Sdílet:

Říká se o něm, že je to nejlehčí závod, který je však nejtěžší vyhrát. Odysea z Milánu na italskou riviéru do San Rema měří sice 299 kilometrů, jenomže překážek je na trati i přes letošní proměnu jen velmi málo, a tak se do tahanice o prvenství tlačí víc uchazečů než v sice kratších, ale o to selektivnějších kláních. A protože mnohdy se končilo hromadným spurtem, bere se závod zařazený v přeplánovaném kalendáři na sobotu za přebor rychlíků pelotonu. Jenomže… časy se mění.

Stačí pohled do listiny laureátů a co jméno, to pojem v oboru sprintů: Kristoff, Ciolek, Gerrans, v roce 2009 Cavendish a dál do minulosti Petacchi, Cipollini, Zabel. Ale když si prohlédnete minulou pětiletku závodu, jsou posledními vítězi z těch, co mají rychlé nohy a velké svaly, Němec Degenkolb v sezoně 2015 a Francouz Démare v roce 2016.

Poslední šampioni? Kwiatkowski, Nibali a Alaphilippe

A pak… Kwiatkowski, polský klasikář silný v kopcích a dlouholetý pomocník Frooma ve Sky alias Ineosu; Nibali, vítěz Tour de France a dvakrát šampion italského Gira; a loni francouzský všeuměl Alaphilippe, který jako by se nezastavil před žádnou výzvou.

Takže opravdu sprinterská klasika, kterou už sprinteři nevyhrávají? „To já bych sprinterskou klasikou spíš nazval Paříž-Tours,“ odkazuje někdejší elitní spurter pelotonu Ján Svorada k podzimní jednorázovce ze západu Francie do její metropole.

Julian Alaphilippe táhne skupinu při Strade Bianche. Šest defektů jej připravilo o nadějí na vítězství. Při Milán-San Remo si bude chtít spravit chuť. Foto: Tim de Waele/Getty Images
Julian Alaphilippe táhne skupinu při Strade Bianche. Šest defektů jej připravilo o naději na vítězství. Při Milán-San Remo si bude chtít spravit chuť. Foto: Tim de Waele/Getty Images

„O San Remu se tak sice mluví, protože za určitých okolností má i sprinter šanci přejet poslední dva kopce, které většinou rozhodují, a do cílové roviny přijede větší skupina,“ tvrdí bývalý závodník, který celou profikariéru prožil v italských mančaftech.

„Na druhou stranu je to nejdelší závod sezony, měří 300 kilometrů, a při této délce extrémně narůstá únava závodníka. Závody do 200 kilometrů jsou relativně v pohodě, ale nad tuto hranici a pak nad 250 kilometrů nevzrůstá únava lineárně, tam jsou to rovnou skoky.“

Rozhodují ikonické kopce: Cipressa a Poggio

Místem, které zpravidla vyřkne ortel nad uchazeči o titul, jsou právě ony dva vršky v závěru závodu: Cipressa dlouhá 5,6 km se sklonem 4,1 procenta a Poggio, které měří 3,7 km s identickým průměrným náklonem, ale pasáží těsně pod vrcholem, kde se kopec najednou zlomí do osmiprocentního stoupání. Tam se rozhoduje.

„Když si projedete závěr, posledních padesát či šedesát kilometrů, kde se začíná závodit, tak si řeknete: To je v pohodě, takový kopec vyjedu,“ vysvětluje Svorada. „Ale když tam najíždíte už po těch 250 kilometrech, tak je všechno jinak, i ty malé kopce jsou velmi těžké. Cipressa možná není těžký kopec, ale tempo je tam strašně rychlé. A Poggio, to je spurt odzdola až nahoru, do zatáček se brzdí, jsou to vracečky, takže jsou to opakující se sprinty do kopce, i spousta sprinterů, co si myslí, že jsou ve formě a mohli by to na Via Roma zkusit, to nakonec nezvládne. Nakonec přijedete do cílové rovinky a zjistíte, že už ani nemáte síly na to, abyste se zvedl ze sedla a nějak zrychlil.“

San Remo bylo závodem, který Svoradovi, jednomu z elitních spurterů pelotonu, pro jeho rychlostní zaměření vyhovovalo. Na rozdíl třeba od kostkových sektorů klasiky Kolem Flander, kde už na startu tušil, že cíl neuvidí.

Svorada: nejlépe osmý

Na San Remu ale vždy cítil šanci a dvakrát tam pak skončil osmý: v roce 2002, kdy zvítězil Cipollini, a i rok na to znovu při dalším italském triumfu Bettiniho.

„Paradoxně úplně nejlíp jsem se cítil při svém prvním startu v roce 1991, kdy se mně jelo fantasticky. Jen jsem neměl zkušenost s délkou závodu, ani tým nejel na mně, protože jsem byl mezi profíky prvním rokem, a tak se mnou úplně nepočítali,“ vzpomene dnes 51letý podnikatel.

Cipressu přejel v pohodě a věděl, že zbývá poslední stojka, která ho snad dělí od úspěchu. Jenomže na pobřežní cestě mezi oběma kopci tak plýtval silami, aby do toho závěrečného najel první, že mu ve finále došlo. „Začal prudší úsek a konec.“

Bylo z toho 65. místo. „Od té chvíle jsem se v žádném dalším ročníku necítil tak dobře jako při premiéře. Kdybych měl zkušenosti, jel opatrněji a šetřil síly, mohl jsem tam být.“

Po 110 letech se měnila trasa

Letos poprvé po 110 letech se trasa San Rema proměnila. Třináctka starostů z pobřežní provincie Savona totiž odmítla v době vrcholících prázdnin průjezd po Ligurském pobřeží. A taky zařazení Poggia bylo dlouho zpochybňováno, protože hrozil sesuv půdy na závodní trať, ale oprava v ceně 10 milionů eur závod zachránila. Pozměněná, delší a kopcovitější trať měří nyní 299 kilometrů, o osm víc než minulý rok.

Na poslední chvíli ještě organizátoři snížili počet závodníků na tým, aby se dostalo na víc účastnických stájí; k 19 automaticky zvaným týmům nejvyšší úrovně přibylo dalších osm.

Vincenzo Nibali při stoupání na ikonický vrchol Poggio při vítězství v klasice Milán - San Remo 2018. Foto: profimedia
Vincenzo Nibali během stoupání na ikonický vrchol Poggio při vítězství v klasice Milán – San Remo 2018. Foto: profimedia

Jenomže pokud by mělo všech 27 týmů startovat v obvyklých sedmičlenných sestavách, peloton by neúnosně nabobtnal na 189 mužů, kdežto pravidla cyklistiky povolují dnes jen 176 mužů v jednom poli. Navýšením týmů a současně redukcí závodníků se dojde k počtu 162, kteří se v Milánu 8. srpna postaví do bloků.

Gilberta naštvala redukce členů týmu

Na to konto se ozval Philippe Gilbert, legenda cyklistických klasik, kterému právě ta italská schází do grand slamu – k zisku pěti nejslavnějších a nejstarších jednorázových závodů v kalendáři, takzvaných Monumentů.

Belgičan sarkasticky poznamenal, že pokud se budou týmové sestavy dál zužovat, třeba až na pět mužů, může se pak rovnou závodit stylem jednotlivců. „OK, zrušme týmy, protože když v něm bude méně než šest lidí, už se nemůžeme bavit o týmu,“ zlobil se belgický tradicionalista.

Příležitostí, kdy může nejlehčí z klasik vyhrát, už se mu totiž v 38 letech nebezpečně krátí.

Tato stránka používá cookies

Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro uvedené účely / uvedený účel.