Že se zrodila v roce 1896, je už asi všeobecně známo. Taky to, že zatím posledním vítězem klasiky z Paříže (ačkoliv už se tam dávno nestartuje, protože od roku 1977 se jezdí z Compiègne) do Roubaix se loni stal Philippe Gilbert, tehdy ještě týmový kolega marného dobyvatele vítězné trofeje Zdeňka Štybara, zatím dvakrát druhého. A taky to se ví, že 12. dubna, na kdy byl letos 118. ročník plánován, se žádný závod neuskuteční. Ale znáte tyhle příběhy, které Peklo severu taky sepsalo?

Zatracený policajt

Dvanáctý ročník závodu se jede v neděli 31. března. Šestapadesát mužů se prezentuje na startu v Paříži a čeká je 270 kilometrů na sever přes hrbolaté zemědělské cesty, které tvoří hlavní kulisu tohoto klání.

Georges Passerieu má knír a francouzskou cyklistickou licenci, přestože se narodil v Londýně. Tou dobou už je vítězem dvou etap Tour de France a dvojka se u jeho jména nakonec objeví i v konečném hodnocení slavného etapového klání. Ale teď je tu jiný závod, tvrdý a vzývaný, ve kterém se probije do vedoucí skupiny. A protože si moc dobře uvědomuje, že ve spurtu nemá naději, před Douai se svým souputníkům vzdaluje. Cílový velodrom bouří, když z úst hlasatele slyší, že je tu první muž. No jo, ale kde? Po ovále přece nikdo nekrouží.

U brány Francouze zastaví policista, aby zkontroloval, jestli má jeho bicykl povinný štítek značící, že z něj byla odvedena daň. Ale proč proboha teď? strhne se mezi oběma muži hádka, než lídr dostane zelenou pokračovat. Před Belgičanem Van Hauwaertem zvítězí i s nečekanou zastávkou o rovnou minutu.

Smůla bažanta

Když přijedete první do cíle, neznamená to ještě, že budete vítězem. Jako tenkrát, co si Jean Maréchal v ročníku Roubaix 1930 přivezl na cílový velodrom výhodu 24 sekund před Belgičanem Vervaeckem, ale jury ho odsunula na druhé místo. Maréchal měl totiž o svého belgického soka v úniku, když ho předjížděl, zavadit ramenem a zavinit jeho pád do příkopu.

Pravda však asi leží jinde, ačkoliv ji už dnes po tolika letech nikdo neověří. Maréchalovi je ten rok dvacet a šlape jako individuální závodník v barvách malé továrny na kola Colin a jeho obhajobu nikdo slyšet nechce. Snad proto, že Vervaecke je členem všemocného celku Alcyon, který vede ještě mocnější manažer Ludovic Feuillet.

Výsledky od stolu. Šampiony Coppi a Mahé

Výsledky ročníku 1949 se počítají několik měsíců a debatuje se o nich při dvou mezinárodních konferencích. André Mahé nepopiratelně dorazí první do Roubaix, ale jeho triumf je zpochybňován, protože měl jet jinou cestou. Francouz je členem tříčlenného úniku, ale pořadatelé ho na velodrom navedou jinou než oficiální cestou, a to je ta potíž.

Je sice prohlášen za vítěze, ale chvíli na to přijedou pronásledovatelé a spurt vyhraje Serse Coppi, bratr slavného campionissima Fausta. Po protestu a měsících debat je Coppi prohlášen spolu s Mahém shodně vítězem 47. ročníku.

Hinault: Roubaix je pěkná hovadina

Tou dobou už je možná vítězem Gira, Tour i Vuelty. Ale jestliže se chci stát definitivně legendou, uvědomuje si Bernard Hinault, že musí mít ve sbírce triumfů taky Roubaix. Vyhýbá se mu, možná se ho i bojí a když ho za to kritizují, podrážděně reaguje: „A já snad chodím do kanceláří a říkám lidem, aby pracovali tvrději? Tak proč oni chtějí po mně, abych závodil tvrději na kostkách?“

Bernard Hinault při klasice Paříž-Roubaix 1981. Tehdy slavil na legendárním závodě vítězství. Foto: profimedia
Bernard Hinault při klasice Paříž-Roubaix 1981. Tehdy slavil na legendárním závodě vítězství. Foto: profimedia

Je tu rok 1981, Hinault stojí na startu jednoho z pouhých tří pokusů kariéry a cestou k Roubaix sedmkrát upadne, naposledy 13 kilometrů od cíle, když mu pod kolo vběhne černý psík jménem Gruson. Tehdy je aktérem rozhodujícího úniku s De Vlaeminckem, Kuiperem a Demeyerem. Incident Hinaulta rozlítí natolik, že skupinu dojede, předjede a zvítězí. A pak pronese tu slavnou větu: „Roubaix je pěkná hovadina.“

 Igelitka smůly

Rok 1988 přinese vzácnou podívanou: skupina anonymních uprchlíků se od pelotonu odtrhne už na 27. kilometru, a protože laxní peloton si jejich aktivity nevšímá, svoji výhodu dovezou až do Roubaix. Těsně před cílovým městem se únik nadrobí a v čele se zjeví Švýcar Wegmüller a Belgičan Demol.

Wegmüller pak najede na plastovou tašku, která se mu zamotá do přehazovačky a znemožní mu měnit převody. Výměna kola by v tu chvíli byla sebevraždou, a tak pokračuje na tom porouchaném až do cílového sprintu. Výsledek je předvídatelný – protože Demolovo kolo funguje bez potíží, Wegmüller jen může sledovat, jak jeho sok zvedá v cíli ruce nad hlavu.