Životní vítězství po přestupu na silnici! Pavel Kelemen ovládl poslední březnový víkend závod Brno-Velká Bíteš-Brno, úvodní díl seriálu Škoda Cup. „Totální euforie,“ rozplýval se závodník ATT Investments nad úspěchem v domácím závodě jednatřicetiletý borec pyšnící se mimo jiných úspěchů dvěma starty na olympijských hrách a třemi tituly mistra Evropy v keirinu.
Pavle silniční cyklistice se věnujete třetí sezonu, přičemž předešlých jedenáct let jste strávil na nejvyšší úrovni na dráze. Čekal jste po změně disciplíny vítězství dříve?
Neměl jsem žádnou silniční historii. Nemohl jsem čekat, že po přestupu ze dne na den budu někde na špici. Kdo zná cyklistiku, musel chápat, že jsem se během první sezony nemohl dostat do pozice, z níž bude možné vyhrát závod.
Proč se kluk, který na dráze dvakrát reprezentuje Česko na olympijských hrách a sbírá pravidelně úspěchy, rozhodne k tak radikálnímu přestupu?
Protože mě dráha přestala naplňovat. Jedenáct let jsem žil v kolotoči závodů světových pohárů, mistrovství Evropy a mistrovství světa. Jen když jsem měl po olympiádě, tak jsem si dal krátkou pauzu a něco vynechal. Ale jinak? Pořád jsem jel na sto procent. Byl jsem psychicky unavený. Silnice se mi líbila a několik let jsem si říkal, že ji chci zkusit. A v květnu budu mít tříleté výroční prvního silničního závodu, což byla Lopatárna v Plzni.
Vybaví se vám impuls, na jehož základě jste si řekl: Jdu do toho, budu jezdit silnici?
Já se byl podívat na bráchu Petra, shodou okolností při jeho startu na Bíteši. A tam mi problesklo hlavou, že bych chtěl silnici zkusit. A necelé tři roky od toho okamžiku jsem tam vyhrál. Paráda… Totální euforie.
Bylo potřeba hodně odvahy, abyste opustil zaběhnutý kolotoč, v němž jste každého znal a v devětadvaceti letech se odhodlal k přestupu?
Kdyby fungovalo zdraví, mohl jsem na dráze jezdit do pětatřiceti. Ale pak bych si zřejmě drbal hlavu, že jsem silnici nezkusil. A asi by mě to mrzelo. Nicméně kdybych věděl, do čeho jdu, možná bych si všechno rozmyslel. Nečekal jsem, že to bude tak těžké.
V čem bylo překvapení největší?
Jako sprinteři jsme nenajeli skoro žádné kilometry. Já měl natočených přibližně deset tisíc kilometrů za sezonu. Mojí přípravě dominovaly krátké intervaly na rychlost, na výbušnost. Jel jsem maximálně sto dvacet nebo sto čtyřicet kilometrů. V pohodové rychlosti. A teď jsem skočil do rozjetého vlaku mezi elitu. Neměl jsem žádnou zkušenost s velkými vzdálenostmi, nemluvě o rychlosti. Přechod nebyl vůbec snadný.
Měl jste za sebou jedenáct let na nejvyšší úrovni v dráhové cyklistice, reprezentoval jste na olympiádě v Londýně a v Riu. Jaká byla ale vaše pozice po přestupu na silnici?
Byl jsem vlastně bažant. Neznal jsem silniční triky. V osmadvaceti jsem se z profesionálního dráhaře stal začínajícím silničním cyklistou.
Je hodně složité za dané konstelace sehnat vůbec tým, za který budete jezdit?
Koketoval jsem s myšlenkou, že budu na dráze kombinovat scratch s omniem a přidám silnici. Myslel jsem, že pražská Dukla bude ideální destinací. Měl jsem solidní výsledky, ale rychle se ukázalo, že půjde jenom o přestupní stanici.
V čem byl největší zádrhel?
Měl jsem velké očekávání, protože jsem znal fungování brněnské Dukly. Poměrně rychle jsem zjistil, že směrem k dráze ani silnici se nikam neposunu. Můj pohled na význam spojení profesionální přístup zcela nekorespondoval s myšlením některých lidí na Dukle a mně bylo jasné, že tam zůstat nemůžu. Uvědomil jsem si, že přes Duklu cesta za mým snem nepovede.
Byla pro vás za dané konstelace možnost odejít do Sparty Praha vysvobozením?
Určitě. Vzdal jsem se myšlenky, že bych se v barvách Dukly kvalifikoval na třetí olympijské hry a všechno jsem zaměřil k silnici. Samozřejmě jsem věděl, že Sparta funguje trošku jinak. Ale byl to fajn rok, který jsem si užil.
Když se objevila příležitost přestupu do ATT Investments, bral jste to jako zlom?
Ano. Myslím, že lidé v týmu si uvědomovali moji kariéru na dráze a věděli, že rychlost v sobě mám. Jen ji člověk musí umět využít. Respektive dostat příležitost ji využít. Nemohl jsem se hned měřit s kluky, kteří se věnovali vytrvalosti od mládí. Jako sprinter z dráhy jsem první závody jel tak, abych hlavně dokončil. Letos mám skvělé zázemí, super tým. Na soustředěních se připravuji se silnějšími cyklisty, kteří mě táhnou výkonnostně dopředu. Teď už se cítím silnější. Ale na začátku jsem se vzdálenosti sto šedesát kilometrů, kterou měla Bíteš, strachoval. Natož nějakých kopců na trase…
Změnil jste radikálně pojetí tréninku?
Mojí předností bude vždy spurt. Ale musím se zaměřit na vytrvalost a tempo. Prostě dojet do blízkosti cíle a nebýt totálně popravený. Asi nikdy nebudu jako Jakub Otruba nebo Dan Turek, kteří jsou jako motorky. Těm je jedno kam jedou a jak dlouho… Jde taky hodně o tým. Kdybych na Bíteši neměl skvělý tým, určitě bych neslavil. Kluci tam pro mě odvedli fantastickou práci.
Na dráze jste jezdil sám za sebe. V případě silniční cyklistiky je to odlišné. Ve finiši musíte zúročit celodenní práci týmu. Je to psychicky odlišné? Hodně náročné?
Psychika určitě pracuje. Třeba při Bíteši jsem si říkal, že nesmím zahodit dřinu všech kolegů. Odpovědnost je větší. Mrzelo by mě, kdybych nevyhrál. Nechci kluky zklamat. Ale když se všechno podaří, je i radost jiná než na dráze. Vícenásobná. Raduje se celý tým.
Cítíte se s ohledem na sprinterskou minulost z dráhy ve spurtech neporazitelný?
Myslím, že na domácí scéně jsem na tom hodně dobře. Jen se musím naučit dojet do finiše relativně svěží. Na druhou stranu nemám problém si přiznat, že v takovém stavu nejsem. Třeba v Chorvatsku při etapáku mi kluci pomáhali, ale mě chytaly křeče. Tak jsem rovnou řekl, ať jedou jenom pro Mihkela Räima. Nechtěl jsem dělat hrdinu.
Impulsem k vašemu přestupu na silnici byl závod vašeho bratra Petra, který jezdí za švýcarský Tudor. Jak moc společně řešíte úspěchy i neúspěchy?
Určitě mu budu pravidelně připomínat, že Bíteš nevyhrál… Brácha je pochopitelně výkonností jinde. Myslím, že si užívá fakt, kdy je lepší než starší brácha. Ale ve spurtu bych ho rozdrtil. Při sprintu na ceduli si na něj troufnu kdykoliv…
