově i v Maďarsku a ve Slovinsku. Máme tam distribuci i e-shopy. Když to řeknu zjednodušeně, tak jsem zodpovědný za e-shopová čísla. Práce je hodně, pořád se snažíme něco vymýšlet. A zatím se daří, musím to zaklepat.
Stíháte vedle práce i kolo?
Kolo mi v první řadě dalo morálku, abych šel za svým i v byznysu. Nikdy jsem se nevzdával, to v sobě mají sportovci zakořeněné. Ale jak jsem byl zavalený prací, tak jsem na sport obecně skoro neměl čas. Zhruba před rokem jsem vážil o deset kilo víc a říkal jsem si, že se musím začít hýbat. Všechno mě začalo bolet. Začal jsem běhat, jezdit na kole a cítím se daleko líp. Jen si všechno musím líp plánovat. Dá se tedy říct, že jsem zase objevil lásku ke kolu. První měsíc to hodně bolelo, ale už je to v pohodě. Jezdím i teď v zimě, když je trochu počasí.
Kolik kilometrů ročně najedete?
Já nepoužívám žádný computery, nebaví mě hlídat čísla. Těch mám dost v práci. Prostě jedu na pohodu, buď sám nebo s kámošem. O víkendu třeba sedmdesát kilometrů, pak si dám pivko a jsem spokojený.
Mistrovství světa v cyklokrosu 2024 se jede první únorový víkend. Jak vidíte šance českých barev?
Asi nemůžeme čekat nějaké medailové žně, ale Kristýna Zemanová na placku určitě má. Je to ještě pořád mladá holka, ale už dokáže jezdit stabilně na slušné úrovni i v boji s absolutní špičkou. Z toho, co jsem slyšel v televizi, to má v hlavě dobře srovnané. Teď je to ona, kdo táhne český cyklokros. A věřím, že medaili udělá. Doufám, že přijde co nejvíc fanoušků. I kvůli Štybymu a jeho rozlučce. To je taky tahák. Upřímně nevím, jestli máme na medaili v juniorských kategoriích, no a mezi muži asi musíme být realisté. Michael Boroš se tam pořád slušně drží někde za desítkou, ale ti nejlepší jsou ještě trochu jinde.
Bude Martin Bína sledovat šampionát přímo v dějišti?
Nevím, jestli celé tři dny, ale určitě se přijedu podívat. Těším se na atmosféru, která bude skvělá. Když to naživo uvidím, tak srdíčko by možná ještě chtělo závodit, ale tělo říká, abych s tím šel do háje… Rád se budu jen dívat.
