V roce 2008 se malá kola s jedním převodem poprvé podívala na olympijské hry. Tento výstup na výsluní přispěl další profesionalizaci disciplíny a zároveň dodal vyznavačům jízdy v klopenkách velikou dávku elánu. Bikros, který původně vznikl jako průprava malých motokrosařů, ale dokázal svůj přínos cyklistice už mnohem dříve.
Jízda po dráze s terénními vlnami a klopenými zatáčkami má v České republice dlouhou tradici sahající do osmdesátých let, kdy se těšila velké podpoře Svazarmu a dalších státních organizací. V té době byly položeny základy mnoha tradičních oddílů, které dodnes slouží jako nevyčerpatelný zdroj talentů pro ostatní cyklistické disciplíny.
Na bikrosové dráze začínal Zdeněk Štybar, Pavel Kelemen, Michal Prokop a další výborní silničáři, dráhaři i bikeři. Rodiče pomýšlející na jakoukoli cyklistickou dráhu svých potomků by tedy měli zbystřit.
Zabiják pouček
Nevhodná statická pozice těla, opakující se monotónní pohyby, nerozvinuté předpoklady pro trénink vytrvalosti a síly, to jsou nejčastější výtky lékařů k cyklistice jako pravidelné aktivitě mladých sportovců. Je-li předčasná sportovní specializace považována za riziko pro zdraví i další sportovní vývoj dětí, v případě cyklistiky to platí dvojnásob.
Bikros je v tomto ohledu geniální disciplínou, protože ze své podstaty rozvíjí především rychlost a obratnost. Hrát si s kolem a získávat cit pro terén tak mohou na bikrosové dráze bez obav už i čtyřletí caparti. Za optimální období pro začátek se považuje věk o jeden až dva roky vyšší, tedy pět až šest let, ale ztraceni nejsou ani starší zájemci.
Bikrosové přípravky zpravidla trénují jednou či dvakrát týdně a trénink mají postavený tak, aby byl pro děti pestrý a zábavný. V zimě většina oddílů piluje gymnastické dovednosti v tělocvičně, ale třeba pražský klub v Řepích využívá i blízkosti motolského velodromu. A pokud se někomu zalíbí spíše dráhová cyklistika, nebrání mu ve změně disciplíny – sprinteři a bikrosaři k sobě mají blízko. Výhodou bikrosových oddílů také bývá zkušené trenérské vedení bývalých závodníků s potřebnou kvalifikací.
Co dává a co bere?
Mít doma malého cyklistu, který si s kolem rozumí jako málokdo, nebojí se rychlosti, umí pohotově řešit nenadálé situace, cítí se jistě na zemi i ve vzduchu, je snem každého rodiče. Cesta k jeho splnění nemusí začínat velkou investicí, většina oddílů má na nováčky splnitelné požadavky. Zájemcům bývá umožněna účast na tréninku „nanečisto“, a teprve když je aktivita zaujme, zapisují se do klubu. Dále je nutné počítat s měsíčním příspěvkem srovnatelným s jinými volnočasovými aktivitami.
Pro tréninky přípravek většina oddílů nevyžaduje ani bikrosové kolo – dítěti stačí stávající stroj, helma a rukavice. Pokud ale u bikrosu vydrží, je potřeba vybavení pořídit – dres, integrální přilbu, chrániče a samozřejmě kolo v odpovídající velikosti. Ani tady ale nemusí jít o závratné částky, protože v dětských kategoriích kvete obchod s bazarovým vybavením. Některé oddíly dokonce za poplatek umožňují zapůjčení BMX speciálu. Nemusíte-li mít to nejlepší, seženete základní výbavu pro mladého závodníka okolo deseti tisíc korun.
Hlavní zátěží pro rodiče tak bývá časová náročnost – vedle pravidelných tréninků jsou tu i víkendové závody. Bývají sice nepovinné, ale když malý bikrosař zatouží poměřit síly, málokterý rodič odmítne. Tím spíš, je-li dítě úspěšné.
Oddíly také často pořádají brigády spojené s údržbou dráhy a podobnými činnostmi, na něž chybí potřebné finanční prostředky. Z bikrosu se tak velmi snadno stane dominantní náplň volného času celé rodiny. Když ale prostředí malých kol všechny baví, je to vlastně ideální stav.
