Je dvojnásobným mistrem světa ve fourcrossu, sedmkrát vyhrál v této disciplíně Světový pohár. V poslední době se biker Tomáš Slavík zaměřuje i na stále populárnější městské sjezdy, při jejichž sledování tuhne krev v žilách. „Že jsme sebevrazi a magoři, to slyším kolem sebe pořád. Riziko náš sport provází, ale člověk musí jezdit tak, aby ho co nejvíc eliminoval,“ říká závodník stáje Ghost Bikes, který v červnu oslaví 33. narozeniny.

Jak snášíte současnou situaci při epidemii koronaviru a nejrůznější omezení?

Je to přímo úměrné tomu, co se děje všude kolem. A společně to musíme ukočírovat. Jsem hodně doma, dodržuji karanténu. Trénuji na trenažeru v garáži, jezdím sám do lesa. Jasně, že mi chybí kontakt s lidmi, ale zvládám to. Připravuji se, jenom nevím, kdy nás pustí do závodů.

Co vás naplňuje, když nemáte závody?

Bydlím prakticky v lese, mám kolem sebe louky, u baráku obrovskou zahradu. Teď je nádherné počasí, takže pro mě karanténa není až takové mučení… Makám kolem domu, uklidil jsem garáž, chystám základy pro plot, dělám terénní úpravy. Nechodím mezi ostatní, ani za mámou do Brna radši nejezdím, jen si telefonujeme. Ale začíná mi chybět sociální vazba: Vyjet někam s kámošema, zavtipkovat, dát si pivko.

Tomáš Slavík při městském sjezdu ve Valparaisu v Chile. Foto: Alfred Jürgen Westermeyer/Red Bull Content Pool
Tomáš Slavík při městském sjezdu ve Valparaisu v Chile. Foto: Alfred Jürgen Westermeyer/Red Bull Content Pool

Vy jste byl v zimě v Jižní Americe a vracel se domů na poslední chvíli…

Odlétal jsem začátkem února. Nejdřív do Jižní Ameriky, pak jsem byl ještě dva týdny na Novém Zélandu. Vrátil jsem se začátkem března. Do karantény mě nikdo neposlal, ale naordinoval jsem si ji sám. Nic mi nebylo, ale i tak jsem od té doby skoro pořád jen doma. A upřímně říkám, že mi pauza moc nevadí. Já se poslední čtyři roky skoro nezastavil. Závodil jsem v zimě i v létě, pořádal jsem závod Světové série v Jablonci a už jsem byl hrozně unavenej. Teď mám čas na věci kolem baráku, dodělávám nejrůznější resty a nabírám energii. Říkám si, že všechno zlé je pro něco dobré. Člověk tyhle chvíle musí přežít v pozitivním světle, a ne být naštvanej. 

Kolik vám zatím odpadlo závodů?

Teď jsem měl mít první, městský sjezd u Lago di Garda v Itálii. Další až na konci května. Ale pak už je to skoro každý víkend až do zimy. Zatím je všechno zrušené. Já upřímně myslím, že reálně se chystáme na září. Hromadné akce, kde je víc lidí, podle mě v létě nikde nepovolí. Bude problém s cestováním přes hranice, takže by se člověk na závody ani nedostal. Je to situace, kterou nikdo nezažil. S klukama z fourcrossu jsem v kontaktu, bavíme se o situaci, ale nikdo neví, jak vše bude. Spousta organizátorů chce závody přesouvat třeba na září, což je podle mě šílenost, protože se pak v jeden den budou křížit třeba čtyři závody.

Jak to vypadá se závodem Světové série ve fourcrossu v Jablonci?

Termín je 18. červenec. Ještě jej nikdo úplně nezakázal, ale podle mě je to nehratelné. Přípravy probíhají, sponzory máme sladěný, ale pořád je tam zvednutý ukazováček. Rozsekne to vláda, ne my. A doufám, že co nejdřív.

V řadě silničních týmů cyklistům snížily platy, když nezávodí. Jak je to u vás?

Ač továrna stojí, na plat nám nesáhli. V Ghostu je vše hodně postavené na kamarádství. Ale s týmovým manažerem a ostatními závodníky jsme sami navrhli, že se vzdáme dvaceti procent platu. Přišlo nám to tak férové. U nás dělají velkou část příjmů i prémie. Když se daří, může to být i o čtyřicet procent navíc. Takže ztráty zaznamenávám.

Tomáš Slavík po únorovém závodě Red Bull Monserrate Cerro Abajo 2020 v Bogotě. Foto: Kevin Molano/Red Bull Content Pool
Tomáš Slavík po únorovém závodě Red Bull Monserrate Cerro Abajo 2020 v Bogotě. Foto: Kevin Molano/Red Bull Content Pool

Nakazil se někdo z vašich známých nebo závodníků koronavirem?

Dva moji kamarádi. Jeden je český DJ, který byl v zimě ve Španělsku. Tam se asi nakazil. No a pak šéf montérů Ghost Bikes. Je to Němec, mladej kluk. Šestadvacet let, sportovec. U něj to bylo hodně komplikovaný. Byl deset dní v kómatu v nemocnici. Naštěstí se probral a jeho stav už je stabilizovaný. Ale když jsem to viděl, začal jsem si naplno uvědomovat vážnost situace. Že to může skolit úplně každého. Nahnalo mi to strach a začal jsem se ještě víc hlídat. Ale když vidím, co se u nás děje, jak vyrazí deset lidí společně na kole, nebo někde popíjejí bez roušek v parku, tak se bojím, aby to u nás nedopadlo jako v Itálii. Nechápu tu nedisciplinovanost.

Váš sport zrovna není úplně poklidný. Ve fourcrossu i městských sjezdech bývá dost pádů a riziko zranění je velké. Říkají vám, že jste sebevrazi?

Jo a magoři (smích). Mají částečně pravdu. Fourcross je bezpečnější. Když člověk spadne, většinou do hlíny nebo na kořen. Může se mu něco stát, ale při městském sjezdu, když v plné rychlosti trefíte sloup nebo barák, tak je to o dost horší… Není prostor pro chybování. Jak spadneš, je to špatný.

Když člověk městské sjezdy sleduje, tak vidí, že jde o jízdu hodně na hranici rizika.

Je to pravda. Dneska už všichni jedou takovou hranu, že to až hezký není. Je spousta pádů, i hodně nepříjemných. Už i ti nejlepší padají, protože jsme na hranici svých možností. Kdybych dneska jezdil, jako třeba před čtyřmi lety, neměl bych šanci se umístit. Tenkrát jsme jeli, abychom se nepřizabili. Jenže se na městské sjezdy začala specializovat spousta lidí a už se jede fakt hrana. Ale když se člověk podívá na klasické sjezdy, na svěťáky, tak už je situace taky hodně ostrá. I ti nejlepší za trénink třeba čtyřikrát lehnou. A závodní jízdu jedou ještě dvakrát rychleji než tréninkovou. Ti kluci to začínají posílat do sfér, kam ani nechceš vkročit.

Tomáš Slavík. Foto: Jan Kasl/Red Bull Content Pool
Tomáš Slavík. Foto: Jan Kasl/Red Bull Content Pool

Máte při jízdě strach?

Ten mít nemůžeš, jinak nejedeš rychle. Ale rozumný respekt ano. Já už jezdím poměrně dlouho, mám dost zkušeností a nenechám se vyhecovat k nějaké hovadině. Třeba Jihoameričani jsou totální blázni. Pouští se do věcí, který já nedělám. Jedu si svoje a vím, že se s tím dá vyhrávat.

Minulý rok v Chile při městském sjezdu jste měl dost nepříjemný pád. Jak na karambol vzpomínáte?

Byl jsem pět minut v bezvědomí, takže si z toho nic nepamatuju… Měl jsem pochroumané vnitřní i vnější vazy v kotníku, zlomená žebra, ale nebylo to nic tak strašného. V nemocnici se mě ptali, kdy chci zpátky na kolo, tak jsem řekl, že co nejrychleji. Takže hned začali s rehabilitacemi. Měl jsem kotník strašně oteklý, ani jsem si na to nemohl sáhnout. Oni mě něčím napíchali, začali kotník masírovat, dávali mi různé bandáže. Bolelo to jako prase, ale za 4 dny byla noha bez otoku. A dvanáct dní od pádu jsem byl schopen jet bez boty na trenažeru.

Co je na městských sjezdech nejnebezpečnější?

Dost často vběhne do dráhy pes, lidi nám tam strkají kamery… Hlavně jižní Amerika je v tomhle hodně specifická. Občas se vysype každej. To k tomu patří.

Jakou rychlostí jedete?

Záleží na fázi závodu. Do zatáček člověk zpomaluje. Ale jsou závody, kde se člověk blíží i k osmdesátce. To už je úchylárna…

Dokážete vyjmenovat, co jste ještě neměl zlomeného?

Já to musím zaklepat, ale mně se zatím nějaký extra vážný zranění vyhýbají. Byly tam prasklé kosti, nějaký výrony v kotníku, poničené vazy, ale nic, co by mě vykolejilo třeba na dva měsíce. Paradoxně nejhorší věc se mi stala v roce 2015, kdy mi selhala imunita. Několikrát za sezónu jsem byl na antibiotikách a musel jsem i na operaci s mandlemi.

Tomáš Slavík před závodem na Novém Zélandu na začátku sezony 2020. Foto: Graeme Murray/Red Bull Content Pool
Tomáš Slavík před závodem na Novém Zélandu na začátku sezony 2020. Foto: Graeme Murray/Red Bull Content Pool

Proč zažívají právě městské sjezdy takový boom?

Je tam hodně rizika, adrenalin, pády. Má to obrovskou sledovanost i na internetu. Když zveřejním třeba svoji jízdu ze svěťáku, vidí to 20 tisíc lidí. A z městského sjezdu dva milióny. Protože je to šílenost. Táhne to lidi i sponzory. Vznikají nové závody, jsou tam už hodně velké prize money. Na těch největších závodech za první místo sedm až deset tisíc euro. K tomu se člověk ve fourcrossu vůbec nedostane.

Která z disciplín je vaše srdeční záležitost?

Mojí srdcovkou je pořád fourcross. Bohužel teď nezažívá zrovna nejsvětlejší období. Vyřadili ho ze svěťáku, teď se jezdí Světová série. Fourcross už nechce jezdit tolik lidí. Ale my se ho snažíme držet a podle mě to za námahu stojí. Je to atraktivní pro lidi i závodníky. Když se podívám na náš závod, tak dokáže přilákat přes 10 tisíc lidí. A to svědčí o tom, že ten sport za něco stojí.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Do kdy chcete závodit?

Pořád mám před sebou nějaké výzvy. Jsem mistr světa, vítěz svěťáku, vyhrál jsem nějaké městské sjezdy, ale pořád jsou závody, které se mi vyhrát nepodařilo. Ježdění mi pořád přináší radost. Rozhodně to není tak, že bych si plánoval konec třeba za čtyři roky. Až mě to přestane bavit, skončím. Myslím, že nějakých pět let ještě můžu v pohodě závodit.