Osm set kilometrů v sedle přes jedinou poušť v Evropě jen s malými přestávkami! Napít, najíst, ošetřit zranění! A znovu na kolo. Desítky hodin se spánkem v příkopu. Dobrovolně. Protože je to výzva, o kterou usilují tisíce lidí, ale jen pár stovek vyvolených dostane každý rok šanci. To je Badlands! Nejdivočejší gravel závod v Evropě! A po letošním ročníku má první české účastníky. Zuzana Boháčová byla první ženou s trikolorou u jména, která rasovinu ve Španělsku dokončila. Mezi muži si primát po výjimečném výkonu připsal Ondřej Sobek.
„Získali jsme úplně jiný pohled na cyklistiku. Dostali jsme se do jiné dimenze jízdy na kole,“ hodnotí shodně vystoupení v Badlands 2024. Jde o ultimátní gravel závod bez podpory. Jede se pouští Gorafe, přes pohoří Sierra Nevada a přírodní rezervaci Cabo de Gata. Zuzana Boháčová dokončila pětatřicátá absolutně, osmá mezi ženami a cíl protnula jako vůbec první česká závodnice v historii. Ondřej Sobek dokončil třináctý.
Na Badlands 2024 jste se chystali dlouhé měsíce, najeli tisíce kilometrů. Jaký zážitek přinesl závod ve Španělsku, do něhož pořadatelé startující náhodně losují?
Ondřej: Věděli jsme, že to bude hodně těžké. Sledovali jsme videa na youtube. Ale závod předčil veškerá naše očekávání. Byl jsem za polovinou, ale pořád mi do cíle zbývalo nějakých tři sta kilometrů a ještě šest tisíc výškových metrů. Byl to naprosto jiný level výkonu, než jsem byl zvyklý. Všichni na startu vědí, že to je souboj s vlastním tělem. A to se naplnilo. Musím říct, že jsem nikdy nebyl tak rozbitý. Záda a chodidla jsem měl totálně zmasakrovaná.
Zuzana: Nabírali jsme úplně jinou perspektivu. Jela jsem Škoda Titan Desert v Maroku, ale to bylo ve srovnání s Badlands vlastně v pohodě. Nic náročnějšího jsem až do letošního srpna na kole neabsolvovala. Byl to jemný píseček, šotolinové cesty. Člověk nic podobného v Česku nezažije.
Ondro, trasu dlouhou 793 kilometrů jste pokořil za 56 hodin a 3 minuty. Spal jste vůbec během závodu?
Když se první den začalo stmívat, jelo se mi dobře. Už jsem překonal první krizi. Člověk má na jízdu klid, není děsné vedro jako přes den. Kopce se zdají menší, jak člověk nevidí daleko před sebe a všechno se zdá pohodovější. Věděl jsem, že po tři sta kilometrech je nejvyšší stoupání. To jsem chtěl pokořit s tím, že po sjezdu si na hodinu a půl zdřímnu. Když jsem ulehl, byl jsem ve spacáku dvacet minut a začalo pršet. Tak jsem se sbalil a jel dál. Spal jsem odhadem asi osm minut…
Druhou noc jsem jel, protože nohy byly dobré. Pak jsem si sednul, že si zdřímnu patnáct minut. Ale jak jsem byl napumpovaný adrenalinem, tak jsem nezabral. Takže jsem si sednul na kolo a jel dál. Nasunul jsem do sebe dva kofeinové gely naráz a podél cest míjel cyklisty spící v dresech. Nejvíc si člověk stejně odpočine, když zastaví v restauraci na jídlo a pití. Ti nejlepší vlastně nespí vůbec. Protože příprava na ulehnutí zabere nějaký čas. Když chce závodník dvě hodiny spát, v součtu s nějakou očistou a následným převléknutím do cyklistického ztratí tři hodiny… Dokud člověk na kole neusíná, tak je to v pohodě. Myslím, že právě dvě noci se vydržet dají. Měl jsem energii v náhradních baterkách ke světlům na dvě noci, pak by to byl problém. Takže jsem věděl, že musím spát málo.
Zuzko, vy jste při Badlands prožila tři noci na trase. Dopřála jste si větší porci spánku?
První noc jsem ulehla na dvě hodiny. Druhou noc na hodinu a půl. Třetí jsem si dala jenom odpočinkovou pauzu v délce dvaceti minut. Chtěla jsem to už mít za sebou. A tak jsem sedla na kolo a pokračovala.
Když jsem začala klimbat, polkla jsem kofeinový gel, což mě probralo. Bylo hodně zvláštní jet kolem cyklistů, kteří spali v příkopech.
Závod se jede bez podpory, tudíž všechno vezou cyklisté na kolech. Je velké dilema, co si zabalit?
Ondřej: Zajímavé bylo sledovat nastavení ostatních cyklistů před startem. Někteří účastníci jeli hodně lehký setup, další zase vezli věcí mnohem více. Se Zuzkou jsme byli někde ve zlatém středu. Kromě rezervních baterií, power bank, nabíječek a věcí na spaní jsme vezli hlavně gely a energetické tyčinky.
Představuje ochlazování a hydratace klíč nejen k úspěchu, ale vůbec k dokončení závodu?
Ondřej: Rozhodně. Důležitá je v tomto směru příprava. Měli jsme nastudováno, na kterém kilometru jsou vesnice, a tak si můžeme nakoupit pití nebo jídlo. První den jsem jel v poušti třicet kilometrů bez vody. Druhý den jsem se dostal pod stoupání dlouhé dvacet kilometrů a nebyl si jistý, jestli se do další vesnice dostanu ještě před zavíračkou, takže jsem prostě musel zastavit a nakoupit pod kopcem. Protože kdybych nestihl restauraci na vrcholu, byl bych mnoho hodin bez vody a jídla, což je poprava.
Zuzana: Voda se doplňuje v každé vesnici. Měli jsme kromě bidonů i vesty na ochlazování s možností pití. Jde o nesmírně odlehlou oblast, kde nic není. Jenom skály, hory, občas nějaká rovina. Kaňony plné písku, vyschlé řečiště, v jejichž korytu vede trasa. Člověk musí pořád kalkulovat s velkým vedrem, pohybem na přímém slunci bez možnosti jet ve stínu a bez šance se ochladit.
Ondřej: Ty scenerie byly naprosto neuvěřitelné. Střídaly se pestrobarevné skály, vyschlá řečiště. Na jízdu s kolem vážně chuťovka. Je zajímavé, jak se odlišuje vnímání určitých úseků podle denního průjezdu. Jinak se tahle koryta nebo i skály vnímají při jízdě v pravé poledne a zcela odlišně při průjezdu za rozbřesku nebo pod rouškou tmy.
Potýkali jste se i s karamboly?
Ondřej: K zemi jsem šel čtyřikrát, ale nikdy to nebylo nic dramatického. V malé rychlosti.
Zuzana: Asi hned po padesáti kilometrech jsem sletěla na kameny, když se mi v písku smeklo přední kolo v levotočivé zatáčce ve sjezdu. Měla jsem sedřenou ruku do krve, taky levý bok. Jak jsem byla rozpumpovaná, tak krvácení dlouho nešlo zastavit. Nic moc pocit, když jsem věděla, že mě čeká dalších 740 kilometrů. A po dalších přibližně pěti stech kilometrech jsem si ustlala podruhé. A to bylo horší. Nefungovala mi navigace na computeru, v levotočivé zatáčce jsem to vzala rovně a bohužel bylo v daném místě natažené lano, na kterém lezou děti při tělocviku. Takže jsem letěla vzduchem a probrala se s obličejem na asfaltu. Byli kolem mě další závodníci. Z brady mi crčela krev, měla jsem sedřené klouby na levé ruce. Kolo mělo přetočené brzdové páky a přední kolo.
Byla jste rozhodnutá závod dokončit?
Cítila jsem se hodně bezmocně a brečela. Štvalo mě, co se stalo a jak se to stalo. Ale zuby jsem si nevyrazila, helma byla netknutá. Vytáhla jsem lékárničku, která byla součástí startovního balíčku, zalepila si rány a po konzultaci s organizátory vyrazila po trase do městečka Tabernas, kde bylo lékařské zařízení.
Byly to asi jen čtyři kilometry, ale psychicky jsem se dala dohromady. Doktor mi změřil tlak, zkontroloval hlavu a bradu. Sestřička vyčistila ránu, přelepila ji tenkými pásky na stažení a bylo to. Za dvě hodiny jsem mohla pokračovat. Byla jsem hodně sedřená, potlučená. Každá nerovnost pak děsně bolela. Navíc jsem měla i problém se sedacími partiemi.
Mnoho hodin se promítlo do odřenin?
Ano. Vzala jsem si kraťasy, které nebyly na tak dlouhou trasu stavěné. Už jsem nevěděla, jak si na kole sednout. Každý kopec v závěru jsem jela ze sedla, což bylo pochopitelně neudržitelné. A tak jsem asi sto kilometrů před cílem natáhla i druhé kraťasy, takže jsem měla dvoje. Sice jsem se trošku vařila, ale jízdní komfort se zlepšil.
Nakonec jste jako první česká účastnice Badlands dokončila. Cítila jste v cíli velkou úlevu?
Obrovskou. Všechno ze mě spadlo. A byla jsem na sebe obrovsky pyšná. Byla jsem na trase bez dvou minut jednasedmdesát hodin. Původní plán byl jet o šest hodin rychleji. Nebýt pádu, asi bych to zvládla. Tam jsem ztratila hodně času.
Nicméně jsem závod opouštěla s vědomím, že jsem posunula svoje hranice. Fyzické i mentální. A také jsem byla hodně překvapená, kolik výborných cyklistek se závodu účastnilo. Jezdily jako traktor. Pořád stejně, konstatní rychlosti. Fakt neuvěřitelné.
Ondřeji, byl jste první český cyklista v cíli, na výborném třináctém místě. Bylo to maximum nebo se dalo jet lépe?
Měl jsem problémy s computerem a navigací. Proto jsem ztratil několik desítek minut. Najel jsem o třináct kilometrů více, což je zásadní. Pokud se vrátím, budu schopný jet rychleji.
Nabral jsem zkušenosti. Nasadil bych širší pláště, použil bych aero nástavce.
A vrátíte se na start Badlands? Nebo jedna zkušenost stačila?
Ondřej: Pokud bude příležitost… Účastnická místa se losují, takže uvidíme. Ale jsou i další podobné závody. V Baskicku třeba, nebo v Maroku.
Zuzana: Nějaká další výzva se určitě najde.
