Z Brna do Singapuru! Michal Kamermeier alias Majk na cestách absolvuje v sedle horského kola bláznivou cestu napříč zeměkoulí, aby si splnil sen a pomohl charitativnímu projektu Jedna se počítá. Jak probíhá jeho bitva s trasou dlouhou třináct tisíc kilometrů?
„Celý týden jsem prožil na území Turecka. Jsem hodně překvapený, jak skvělé jsou zde silnice. Stejně jako z ohleduplnosti řidičů. Pokaždé se vyhýbají velkým obloukem, ještě k tomu troubí a mávají na pozdrav. Tedy na venkově. Ve městech je doprava naprosto nevyzpytatelná.
Jen těsně unikl kolizi
Jednou jsem jen o centimetry unikl kolizi, protože řidič se při podélném parkování nepodíval před vystoupením do zpětného zrcátka a otevřel dveře. Měl jsem kliku, že šlo o mírné stoupání. Jel jsem přibližně patnáct kilometrů za hodinu, tak jsem zmáčknul brzdu a stačil se vyhnout. Kdyby stejná situace nastala na rovině, letěl bych přes dveře.
Ve městech je doprava hodně náročná. Pokud se chci podívat do navigace, vždy zastavím a nikdy neřeším trasu za jízdy. Turci totiž v centrech jezdí absolutně chaoticky. Klidně se autem pohybují v protisměru, v zákazu vjezdu… Jde o chaos, na který jsou zvyklí. Ale pro cizince je to horší.
Cyklistu jsem viděl naposledy v Istanbulu, tudíž čím více se pohybuji východním směrem, tím větší exotiku představuji. Místní lidé jsou přitom milí. Mají tendenci si povídat, jenže neumí ani slovo anglicky. Většinou jen ukážu na mapě, odkud jedu a kam mám namířeno.
Reakcí bývá zděšení, po němž následuje svolávání kamarádů a lidí z okolí, aby se šli podívat, co za blázna k nim dorazilo. V úterý dokonce nějací kluci zastavili přímo na silnici a chtěli se vyfotit, tak jsem jim vyhověl. Bohužel jsem někde ztratil českou vlaječku, která mě provázela na všech výletech. Byl bych snadněji identifikovatelný.
Ve sněhu a mrazu do skalního města
Prožil jsem i první policejní kontrolu. Bohužel mě hlídka zastavila přesně v okamžiku, kdy lilo. Policisté chtěli vidět pas a pátrali po mé cílové destinaci. Tak jsem ukázal doklady, které notně navlhly, a několikrát jsem zopakoval slovíčko Singapur. Neuměli anglicky ani slovo, takže jen bezradně mávli rukou a vypustili mě za dalšími kilometry.
Počasí uprostřed posledního březnového týdne mi moc nepřálo. Dostal jsem se k hranici tisíc metrů nad mořem, kde bylo minus pět stupňů a sněžilo. Středeční etapu jsem končil pěkně zmrzlý. Ale do dvou dnů bych měl být u moře, tak bude určitě lépe.
K Černému moři se těším i proto, že na pobřeží snad budou větší ubytovací možnosti. Mimo velká města jsem s nabídkou noclehů hodně bojoval a musel denně jezdit štreky od sto sedmdesáti do sto devadesáti kilometrů, protože jinak bych ubytování nenašel.
Problém navíc představovala i rezervace, protože přes Booking přímo tady z Turecka rezervace provádět nejde. Musel jsem se připojovat přes VPN. Stejně tak mě zaskočila i podoba měst, protože většinou jde o výškové budovy, ale absolutně chybí historická infrastruktura.
Odpočinek u Černého moře?
Nadšený jsem naopak z možností stravování. Tak pestré stolování jsem už dlouho nezažil. Ráno začíná zeleninou, kdy je na výběr z čerstvé, grilované či nakládané zeleniny. Pokaždé jsem na kolo dostatečně sytý, ale není mi těžko. Během dne se vždy najde grilované maso s rýží, místní chlebovou plackou a zase hromadnou zeleniny. Samozřejmostí je všudypřítomný černý čaj.
Stejně tak jsem si vychutnal návštěvu skalního města Kappadokia. Zatímco v létě zde není k hnutí, aktuálně je možnost vychutnat si vše bez turistů. Kochal jsem se parádním východem slunce, který okořenil vzlet balonů. Prostě paráda.
Předpokládám, že v Turecku budu ještě tři čtyři dny. Díky dlouhým štrekám při putování za bydlením jsem si vytvořil relativně slušný náskok tří dnů, takže na pobřeží Černého moře nebo nejpozději v Gruzii si trošku odfrknu.“
