ŠKODA logo

Když nedávno navštívil svého obvodního lékaře, ve zdravotní kartě napočítal Michal Maroši dvacet různých zlomenin na těle během kariéry. Průkopník adrenalinových cyklistických disciplín v Česku měl po pádech zlomené skoro všechno. „Ale naštěstí jsem se vyhnul opravdu vážným zraněním, jako je třeba úraz páteře,“ říká bývalý vynikající závodník a jeden z influencerů We Love Cycling.

Ovšem pozor: to, co pro lidi jeho ražení není vážné zranění, by pro řadu z běžných smrtelníků bylo pomalu na smrtelnou postel. Michal si během kariéry prošel spoustou karambolů, včetně kuriózních zranění, z dráhy ho vezli rovnou do nemocnice. Jen má práh bolesti hodně vysoko a nějaký ten pád zbytečně nedramatizuje.

Nakonec jedna reálná historka za všechno. V roce 2001 se jelo mistrovství světa ve Vailu. Michal měl na těžké trati pád v kvalifikaci. „Trošku jsem si tam narazil záda,“ říkal dole pod sjezdovkou asi o hodinu později. Vyhrnul si dres a měl tam obrovskou fialovou podlitinu. „To nic není, jedu dál,“ mávl rukou a nasedl na lanovku. „Sjezd jsem s tím ještě odjel. Člověk tam jede přes půl světa, reprezentuje Českou republiku a nechce být za holčičku… Ale jak to přišlo další den k sobě, nemohl jsem slézt z postele a na start dualu už jsem se nepostavil,“ vzpomíná dnes s úsměvem.

V jaké z adrenalinových disciplín se nejvíc padá?

Těžko se to dá takhle říct. Když je člověk kombinuje, jako jsem to dělal já, může lehnout všude. Ve sjezdu u nás byly ty pády většinou kvůli chybnému materiálu, který se neustále vyvíjel a my ho testovali za pochodu. Fourcross je zase kontaktní sport, kdykoliv ti to tam někdo může poslat a sundat tě, protože jedeš ve čtyřech. Když jedeš od startu vpředu, je to většinou pohoda, ale když člověk bojuje o postup ze zadních pozic, je to často jak americký fotbal nebo ragby. Asi nejhorší je dirt jump neboli slope style. Mezi to patří i Red Bull Rampage. Když jsem na tyhle závody jezdil, ke zraněním tam docházelo nejvíc. Ze třiceti pozvaných skončila třeba půlka včetně mě v nemocnici.

Co všechno jste měl zlomeného?

Dá se říct, že do dvaceti se mi všechna zranění vyhnula. A to jsem za sebou měl už deset let činnosti včetně bikrosu. Nepočítám otřes mozku, ten jsem měl asi desetkrát, nebo vyražený dech. To bylo skoro pořád. To za chvíli vyšumí. Zlomeniny přišly až po dvacítce. Jezdil jsem v rámci Světového poháru sjezd i dual nebo pak fourcross. Bylo pár vyvolených, kteří to zvládali všechno. Jenže tam bylo víc únavy a člověk měl blíž ke zraněním. Ale vesměs to bylo třeba jen zlomené zápěstí, prasklá čéška, klíční kost jsem měl zlomenou asi čtyřikrát, obě dvě mám sešroubovaný. Ale já se z toho dokázal vždy docela rychle otřepat a za pár týdnů jsem byl zase na startu.

Michal Maroši při jednom z triků na kole. V sedle zažil mnoho korambolů a následně i zranění. Foto: archiv Michala Marošiho
Michal Maroši při jednom z triků na kole. V sedle zažil mnoho karambolů a následně i bolesti. Foto: archiv Michala Marošiho (4x)

Ale pokaždé to zcela banální nebylo, poležel jste si i v nemocnici.

V roce 2001 jsem se na zimních X Games v Americe rozbil kvůli materiálu. Na odrazu se mi zasekl řetěz mezi převodník a já skočil šipku 10 metrů daleko a 8 metrů do díry. Venku bylo minus dvacet a ten sníh byl tvrdý jak beton. V pneumatikách jsme měli navrtané hřeby. Je to něco podobného, jak kdyby člověk v Podolí skočil z menšího okna na věži do prázdného bazénu. Transportovali mě vrtulníkem rovnou do nemocnice.

Pamatujete si diagnózu?

Oboustranný pneumotorax, prasklá žebra, silný otřes mozku, prasklá slezina. Tu se jim naštěstí podařilo zachránit. Vrtulníkem mě vezli do státu New Hampshire, kde byla lepší nemocnice. Nemohl jsem se nadechnout, byl jsem na kyslíku. Převoz si moc nepamatuju, omdlel jsem bolestí. Rozstříhali na mě všechny hadry a rovnou jsem šel na sál. Pár týdnů jsem ležel v nemocnici, ale léčba byla šíleně drahá. Hodně mi pomohl můj tehdejší manažer Zdeněk Pól, který byl v Americe se mnou. Povedlo se mu najít jednoho Slováka, který tam žil. Jeho manželka pracovala v nemocnici, kde mě operovali. A když už to šlo, vzali mě k sobě domů. Za tyhle vazby jsem nesmírně vděčný. Musel jsem zůstat déle, protože mě s prasklou slezinou nechtěli pustit do letadla. Hrozilo vnitřní krvácení.

Michal Maroši při jednom z triků na kole. V sedle zažil mnoho korambolů a následně i zranění. Foto: archiv Michala Marošiho
Michal Maroši při jednom z triků na kole. V sedle zažil mnoho karambolů a následně i zranění. Foto: archiv Michala Marošiho

Jaké nejkurióznější zranění jste si v kariéře přivodil?

V rámci jedné dirt jumpové exhibice jsem upadl tak nešťastně, že jsem si řídítky roztrhl šourek. Fouknul boční vítr, já na řídítkách neměl záslepku, udělal jsem kotrmelec a lízlo mi to pytel. Roztrhly se mi džíny i trenky, a když jsem to odkryl, málem jsem omdlel a ostatní taky… Ještě, že se nevysypaly do hlíny. Sice už jsem měl syna, ale čekala mě ještě dcera. Naštěstí jsem ji zvládl. Doktoři to zachránili. Měl jsem tam ale třicet stehů a trvalo dvě a půl hodiny, než mě sešili. Tehdejší žurnalista z Maximu Adam Maršál to chtěl zdokumentovat, ale nepustili ho na sál. Sestřička na sále celou akci nesla hodně zle! Manželka následně taky! Zranění se blbě hojilo, máčel jsem to pětkrát denně v čaji a chodil s plenou jak děcko a asi dva měsíce trvalo, že to srostlo. Doteď na to není pěkný pohled…

Měl jste na adrenalinové disciplíny vyřešené pojistky? Pojistil třeba před dvaceti lety někdo závodníky vašeho kalibru?

Tenkrát bylo sportovní pojištění spíš u zrodu. A spoustu věcí to ani nepokrylo. Když jsem měl těžkou nehodu v Americe, přišla mi po nějaké době faktura na 19 000 dolarů. To byly tenkrát šílený prachy. Já byl akorát na civilce jako stavitel tratí na Proseku-Máchalce, neměl jsem žádný příjem. Máma byla na mateřský a táta spadl ze žebříku z deseti metrů, měl obě zlomený nohy a dostal na to trvalý invalidní důchod. Řešilo se to asi rok a půl, a nakonec nemocnice vzala všechny náklady na svá bedra. To bylo fakt hezký gesto, jinak bych fakturu asi splácel doteď. Dnes už je situace daleko lepší, jsou pojišťovny, které dělají adrenalinové sporty, různé expedice.

Michal Maroši při jednom z triků na kole. V sedle zažil mnoho korambolů a následně i zranění. Foto: archiv Michala Marošiho
Michal Maroši při jednom z triků na kole. V sedle zažil mnoho karambolů a následně i bolesti.

Může těžké zranění člověka poznamenat v dalších závodech?

Záleží na charakteru. Já jsem jak kočka. I po těžkém zranění na X Games jsem byl na kole daleko dřív, než doktoři prorokovali. Jsou lidi, kteří se z toho podělali a už třeba na kolo nevlezli. Já jsem druhý případ. Zapomínám, jaký bylo trápení, bolest. Jdu dál, jako by se nic nestalo. Ale s příchodem dětí a vyššího věku to samozřejmě člověk vnímá malinko jinak. Už nastal okamžik, kdy jsem si řekl, že do toho nejdu.

Práh bolesti jste měl vždy hodně vysoko…

Záleží, s čím se člověk narodí, jak dokáže bolest přijímat. Já, když to šlo, vdechnul jsem pár tablet proti bolesti, zapil je Red Bullem, zaťal zuby a jelo se dál. Hlavně, že jsem mohl držet řídítka. A když ne, tak jsem si k nim ruce přitejpoval… Nechtěl jsem to zabalit. Člověk vyjel do světa a chtěl na závodech něco urvat, protože na výsledku závisela jeho budoucnost. Nikdy jsem nikam nejel na výlet. Otáčky jsem držel dost často do červeného. Heslo znělo jasně: Buďto na bedně, nebo v bedně!

Když dnes vstáváte, jsou zranění z kariéry znát?

Záleží, jak se člověk udržuje. Já jsem dost v pohybu a denně musím cvičit! Rozhýbat aparát a kombinovat kolo, skateboard, motokros, snowboard, slackline, přespolní běh atd.. Kolikrát ani nevím na co skočit dřív. Většinou to ale vyhraje manželka…