Nejbrutálnější závody silničního kalendáře v průběhu jara! Kolem Flander. Pak Paříž-Roubaix. Dva Monumenty, které mění kariéry závodníků. Desetkrát stál na startu každého z nich i Zdeněk Štybar, bývalý profesionální cyklista. Flandry dokončil třikrát v elitní desítce. Na Pekle severu vybojoval top ten šestkrát, přičemž dvakrát byl druhý. „Roubaix pro mě navždy zůstane sladkokyselé. Šancí na výhru bylo více než jen v těch dvou stříbrných letech,“ vzpomíná Zdeněk Štybar.
Jde o dvě ikonické klasiky. Závody, které mnozí cyklisté proklínají. Někteří je naopak vyhlíží jako jeden z vrcholů. „Já se vždy těšil. Pro mě Flandry i Roubaix představovaly vrchol první části sezony. A moc mě mrzí, že ani jednou nevyšlo vítězství,“ vypravuje bývalý borec sestavy Deceuninck Quick Step a Jayco AlUla.
Zdeněk Štybar: Monumenty, to jsou týdny stresu
Proč jsou v očích profesionálů tyhle závody tak výjimečné? „Mají obrovskou historii. Jde o délku závodu. O jeho náročnost. Tělo i hlava jsou jinak napojené na tyhle závody. Jezdí se i spousta další klasik, ale ty se jenom vezou na vlně těch pěti výjimečných Monumentů,“ připomíná Zdeněk Štybar, že punc závodu činicího z vítězů nesmrtelné legendy mají ještě Milán-San Remo, Lutych-Bastogne-Lutych a Lombardie.
„Úplně každý chce být v top formě. Donekonečna se probírá taktika. Projíždí se úseky Flander i Roubaix. Testuje se materiál. Všechno se točí kolem těch dvou závodů. Bylo děsně vyčerpávající, jak jsme celé jaro bojovali o každou zatáčku, o každý úsek. Pořád jsme měli týmové schůze, řešili taktiku, vhodný materiál. A když došlo na Flandry a Roubaix, vše se znásobilo minimálně deseti. Probíralo se všechno. Nejrůznější scénáře. Co se bude dít, když odjede tenhle závodník, co uděláme pokud zůstane vzadu někdo od nás. Varianty se přehazovaly a dosazovala se jiná jména. Připravovaly se i možnosti pro případ pádů. Byly to týdny stresu,“ přibližuje Zdeněk Štybar, co obnáší pozice lídra v týmu, pro něhož jsou klasiky jedním z vrcholů.
„Bylo to hodně vyčerpávající. Člověk byl po tomhle dvojboji totálně vysátý. I proto jsem nejezdil Lutych, na jehož startu jsem byl jenom jednou. Měli jsme rozdělené týmy, kdy jedna parta byla pro San Remo, Flandry a Roubaix, další pak ladili formu na Lutych a další jarní klasiky. Většinou jsme po Roubaix od týmu dostali týden volno. A vážně jsem odpočíval. Dva tři dny jsem potřeboval totální relax. Hlavně z psychického hlediska bylo potřeba vypnout,“ vzpomíná Zdeněk Štybar.
I přes mimořádnou brutalitu obou závodů ve srovnání s ostatními cyklisty nijak dramaticky netrpěl z hlediska zdravotního, tudíž nevyžadoval speciální úpravy na kole. Nepotřeboval dvojitou omotávku na řídítka, neměl zkrvavené ruce ani rozedřený zadek. „Nikdy jsem netrpěl třeba na puchýře. Asi jsem měl výhodu z cyklokrosu, z něhož jsem byl otrkaný. Seděl jsem na kole i v drsných podmínkách uvolněně, žádná křeč. Samozřejmě jsem byl rozbitý z obrovské porce kilometrů, ale z hlediska zdravotního jsem nikdy netrpěl,“ vypravuje Zdeněk Štybar.
Flandry a Roubaix jsou totální chaos
Z deseti startů v Monumentu Kolem Flander, který se jede 6. dubna, byl třikrát v elitní desítce. Nejlépe však osmý. Na Pekle severu se Štybarovi dařilo mnohem více. Byl šestý, pátý, devátý, osmý a v letech 2015 a 2017 dvakrát druhý. „Moje prohry ve sprintu jsou omleté,“ posteskne si Zdeněk Štybar při vzpomínce na nezdar ve finiši s Degenkolbem, respektive van Avermaetem. „Mohl jsem vyhrát v roce 2014, kdy jsem byl nakonec pátý,“ vzpomíná devětatřicetiletý rodák ze Stříbra.
Tehdy jela na čele závodu silná skupina. Degenkolb, Cancellara, Vanmarcke, Sagan, Thomas, Langeveld, Wiggins a trojice týmu Quick Step Boonen, Terpstra, Štybar. Do cíle zbývalo šest tisíc tři sta metrů… „Z vysílačky zazněl pokyn. Štyby nebo Niki, jeďte! Terpstra zareagoval o setinku rychleji. A dotáhl Roubaix k vítězství. Měl jsem minimálně stejně dobré nohy,“ pokrčí rameny Zdeněk Štybar. „Roubiax pro mě prostě zůstane sladkokyselé. Ale nezapomenutelných zážitků mám mraky. V každém ročníku se přihodilo na trase něco zvláštního,“ ohlíží se závodem, jemuž se také přezdívá Neděle v pekle.
Právě zkušenosti z klasik ambasadora We Love Cycling utvrzují v přesvědčení, že vysílačky jsou pro profesionální peloton nezbytné. „Flandry a Roubaix jsou závody v totálním chaosu. Z hlediska sportovního není možné udržet orientaci, kdo odjíždí z balíku. A z pohledu bezpečnostního jde o naprostou nezbytnost kvůli pádům, jichž je mnoho, i dalším nástrahám v podobě louží, chumlů diváků, stavu jednotlivých sektorů. Pokud by se zrušily vysílačky, ztratila by úloha sportovního ředitele smysl. Stačil by jenom šikovný řidič.“
