Právě toho roku se vzdal slovenského občanství a přijal to české, načež přijel do Tábora a stal se národním mistrem v silniční cyklistice. Poprvé. To se psal rok 1996. Dva roky na to ve zmoklém Slavkově dres šampiona, ve kterém pak vyrazil na Tour de France a ovládl etapu v Corku, oblékl znovu. A pak je tu ještě rozlučkový titul Jána Svorady z Hořic v jeho poslední sezoně ve vrcholné cyklistice v roce 2005.

Nástupce Františka Sisra, který pro nejlepší domácí celek Elkov-Kasper získal zlatou loni, se bude teprve určovat. Mistrovství Škoda Auto v silniční cyklistice České republiky, které se mělo původně konat v závěru června v Opočně, zatím nemá jistý termín ani místo kvůli epidemii koronaviru. Potenciální adepti na vítězství by si ale mohli nastudovat návod na tuzemský titul podle nejlepšího spurtera české historie.

Utajené zlato z Villachu

V kronikách ho sice oficiálně uvádějí jen jako trojnásobného šampiona, ale skutečnost je o malinko bohatší. Svorada je totiž spolu s Luďkem Štyksem, někdejším skvělým klasikářem a národním mistrem v letech 1984, 1986, 1988 a 1992, spoludržitelem tuzemského rekordu. Jen se o tom neví. Nebo aspoň nemluví.

Toto „neuznané a utajené“ zlato má datum výroby v roce 1992, ve zvláštní porevoluční atmosféře. Tehdy Svorada a pár dalších jeho kolegů, kteří tou dobou už závodili u profesionálních zahraničních stájí, nedostali na české mistrovství pozvánku. Nesli totiž statut profíků a nemohli závodit doma s amatéry. Československý cyklistický svaz se proto dohodl s tím rakouským a vyslal tuto skromnou výpravu kamsi k Villachu, aby se tam poprali o zlato-nezlato.

„Já závod sice nevyhrál, ale z českých závodníků jsem byl nejlepší, a tak bych měl asi být čtyřnásobným mistrem,“ myslí si 51letý exzávodník, majitel 75 profesionálních vítězství a dnes podnikatel. „Ale jestli to nějaká statistika uvádí, nebo ne, je dnes už jedno. Byl to zvláštní závod, neměl velkou publicitu, jen proběhl a ani se o něm extra nemluvilo. Proto se s ním ani nechlubím.“

Ve stejné pozici jako Kreuziger či Štybar

V pelotonu profesionálů býval pravidelným aktérem hromadných dojezdů, které zpravidla zakončují rovinaté etapy. A tak i doma, když si myslel na zisk titulu, potřeboval okruh s lehčím profilem. Paradoxně však právě těžké závody třikrát rozhodly o tom, že bude vítězný. To proto, že se nikdy nemohl opřít o týmovou podporu, a proti přesile domácích celků musel spoléhat na svou kondici, která byla logicky jinde než u zdejších poloprofesionálů.

Ján Svorada v dresu českého šampiona slaví triumf v etapě na Tour de France v Corku. Foto: profimedia
Ján Svorada v dresu českého šampiona slaví triumf v etapě na Tour de France v Corku. Foto: profimedia

„Potřeboval jsem závod v takovém tempu, že se eliminuje možnost dlouhých úniků a slabší soupeři budou postupně odpadat,“ říká Svorada. „To je i případ dnešních profíků Kreuzigera nebo Štybara. Musejí uhlídat závod, aby do úniku nevyrazili nevýznamní závodníci, nebo aby neujeli příliš daleko a aby nevznikla přesila silného českého týmu, který by mohl situaci zvrátit.“

Andrle, Kadlec ani Sosenka si na spurtera nepřišli

Nicméně i Svoradovi se několikrát přihodilo, že v oslabení kapituloval. Třeba v Luhačovicích, kdy z hlavního pole ujela skupina, Svoradovi nikdo nestřídal a on už v polovině závodu, kdy bylo po nadějích, raději vzdal. Ve třech případech ale byla demonstrace jeho síly impozantní.

„Ani jeden mistrák mi nepřišel extra složitý,“ říká. „V Táboře jsem zůstal s Andrlem, on mi odpadl v posledním kole z háku, takže jsem přijel do cíle sám. Ve Slavkově na mě Kadlec se Sosenkou zkoušeli taktiku, protože byli z jednoho týmu, ale byl jsem na tom dobře a rychlejší než oni dva, pohlídal si to a ve spurtu vyhrál,“ vzpomíná Ján Svorda.

„A Hořice? Ty byly jiné v tom, že jsem jel za silné ZVVZ, měli jsme převahu a zase jsem s přehledem získal spurt. Ani u jednoho titulu mi nepřišlo, že bych se musel trápit nebo složitě dojíždět uprchlíky. Zkrátka se závodilo, cítil jsem se dobře a… Vyhrál jsem.“