Na rozdíl od etapáků, jejichž tvář se rok od roku mění, si klasiky zachovávají svou jedinečnost a hlavně kulisy pro cílovou fotografii, ať je na ní potom zvěčněn kdokoliv. Každý ročník závodu je jako setkání se starým přítelem – znáte jeho příběhy, ale pokaždé přinese nové vzrušení a nečekané momenty.
Cílová rovinka je víc než jen reklamní banner a čára na asfaltu. Ikonická finále závodů přinášejí drama, historii i estetiku. Co jiného je sprintující peloton na Champs-Élysées nebo adrenalinový sjezd na Piazza del Campo při Strade Bianche.
Ne každé cílové místo se ale může chlubit takovým charismatem. Některé závody si nešťastnou volbou cílové „roviny“ zbytečně ubírají na působivosti. Příkladem je nejstarší z jarních klasik kolem Lutychu, která čtvrt století finišovala v industriální čtvrti Ans. Cílová čára vedle čerpací stanice a fastfoodové restaurace v těsné blízkosti dálnice rozhodně neodpovídala prestiži tohoto Monumentu.
Naštěstí se cíle závodů měnily a historie zná mnoho kuriózních příkladů. Roubaix kdysi končilo za mlékárnou, Flandry na velodromu a Lutych zase na letišti. To vše dokázalo ovlivnit atmosféru a průběh závodu. Ikonické finiše, když nakonec našly své definitivní místo, tvoří přísadu výjimečnosti cyklistických Monumentů.
Kočování Kolem Flander
První ročník 1913 finišoval na velodromu v Mariakerke, ale nebyl to pro zakladatele závodu Karla Van Wijnendaeleho úspěch, a tak se další rok stěhoval jinam, na velodrom Deeske Porter. Kam přišlo „o dobrých 20 diváků víc než předchozí rok“, takže hledal znovu.
Pak si ředitel, přestože původně plánoval měnit cílovou destinaci každých deset let, zamiloval Wetteren. S výjimkou krátkého období během války, kdy závod finišoval na legendárním velodromu Kuipke, bylo město cílem Flander od konce 20. let až do začátku 60. let.
Tehdy na trase stálo jen pět kopců, ale v roce 1973 přišel zásadní obrat – závod se přesunul do vlámských Arden a začal překonávat typická strmá stoupání. Tehdy se cílem stalo Meerbeke 30 kilometrů západně od Bruselu. Hlavně díky vábení starosty městečka, který zaplatil 1000 belgických franků, tenkrát závratnou částku. A byl to obrovský úspěch, takže Ronde zde končila dlouhých 38 let. Stoupání Muur van Geraardsbergen následované Bosbergem a křivolakou cestou do Meerbeke vytvořily závěr vhodný jak pro silné, tak pro takticky vyzrálé jezdce. Fabian Cancellara byl v roce 2010 posledním vítězem závodu v Meerbeke.
Když pořadatel oznámil, že cíl Flander přesune do Oudenaarde, kde leží dodnes, vyvolalo to obrovskou nevoli. Devadesát procent čtenářů deníku Het Nieuwsblad označilo rozhodnutí za špatné a stovky fanoušků dokonce zorganizovaly symbolický pohřeb u kapličky na vrcholu Muuru. Důvody přesunu byly nejen komerční, ale na vině byla taky rostoucí popularita závodu. Zatímco v 80. letech stálo u trati čtvrt milionu diváků, dnes jejich počet bývá trojnásobný, což je pro klasiky v podobě Monumentů běžné. Kapacita tribuny na Halsesteenweg v Meerbeke se rozrostla na 6000 míst k sezení a dalších 6000 k stání. Což je více než dvojnásobek populace města.
A co královna klasik Paříž-Roubaix?
Dnes je nemyslitelné, aby královna klasik končila jinde než na velodromu André-Pétrieux. Přesto se během prvních 50 let závodu vystřídalo v okolí textilního města šest různých cílových lokalit.
V roce 1929 zažil závod jeden z nejchaotičtějších dojezdů na Stade Amédée-Prouvost. Když vedoucí trio dorazilo na stadion, zjistilo, že škvárová dráha je po zimě ve špatném stavu. Georges Ronsse se pokusil předjet Charlese Meuniera, ale uklouzl a strhl s sebou k zemi i Aimého Deoleta. Meunier se jako jediný udržel na kole a na oslavu si rovnou zapálil cigaretu. Bylo to poprvé a naposledy, kdy se tu finišovalo.
Mezi lety 1922 a 1939 byla cílem Avenue des Villas, s výjimkou dvou ročníků na závodišti Hippodrome Croisé-Laroche. Od roku 1943 se závod definitivně usadil na velodromu v Roubaix, s výjimkou roku 1986, kdy se cíl kvůli rekonstrukci přesunul k sídlu společnosti La Redoute. Avšak fanoušci si návrat na velodrom vyžádali a od roku 1989 se zde závod koná nepřetržitě. Se svou betonovou dráhou a omšelými tribunami dokonale odráží drsný charakter závodu. Každý vítěz, od Coppiho po Van der Poela, zde vstupuje do historie.
Střídmý Lutych-Bastogne-Lutych
Stade Vélodrome de Rocourt zažil svůj vrchol v 50. letech, kdy fotbalový klub RFC Lutych získal dva belgické tituly a přitahoval pravidelně 45 tisíc fanoušků. V roce 1949 byla přistavěna cyklistická dráha, která se stala dějištěm čtyř mistrovství světa na dráze.
Mezi lety 1964 a 1973 zde končil Lutych, což vyhovovalo legendárnímu Eddymu Merckxovi. Monument, který patří na seznamu mezi nejstarší klasiky, zde vyhrál čtyřikrát, ať už těsným sprintem, nebo drtivým únikem. V roce 1969 se spolu s týmovým kolegou Victorem Van Schilem vzdálili soupeřům o osm minut.
V roce 1975 se cíl přesunul do centra města na Boulevard de la Sauvenière, což přineslo poněkud napínavější dojezdy. Nejlegendárnějším ročníkem této éry zůstává vítězství Bernarda Hinaulta z roku 1980, kdy si dojel pro triumf v nelítostné sněhové bouři.
