Pětinásobný vítěz Tour de France Bernard Hinault byl v dětství jeho sportovním idolem. Ve stopách francouzského cyklistického šampiona se nakonec nevydal. Stal se ikonou mezi mantinely, kde získal olympijské zlato a dvakrát slavil triumf v NHL, nejslavnější hokejové soutěži světa. Kolo nicméně provázelo Dominika Haška celou kariérou. Nyní v pětapadesáti letech je v sedle pravidelně a objevil kouzlo závodů na horských kolech, byť preferuje silniční cyklistiku. „Galuska mě vážně baví,“ vypravuje.

Jak silné je vaše pouto k cyklistice? Hledal jste si cestu do sedla dlouho nebo v rámci hokejové kariéry šlo o součást přípravy?

Byl jsem ještě malý kluk, když jsem se zaujetím sledoval Závod míru. Ale mým sportovním idolem byl Bernard Hinault. Bylo mi třináct let, když poprvé vyhrál Tour de France. Obdivoval jsem ho. Hltal jsem všechny informace, které se o něm tehdy do Česka dostaly. A ještě coby žák základní školy jsem od rodičů dostal silniční kolo jako vánoční dárek. Nikdy jsem sice nebyl v žádném klubu, ale jízda v sedle mě ohromně bavila. I později, kdy už jsem chytal na nejvyšší úrovni. Šlo o skvělý doplněk přípravy.

Kolik jste trávil času v sedle kola mezi sezonami při působení v Chicagu, Buffalu, Detroitu, Ottawě či Pardubicích?

Nikdy jsem nejezdil velké štreky. Spíše tak do třiceti kilometrů, hodinku denně. Hodně záleželo na prostředí, v němž jsem mohl na kolo sednout. Hlavní bylo, aby jízda měla šmrnc a intenzitu. Nešlo o klasický cyklistický trénink, nešlapal jsem do pedálů čtyři pět hodin. Jel jsem třeba na chatu, zařadil jsem si dva tři sprinty, nějaký výšlap… Kolem Pardubic, kde jsem tehdy žil, zrovna mnoho kopců není. Takže mým pravidelným cílem bývala Kunětická hora.

Při aktuální epidemii koronaviru je situace trošku složitější, ale dovolují vám podnikatelské aktivity usednout na kolo pravidelně?

Za normální situace se minimálně dvakrát v týdnu jdu projet na dvě až tři hodiny. Ještě před čtyřmi lety jsem jezdil sedmdesát osmdesát kilometrů. Nyní si dávám padesát až šedesát. Bydlím v kopcovitém terénu, takže každá jízda je pořádná makačka. Po osmdesáti kilometrech jsem už neměl dobrý pocit. Byl jsem následně nepoužitelný. Prostě vypnutý, což je v mém věku zbytečné. Když jsem porci kilometrů umírnil, přijedu domů, dám si sprchu a cítím se vážně dobře. Kolo mi dodá energii na práci.

Preferujete silniční kolo nebo spíše jezdíte v terénu?

Doma mám silniční i horské kolo. Ale preferuji silniční, které mě vážně baví. Nejčastěji jezdím v oblasti kolem Slap. Mám trasy, kde není velký provoz. Občas však sednu i na horské. V minulém roce jsem v barvách týmu We Love Cycling absolvoval několik závodů seriálu Nova Cup.

V hokeji jste měl vždy maximální ambice. Jaké jsou cíle, když stojíte na startu bikového závodu?

Beru vše spíše s humorem. Nemám motivaci jako v případě hokeje, jímž jsem žil dnes a denně. Ale zase nejsem typ, jemuž by výsledek byl lhostejný. Pokaždé se snažím chytit nějaké skupiny a jet naplno až do cíle.

Řešíte trénink hodně intenzivně? Připravujete se na základě dat ze sporttesteru? Jezdíte podle wattů?

Je mi jasné, že nemohu v závodech dosáhnout žádného pronikavého výsledku, takže čísla vůbec neřeším. Kolo je pro mě součást života. Mám rád přírodu, takže se kochám, vyčistím si hlavu a pokud mám chuť, máknu si prostě víc. Hlavní je můj vlastní pocit.

Kdy pro vás cyklistická sezona začíná? Jste typ, který hlídá počasí a využívá každé příležitosti bez ohledu na roční období?

Rozhodně nepatřím mezi cyklisty, kteří honí kilometry už od ledna či února. Počkám si podle počasí na březen či duben. Většinou začínám na přelomu těchto měsíců. Však také bývám při prvních závodech sezony totálně nerozjetý. Když mluvím s lidmi, kteří mají hned na úvod bikové sezony v nohách už pár set kilometrů, je rozdíl na trati velký. Ale během letošní zimy jsem si do kanceláře dal rotoped a jednou týdně pětačtyřicet minut šlapal.