Sázka na jednu kartu se vyplatila. Petr Kelemen se těší na dva roky ve švýcarské formaci Tudor, jejímž šéfem je legendární Fabian Cancellara. Dvaadvacetiletý mistr republiky do třiadvaceti let si v týmu vybojoval výsadní pozici.
Bývalý závodník pražské Dukly, polského CCC a Elkovu vypravuje pro We Love Cycling o svojí univerzálnosti, tréninkovém programu, možné účasti na úvodním Monumentu sezony, sledování zápasů fotbalového mistrovství světa po boku slavného cyklistického Spartakuse či důvodu, proč mu trenéři nadávají kvůli nasazení v tréninku.
Petře váš tým Tudor bude v letošním roce fungovat jako prokontinentální. Jak moc se změní vaše pozice proti minulé sezony, kdy jste byli o stupeň níže?
Začíná velké závodění… Mám pevně nastavený půlroční program až do mistrovství republiky. Během minulé sezony v třiadvacítce to bylo všechno otevřené. Jasně, měli jsme stanovenou taktiku, ale hodně záleželo na pocitech každého kluka. Jak se mu jelo v daný okamžik. Teď se musím přepnout, že už to není jen o mně a mém výsledku. Budu mít jasně danou úlohu. Nebudu oceněný za výsledek v cíli, ale za splnění týmových úkolů.
Řekli trenéři, co od vás očekávají?
Mým hlavním úkolem bude sbírání zkušeností ve velkých závodech. Chtějí, abych se sžil s velkou cyklistikou. Bude to velký skok. Ale nebojím se. Těším se na závody s těmi nejlepšími a největšími hvězdami.
Často se řeší otázka vašeho zaměření.
Jsem hodně všestranný. Umím přejet velké kopce, zvládám časovku, dokážu zaspurtovat. Trenér ze mě chce udělat superdomestika. Ale popravdě, úplně se mi to nezamlouvá. Nicméně záleží, jakou budu mít výkonnost.
Jste v pozici, abyste si mohl určovat úlohu v týmu?
Musím to skousnout a situaci přijmout, jak je. Není snadné si říct, že přestanu jezdit na závody s cílem vyhrávat. Ale já jsem týmový hráč. Když jsme měli pohovory s trenéry a sportovními řediteli, na první dobrou jsem vystřelil, že chci ukázat svůj přínos pro tým, slavit vítězství s týmem a nechci nic dokazovat sobě. Pokud je někdo lepší než já a má šanci vyhrát, nemám problém se obětovat.
Trošku se vám možná vymstila obrovská univerzálnost.
Před každou sezonou se snažím najít odpověď, jestli jsem vrchař, klasikář… Jenže já se na nic nespecializuji. Jsem takový neslaný nemastný.
Neslaný nemastný… To spíše sedí na někoho, kdo jezdí na chvostu a není vidět. Vy jste při „malém“ Strade Bianche dojel druhý, více než stokilometrovým únikem ovládl mistrovství republiky do 23 let, čtvrtou příčku bral při přetěžké jednorázovce La Maurienne.
Ten poslední zmíněný závod byl hodně vtipný. Čtyři kopce z Tour de France, dva druhé kategorie, dva první. A já hned v úvodním kopci odpadnul. Ale postupně jsem se zmátořil, rozjel se a málem všechny posekal. Trenéři vědí, že mám super časovku. Jsem dobrý do sprintu kvůli začátkům na dráze. A to je i důvod, proč je těžké mě urvat na rovině. A kopec taky přejedu. Já myslím, že univerzálnost je výhoda. Jen se s tím člověk musí naučit pracovat.
Charakteristika, která trošku kopíruje i vašeho šéfa, jímž není nikdo jiný než Fabian Cancellara. Borec, jenž vyhrál Flandry, Roubaix, Milán-San Remo, opakovaně časovku na MS i olympijských hrách či etapy na Tour de France, kde vozil i žlutý trikot. Jaký na vás udělal dojem?
Když jsem před startem minulé sezony přišel, tak všichni říkali, že je Fabian v týmu jenom na marketing. Ale byl jsem překvapený, kolik času s námi trávil. Během soustředění zůstal pět dnů a jezdil s námi i tréninky. Já se zapsal hned na prvním, když Fabian přišel a řekl trenérům, že soubor s GPX body naplánované trasy nepotřebuje. A jak jsem od přírody trošku drzý, tak mu říkám: A co když se ztratíš…
Přešel všechno nebo nějak reagoval?
Všichni se na mě podívali, tak jsem se zarazil, jestli jsem to trošku nepřehnal. Fabian se jen usmál a řekl, že v případě nouze mi zavolá… Pak jsme u Denie jeli kopec, on mi přijel k zadnímu kolu a říká: Teď se za tebou povezu chlapečku. Už tak jsem byl v nervu, protože nás čekal dvacetiminutový zátěžový test. Ale utrhnul jsem ho po čtyřech minutách. Možná jsem si ho svojí bezprostředností získal, protože když jsem pak ladil posed na časovkářském kole, jel za mnou v autě a radil mi. Mám pocit, že se mnou komunikuje více než s ostatními.
Jak se to projevuje?
Teď na soustředění přišel, sednul si ke mně a začal mi vykládat, jaké měl Vánoce. Říkal, že se pořád jenom cpal a strašně přibral. Ptal se na rodinu, řešil se mnou zdravotní problémy, které jsem měl během druhé půlky minulé sezony. A protože během prosincového kempu probíhalo mistrovství světa, sledovali jsme spolu zápasy. Na tréninku s ním jezdím ve dvojici. A během posledního kempu mi vrátil můj rok starý vtípek.
Prozradíte jak?
Přišel jsem trošku pozdě na trénink, dojížděl jsem skupinu. Najednou se kolem mě prohnal borec a huláká česky: Přidej vole! Byl to Cancellara. Umí totiž pár frází v češtině. Zná i historii Závodu míru. Jeho ségra se provdala do Mikulova. On je v jednom kole. Buď něco fotí, natáčí, dává rozhovory. Ohromně oceňuji, že si takový borec najde prostor a tráví s námi hodně času.
Vy jste musel udělat evidentně velký dojem, protože na dvacetičlenné soupisce zůstala kromě jména Petr Kelemen jen čtyři další z loňské sezony. Berete setrvání jako vyznamenání?
Ano. Když si to člověk uvědomí, zahřeje na srdci, že mohu být v takové sestavě. Přišli k nám Reichenbach a Bohli, kteří byli osm sezon ve World Tour. Pak ještě Pellaud a Kamp z Treku. Já jsem navíc v Tudoru jediný z východní Evropy.
O vaší pevné pozici svědčí fakt, že jste byl jedním ze závodníků, kteří byli při tajných přípravách prezentace nového sponzora.
Minulý rok v květnu nás naložili do auta a vyrazili jsme do Sionu. Tam jsme dostali k podpisu papíry o mlčenlivosti. Byli jsme všichni trošku vyjukaní, co se děje. A vlastně až tam jsme zjistili, že Tudor bude novým sponzorem a následně se posuneme mezi prokontinentální týmy. Já dostal nabídku kontraktu na dva roky. Chvíli jsem váhal, protože jsem měl super formu. Nechtěl jsem se ukvapit. Ale Tudor má jasnou vizi do dalších let. Koncepci. Je to švýcarský tým. Těžko bych hledal něco lepšího.
Do světa jste odešel už v osmnácti, když jste podepsal smlouvu v polském CCC. Tam jste vydržel rok, následně tým zkrachoval. Po roce v domácím Elkovu jste se upsal právě Tudoru, tehdy ještě kontinentálnímu. Je ve vašich očích odchod v juniorském věku správnou cestu?
Dlouho jsem kopíroval bráchu. Jezdil BMX, pak dráhu. Ta je všude ve světě podporovaná. Ale v Česku? Hrůza. Chtěl jsem kombinovat dráhu a silnici. Jenže jsem viděl bráchu. Každý rok stejné závody, možnost postupu prakticky nulová. A tak jsem se rozhodl pro silnici. Mohl jsem jít do Švýcarska už po krachu CCC, jenže tehdy byl projekt úplně nový a já se bál, abych za rok zase nehledal nový tým. Když se pak ozvali během mého působení v Hradci, už jsem neváhal. Byl jsem sice v kontaktu ještě s Astanou a DSM, ale cesta přes kontinentální tým do třiadvaceti let dávala smysl. Vsadil jsem všechno na jednu kartu. A vyplatilo se.
Máte už představu o programu, který absolvujete?
Začnu v lednu jednorázovkou v Marseille, pak mě čekají závody v Almerii a Murcii, následovat bude etapák Kolem Algarve. Měl bych jet Strade Bianche, vyloučena není klasika Milán-San Remo, následně Coppi Bartali, Tour de Bretagne a jednorázovky ve Francii a Nizozemsku. Jenže plán je jedna věc a realita druhá. V programu máme i Amstel, Brabantský šíp, Tirreno, Kolem Švýcarska a Kolem Romandie.
A co Petr Kelemen, respektive Tudor, a Giro? Není ve hře divoká karta?
Tým jasně řekl, že se první rok nechce pouštět do akcí přesahujících naše možnosti. Strategie je posouvat se postupně, abychom byli připravení ve všech směrech. Pozvolna vystoupat vzhůru. Když vše půjde dobře, mohl by Tudor jet v příštím roce Tour de France.
Připravovat se budete jako v minulém roce výhradně ve Švýcarsku?
Budu doma. Trenéři nechali rozhodnutí na mě. A než být sám ve Švýcarsku, kde se mi hodně stýskalo po domově… Rád trénuji v Česku. Vyhovuje mi to tady.
Tréninkové prostředí vyhovující nárokům týmu splníte bez problémů?
Určitě. Střídavě jsem buď v Praze nebo doma na Šumavě. Z hlavního města vyrážím směr Karlštejn a Křivoklát, což je hodně zvlněný terén. A Šumava je pro trénink super. V Praze máme cyklistikou partu. Mohu jet s bráchou, Danem Turkem nebo týmovým kolegou Mikou Hemingem, který žije v Praze. Skupinu do čtyř lidí v tréninku snesu. Když jede víc lidí, musím se podřizovat. Ale nejradši stejně trénuji sám. Jedu si svoje tempo a drtím to. Při individuálním tréninku je to docela divočina. Však mi také trenéři nadávají, že jezdím zbytečně vysoké wattové průměry.
Takže přesně v duchu „zpomal, abys byl rychlejší“?
Jo. Byl jsem zvyklý jezdit pět hodin s průměrem 250 wattů. Já bych jezdil pořád rychle. Ale trenéři mi říkají, že je lepší jet 200 wattů. Nicméně v testech na pět, deset i dvacet minut jsem se zlepšil. Mám čísla, která jsem minulý rok neměl ani v sezoně. Projevuje se, že máme lepší tým, lepší tréninkovou skupinu. Všechno mě to posouvá.
Foto: Jan Brychta (5x)
