A dost! Nečekaně v pouhých dvaatřiceti letech a jen dva roky po radikální změně disciplíny Pavel Kelemen ukončil kariéru. Mistr Evropy v keirinu a bývalý světový rekordman na 200 metrů s letmým startem prožil poslední dvě sezony na silnici. Ani zlepšující se výkony jej nepřiměly pokračovat. „Měl jsem ten krok udělat dříve, ale ničeho nelituji,“ říká rodák z Domažlic.
Pavle minulý rok jste prožil v týmu ATT Investments a vedlo se vám dobře. Proč jste se rozhodl pro konec kariéry?
Podnětů bylo více. Už jsem nechtěl žít sbalený v kufru, v cestovních taškách. Intenzivně hlídat stravu, tréninky. Prakticky nevidět dvouletou dceru. Věděl jsem, že šance dostat se třeba do prokontinentální formace je malá. Berou hlavně mladé kluky. Mně je dvaatřicet. Mohl jsem ještě rok vydržet. Ale za rok bych zase čelil stejné situaci.
Nicméně v silničním pelotonu jste se po přestupu z dráhy pohyboval teprve druhou sezonu a výsledky měly vzestupnou tendenci.
Silnici jsem dělal krátce. Určitě bych ještě mohl pokračovat. Ale nebyl jsem si jistý, zda jsem ochotný dát tomu sto procent. A než se v tom plácat, raději jsem kariéru ukončil.
Během minulé sezony jste ovládl jarní klasiku Velká Bíteš, vyhrál dvě etapy na Slovensku, dařilo se vám ve sprintech při závodech v Bosně, Maďarsku nebo Polsku. Ani tohle nebyly argumenty pokračovat?
Pravděpodobnost, že bych se výsledkově ještě posunul a byl silnější v dojezdech byla veliká. Pořád jsem totiž ještě bojoval se svojí minulostí z dráhy a chybějící vytrvalostí. První rok na silnici jsem měl vlastně nulovou výkonnost. Už jsem si navíc zvyknul na mezinárodní závody. Takže skok z hlediska výkonnosti by asi byl veliký. Právě výsledky loňského jara byly obrovským povzbuzením. Ale pak se to nějak nakumulovalo.
Byl jste z domu více než během kariéry na dráze?
Jo. Pořád jsem byl sbalený v kufru. Volno žádné. Možná bylo těch závodů až příliš moc. Na zápřah, co kluci silničáři jezdí od dětství, jsem nebyl zvyklý. Trošku mě to uškvařilo. Po mistrovství republiky jsem zbytek sezony lezl po držce. Byl jsem hotový fyzicky i psychicky.
Takže odcházíte z pelotonu rozmrzelý? Znechucený?
Vůbec ne! Po vítězství na Bíteši jsem byl v hodně velké euforii. Pak jsme jeli Kolem Maďarska. A v první etapě jsem spurtoval jedenáctý. Prohrál jsem s borci jako Dylan Groenewegen, Sam Bennett, Caleb Ewan, Phil Bauhaus, Fabio Jakobsen nebo Álvaro Hodeg. Prostě světová sprinterská špička. Poznal jsem tu nejvyšší úroveň na silnici, z čehož jsem byl nadšený. Hodně jsem si to užíval. Následně jsem byl v desítce při etapáku v Polsku, v Maďarsku či Estonsku.
Ještě v roce 2020 mluvil Pavel Kelemen o snu kvalifikovat se na olympijské hry v Paříži na dráze. Pak jste zamířil do silničního pelotonu. Nelitujete?
Ani trošku! Jsem ohromně rád, že jsem se odhodlal na silnici jít. Jen jsem měl ten krok udělat dříve. Rok jsem promrhal v Dukle, pak jsem se rok rozkoukával ve Spartě. Až sezona v ATT byla opravdová. Já měl nutkání změnit disciplínu už po olympijských hrách v Riu. Jenže jsme následně udělali medaili při světovém poháru, což mě udrželo na dráze.
Byl jste třikrát mistrem Evropy, v sezoně 2014 jste vytvořil světový rekord na 200 metrů s letmým startem. Na olympijských hrách v Londýně 2012 jste vybojoval desátou příčku, startoval jste i o čtyři roky později v Riu. Byla dráha vaším osudem?
Jít na silnici se sprinterskou historií na dráze není legrace. Ve srovnání s ostatními kluky jsem měl na kole deset tisíc kilometrů za rok. Hodně času jsem trávil v posilovně. Bylo to na hraně. Tehdy po Riu jsem měl být ráznější. Ale neměl jsem dost odvahy. A v rámci republiky ani tým, kam bych mezi silniční elitu naskočil.
Opouštěl jste rutinu v podobě tréninku a veškerého kolotoče spojeného s profesionální kariérou těžce?
Snadněji, než jsem čekal… Psychicky se mi ulevilo. Nejsem pořád ve stresu, jestli jsem správně regeneroval, dost se vyspal, správně najedl, dodržel trénink. Nechtěl jsem něco dělat na půl plynu. Užívám si dcerku. Jejím narozením se můj pohled přeci jen změnil. Při závodech jsem byl koncentrovaný na vítězství. Ale hlavní priorita už byla jinde.
Žádný stesk po kilometrech v sedle?
Od října do února jsem nebyl na kole. Počasí zrovna nebylo takové, že bych řešil dilema, jestli se půjdu vyvětrat. Ale pak když jsem ve Španělsku při soustředění vyrazil, bavilo mě to hodně. Byť začátky byly po té pauze hodně krušné.
Řešil jste, do jakého oboru se vrhnete? Nebo bylo jasné, že zůstanete u cyklistiky?
Vlastně jsem hned naskočil do procesu v rámci oddílu Kovo Praha. Vedu kadety a částečně juniory. Celý život se někdo staral o mě, teď jsem na druhé straně. Mám obrovskou radost, že mohu působit ve sportu, který mám rád. Funguji i jako osobní trenér.
Takže Pavel Kelemen není zaměřený jenom na cyklisty sdružené v oddílu s nejvyššími ambicemi?
Nemám problém připravovat cyklisty, kteří jezdí až po práci. Naplňuje mě, když vidím, jak se zlepšují a obětují se sportu. Zápal a odhodlání amatérů mi dodává energii. Mám radost, když se mi ozve někdo s přáním udělat výkonnostní posun a já mu mohu pomoci.
Jak evropský šampion přistupuje k tréninku dětí?
Určitě si na nikom nehoním ego, po nikom neřvu. Se všemi si tykám. Jestli dítě trenérovi vyká není klíčem úspěchu. Základ je, aby dělali sport na sto procent. Navíc mám štěstí na dobrou skupinu. Nikdo nemá zájem trénink nějak šidit, spíše je musím z kola vyhánět, aby to nepřehnali s trénováním.
A máte ve skupině příštího mistra Evropy a olympionika?
Jsou tam kluci, kteří mají náznaky dostat se hodně vysoko. Ještě je brzy na nějaké závěry. Během puberty se vše láme. Já s tím měl také problém. Záleží na každém z nich, na jejich odhodlanosti a pracovitosti. Já jim určitě poradím, usměrním a budu mít radost z každého úspěchu.
