Primavera! Klasika Milán-San Remo je první Monument sezony. Nejdelší. A nejsnadnější… Opravdu? „Celý peloton až na pár jedinců brečel bolestí,“ vzpomíná Zdeněk Štybar na vůbec první Monument kariéry. Bylo jím právě putování z Milána do San Rema. A sněhová bouře, která znenadání udeřila v průběhu závodu, udělala ročník 2013 epickým. Jméno vítěze – Gerald Ciolek – asi znají jen skalní příznivci cyklistiky. Zato scény zasněžených silnic a prořídlého pelotonu po restartu jsou nezapomenutelné.
Byl to děsivý zážitek. Dvakrát byl tehdy závod přerušen. Zdálo se, že poprvé od roku 1945, kdy se nejelo kvůli druhé světové válce, nebude mít Primavera vítěze. Pětašedesát cyklistů odmítlo po neutralizaci pokračovat. Ale do San Rema se nakonec dojelo. A jako pětašedesátý byl klasifikován tehdejší závodník Omega Pharma Quick Step. Dvaatřicetkrát během kariéry stanul Zdeněk Štybar na startu některého z pěti Monumentů. Milán-San Remo jel devětkrát. Ambasador We Love Cycling byl devětkrát v cíli, ale nikdy mu Primavera nepřirostla k srdci. A hrůzostrašný debut nebyl hlavní příčinou.
Čtvrtou březnovou sobotu 2025 odstartuje Milán-San Remo. Právě tady Zdeněk Štybar absolvoval premiéru na některém z Monumentů. Vybavuje se vám tehdejší závod?
Nedá se zapomenout. Z Milána se startovalo a lehce pršelo. Předpověď nebyla příznivá, ale současně nenaznačovala pohromu, která přišla. Jak jsme se blížili k Passo del Turchino déšť se změnil ve sněhové vločky, za pár minut už to byla regulérní vánice. Měli jsme v nohách snad padesát kilometrů a silnice byla totálně bílá. Peloton zastavil, že dál nejede. Jenže problém byl, že týmové autobusy už byly na cestě do San Rema a pochopitelně nejely po trase. Takže jsme museli pokračovat ještě kus na kolech, protože jsme se prostě neměli kam schovat. Sportovní ředitelé dali pokyn řidičům a autobusy jely proti směru závodu. Pod Passo del Turchino jsme naskákali do autobusů a domluva v pelotonu byla, že se nepojede.
Bylo to jediné možné řešení?
Skoro všichni závodníci brečeli bolestí. Já byl zvyklý z cyklokrosu a byl jsem ještě v limitu. Ale spousta kluků, jak promrzli, byli v křeči. Při pohledu na ně měl člověk pocit, že kouká na padesátileté vetché chlapy. Problém byl, že většina kluků neměla ani rezervní oblečení. Bavíme se o závodě dvanáct let zpátky, kdy materiály nebyly jako dnešní. Sice jsme měli bundy a návleky, jenž o nějakých super nepromokavých materiálech jako dnes to nebylo. Všechno jsme měli za pár minut mokré.
Jenže nakonec se závod po neutralizaci a s úpravou trasy přeci jen restartoval.
Už jsme byli na dálnici. Ale malé italské týmy z druhé divize řekly, že pojedou. Bardiani, Androni Giocattoli, Vini Fantini… Potřebovaly jet, protože domácí Monument byl důležitý pro jejich sponzory. Některé týmy už byly úplně mimo směr závodu, protože tehdy nebylo samozřejmostí, že měl každý tým dva nebo tři autobusy na sezonu. Byl to obrovský chaos.
Z vašeho týmu odstoupili Kwiatkowski, Boonen, Vandenbergh, Terpstra. Proč Zdeněk Štybar pokračoval?
U nás v autobuse sportovní ředitelé řekli, že jde o rozhodnutí každého jednotlivce a nikoho nenutili. Sylvain Chavanel tehdy řekl, že pojede. Mark Cavendish se rovněž rozhodl pokračovat a Martin Velits také. Pro mě šlo o první kompletní sezonu na silnici. Ani jsem se neodvážil říct, že nepojedu. Měl jsem kliku, že jsem si při odletu dal do kufříku dvoje oblečení, takže jsem jel v suchém. Ale třeba Sylvain Chavanel, s nímž jsem byl na pokoji, přiletěl s jedním setem oblečení. Takže se nasoukal do těch mokrých věcích. Všichni napříč týmy řešili, co si obléknout. Nebudu lhát, nechtělo se mi. Nikomu se nechtělo. Na lajně se peloton sešel snad padesát či šedesát sekund před restartem. Následně už se jelo jenom na mokré silnici.
Představuje sníh, kterým vás zaskočila Primavera 2013, ojedinělou vzpomínku. Nebo je takových více?
Tirreno tím bylo vyhlášené. Nebo Paříž-Nice. Dva úvodní velké etapáky zásadně ovlivňovaly jarní klasiky, protože počasí se dramaticky měnilo třeba v polovině etapy, jezdili jsme bez spodních trik a často končili nemocní, v horším případě s antibiotiky. Ale nebyla to specialita jen těch dvou závodů. Při Arctic Race v Norsku jsem promrznul takovým způsobem, že se mi ruce klepaly a já nebyl schopný udržet řídítka. Třásl jsem se, až jsem měl obavy, jestli si podtrhnu řídítka. A pak jsme jeli Vueltu. Jednu etapu bylo čtyřicet stupňů nad nulou, další den jsme jeli v Andoře, kde byly tři stupně. K tomu vítr a déšť. Jak byly těla závodníků unavená, někteří skončili v sanitce.
I přes hodně negativní zkušenost se Zdeněk Štybar následně postavil na start Milán-San Remo ještě osmkrát. Hned v následující sezoně jste dokonce finišoval sedmý.
Paradoxně v dalším roce jsem promrznul více než při premiéře. Tehdy strašně v jednom úseku pršelo. A byla děsná kosa. Ale udržel jsem se v hlavní skupině. A při nájezdu do spurtu jsem měl skvělou pozici. Byl jsem v háku za nastupujícím Kristoffem, který vyhrál. Měl jsem unikátní šanci dojet na stupně vítězů, možná dokonce i vyhrát. Jenže Mark Cavendish začal spurtovat. Chtěl jsem mu pomoci, takže jsem najel na vítr, jenže mě to odválo úplně pryč. Mark nakonec dojel pátý, takže jsem se obětoval zbytečně.
Našla si nakonec Primavera místo ve vašem srdci. Nebo nikoliv?
Ne. O rok později se při sjezdu z Poggia smotal někdo přímo před mým kolem a já lehnul taky. A v sezoně 2016 jsem při klesání z Cipressy dvacet kiláků do cíle trefil v plné rychlosti psa. Další dva roky pro mě byla Primavera zapovězená. Řekl jsem si, že radši pojedu v rámci tréninku tři sta kilometrů na kole, než bych podstupoval všechno, co závod obnáší. Vnímal jsem to tak, že Milán-San Remo je špatný trénink.
Ale návrat v roce 2019 byl ve velkém stylu. Tehdy jste slavili jako tým triumf Juliana Alaphilippa.
Jde o jeden z nejkrásnějších zážitků v cyklistice. Byli jsme domluvení, že při výstupu na Poggio – poslední stoupání krátce před cílem – pojedeme totální šrot, abychom skupinu maximálně zredukovali pro Juliana. Těch tři a půl kilometru na vrchol jsme vlastně spurtovali. Julian Alaphilippe pak v cílové rovince nastoupil a všechny přespurtoval. Byla to dokonalá týmová práce. Elia Viviani, Yves Lampaert, Philippe Gilbert a já jsme projížděli s odstupem nějakých devadesáti sekund cílem a všichni jsme měli ruce nad hlavou. Julian byl tehdy ohromně vděčný, že jsme se obětovali. Byly to jedinečné emoce.
