Sdílet:

Michal Maroši. Majkl, Maroška, Marošák, Marosana. Tak jej oslovují kamarádi ze světa cyklistiky. V jejím světě otiskl dost hlubokou stopu! Hlavně v disciplínách, kde jedno malinké zaváhání často znamená hodně nepříjemný pád.

Je jedním z průkopníků adrenalinových disciplín u nás jako jsou sjezd, dual slalom, fourcross nebo BMX, ale legendou se necítí. „Asi na to ještě nemám věk,“ říká biker, který před pár dny oslavil 42. narozeniny.

Co vás naplňuje teď, když už nezávodíte?

Aktivit je pořád hodně. Kromě práce mě těší, že si můžu na kole slušně zajezdit se svým třináctiletým synem, Jezdí už tak dobře, že si můžeme užít zábavu stejnou měrou. To je hodně příjemný zjištění pro tátu, který celý život jezdil jen na kole, a kromě kola a vaření nic jiného pořádně neumí.

Takže jde ve vašich šlépějích? Bude jméno Maroši dál figurovat ve výsledkových listinách závodů?

Šest let jezdil BMX, získal i zlato z mistrovství republiky. Pak ho to přestalo naplňovat a začal koketovat s bikama. Pár závodů objel, ale většinou jen ty, co organizuji já. Netlačím ho do závodů. Vím, co to obnáší. Má talent i na jiný věci. Nechávám ho dozrát. Je důležitý, že ho kolo baví a už si ho užijeme i spolu.

Jaké jsou vaše další aktivity?

Se závoděním jsem sice před pár lety skončil, ale pořád se držím řemesla. To znamená: držení se řídítek, organizace akcí, výroba bike parků, sjezdových tratí, singltreků, nově dělám i asfaltové pumptracky. Ale je toho víc. Stal jsem se ambasadorem Treku pro Česko, testuji pro ně horský kola a prostřednictvím videokanálu (https://vimeo.com/marosana) ukazuji lidem, jak se daný modely chovají v terénu.

Rozšířilo to moje pohledy na devětadvacítky nebo ebiky. Hodně mě naplňuje natáčení různých bikových věcí. Je to zábava, která mi dává svobodu. Netlačí mě žádná časomíra, pouze kvalita, kterou chci produkovat. No a nyní jsme se domluvili na natáčení celovečerního dokumentu, kde budu mapovat bikovou scénu od samého začátku svýma očima. Je tam i přesah do zahraničí, chceme točit ježdění nejen u nás, ale i v USA nebo Kanadě. Bude tam i spousta rozhovorů a archivních materiálů. Mělo by to jít i do kin. Vážně velká výzva.

Očividně jste člověk mnoha řemesel…

Taky si někdy říkám, jestli toho nemám na hrbu už zbytečně moc. Ale výhoda je, že nejsem tlačený do nějaké stereotypní práce. Program si můžu udělat sám. Mám v hlavě spoustu nápadů, skáču od jednoho k druhému.

Dá se těmi projekty slušně uživit?

Mám rodinu, barák, a když to děláš dobře a poctivě, dá se tím uživit velmi slušně. Výhodou je, že u nás jsou lidi hodně lační po cyklistice, jsme sportovní stát. Odvětví jsem si vybral dobře a nikdy bych neměnil.  K životu toho moc nepotřebuji. U mě finance nejsou číslem jedna. Lidé, kteří mají daleko víc, na tom často rozhodně nejsou líp. Já nemusím mít to, co vidím.

Cítí se Michal Maroši jako legenda adrenalinové cyklistiky v Česku?

Podle mě jsou legendy lidi, kteří něco dokázali. Třeba Maradona nebo Alain Prost. Já se furt cítím spíš na straně těch závodníků. Legenda by asi měl být někdo trochu v letech, ale slýchám to kolem sebe docela často. Dá se říct, že jsem stál u zrodu český bikový scény a prošel všechny disciplíny kromě cross country. To mě jediné nikdy netáhlo. Šlapat jen tak do kopců mě nebavilo. Já tam musel mít ten extrém a u toho jsem zůstal: BMX, dual, sjezd, fourcross, freeride. A něco jsem v tom dokázal.

Co vás na adrenalinových disciplínách lákalo?

Odmala jsem hledal něco výjimečného. Pro sterilní spolužáky jsem byl určitě klaunem. Skákal jsem do vody z mostů, zkoušel jsem různý kaskadérský kousky. Když jsem v sedmi letech čuchnul k BMX, našel jsem, co jsem hledal: poměřovat se, závodit, dělat něco, co je tvrdý, zažít adrenalin a euforii, když něco dokážeš. Dneska už naštěstí nemusím vyhrávat závody, ale udělá mi radost, když třeba ještě naskáču to, co jsem dělal před patnácti lety.

Kterých výsledků si z dlouholeté kariéry ceníte nejvíc?

Prvního místa ve svěťáku ve fourcrossu, titulu mistra Evropy v dualu u nás ve Špindlu, který mi změnil život a stal jsem se díky němu profíkem. Čtvrté místo ve svěťáku ve sjezdu bylo taky velký, k tomu několik titulů doma. A hodně si vážím čtvrtého místa z Red Bull Rampage, kde jsem navíc byl fakt kousek od bedny. To jsou výsledky, které asi hned tak někdo nezopakuje. To můžu říct s klidným svědomím.

Řada nezasvěcených třeba při sledování downhilu říká, že musíte být bezmozci, když jezdíte takové šílenosti…

Na tohle člověk musí být v hlavě hodně v pohodě. Ale jsou různé typy závodníků. Někdo potřebuje mentálního kouče, další si ráno musí dát meditační jógu a třetímu stačí si dát večer dvě piva a ráno je v klidu. Těžko najít recept. Každopádně se člověk musí pro tenhle sport narodit se sebeovládáním. Já byl spíš salámista, ale nervy jsem měl taky. Hlavně, když jsem byl malej v BMX. Ale pak jsem se posunul a zjistil, že když se nebudu stresovat, tak ten výsledek přijde spíš. Trvalo to ale poměrně dlouho. Můj sportovní život nakonec neskončil kvůli tomu, že bych už nezvládal psychicky, ale kvůli problémům fyzického rázu.

Spousta pádů si vybrala daň?

Na konci kariéry už jsem jezdil přes bolest pod brufenama. Bolely mě záda. Je jasné, že se ten náš sport musí časem na tělesný schránce projevit.

Za kariéru jste těch zlomenin měl asi dost…

Když jsem jednou seděl u obvoďáka a pročítal si kartotéku, bylo tam zlomenin asi dvacet. Ale většinou to byly běžné cyklistické věci: klíční kost, zápěstí, ruka. Opravdu těžké úrazy se mi naštěstí vyhnuly. Když nepočítám těžký pád na zimních X-Games v Americe, kde jsem přelítnul skok a skočil jsem placáka na rovinu celým tělem asi z patnáctimetrový výšky. Měl jsem pneumotorax obou plic, otřes mozku, zlámaný žebra, prasklou slezinu. Transportovali mě vrtulníkem do nemocnice. Byl jsem čtrnáct dní na jednotce intenzivní péče, a pak doma další léčba zabrala skoro půl roku. Ale zvládl jsem se z toho dostat bez následků a stejně jsem už po třech měsících závodil na vlastní riziko.

Máte posunutý práh bolesti?

Neříkám, že bych bolest přijímal jako pitbull, ale umím se kousnout. Chtěl jsem být co nejdřív zpátky.

Jak jste na tom zdravotně dnes?

Jak jsem říkal, že jsem měl na konci kariéry problémy s plotýnkami, tak jsem se z toho dokázal dostat. Všichni tvrdili, že mě čeká operace, ale já pravidelně cvičím, udržuji se a nic mě nebolí. Všechno odeznělo bez operace.

V adrenalinových cyklistických disciplínách se nikdy moc neřešilo porušování životosprávy. Sám jste říkal, že jste si dal večer před závodem v klidu pivo.

Já nikdy nebyl ukázkový sportovec, ale spíš zlobivý kluk, který za to umí vzít… Jasný, že třeba cross country se takhle dělat nedá. Tihle závodníci večeří těstoviny, a pak tráví dlouhé hodiny u masérů. My jsme byli hodně free. Cpali jsme se steakama a zalejvali je pivem. Tím přístupem jsme měli třeba blíž spíš ke snowboardistům. Prostě pohoda, žádnej velkej stres.

Ale před závody jste to asi moc přehánět nemohli, ne?

No… Když jsem byl mladej, párkrát se stalo, že jsme to i před závodem pěkně podrželi a šel jsem někdy na start třeba i po dvaceti minutách spánku… Hlavně s panem mistrem světa Slavíkem, který je kluk srdcem i duší jako já. Když jsme spolu jezdili v rakouském RSP teamu, říkali nám drinking team nebo party team. Na tom jsme stavěli marketing (smích). Ale naštěstí jsme se uměli zmáčknout, něco zajet a měli jsme dobrý výsledky, takže jsme nebyli jen za pankáče.

Tato stránka používá cookies

Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro uvedené účely / uvedený účel.