Výjimečný pracant! Borec, co klidně obětuje vlastní ambice ve prospěch druhých. O stupních vítězů si už pár měsíců může nechat jen zdát. Přesto Petr Kelemen dostal od vedení formace Tudor Pro Cycling výjimečnou důvěru v podobě kontraktu do konce roku 2027! „Beru to jako obrovské ocenění výkonů, které odvádím pro tým,“ vypravuje dvaadvacetiletý závodník.
Ve švýcarské formaci Fabiana Cancellary je letos druhým rokem. Poprvé v kariéře jel Monument Milán-San Remo, brzy jej čeká debut na Kolem Flander. V exkluzivním rozhovoru pro We Love Cycling vypravuje rodák z Plzně o nové smlouvě, zážitcích z nových závodů i hvězdách chystajících se na Tour de France.
Petře tým Tudor Pro Cycling s vám prodloužil kontrakt o tři roky. S ohledem na tlačenici, která v týmech World Tour i UCI Pro panuje, musí jít o obrovskou úlevu?
Beru tak dlouhý kontrakt jako vyznamenání a ocenění výkonů, které odvádím pro tým. Když si promítnu letošní i loňskou sezonu, ani jednou jsem nedostal sprďáka, že jsem něco neudělal.
Jste nejcennější muž na černou práci. Stupně vítězů jste si sice za poslední dva roky neužil, ale jistota angažmá až do konce roku 2027 výmluvně charakterizuje vaši pozici.
I když nemám dobré nohy a cítím, že nejde o můj den, stejně se snažím vyždímat a udělat maximum pro tým. Nikdy neřeknu, že na to prdím. Mám dobrý motor, takže když mohu, jedu. Když se nikomu nechce, je to přesně pro mě. Vědí, že tam pro ostatní klidně chcípnu. A jsem za to chválený.
Měl jste s ohledem na výsledky v loňské sezoně v kombinaci s výpadkem kvůli zlomené ruce obavy, jestli bude Petr Kelemen na soupisce Tudoru i v budoucnosti?
Smlouva se začala řešit už pár měsíců zpátky. Věděl jsem, že to dobře dopadne. Ale jeden z kolegů je zraněný, kontrakt nemá a pochopitelně to pro psychické rozpoložení není dobré.
Posledních pár dnů je pro vás skvělých. Nový kontrakt, debut na Milán-San Remo. Užil jste si Primaveru?
Ještě jsem takový závod nejel. Byl v mém programu už minulý rok, jenže kvůli zlomené ruce to padlo. Měl jsem z premiéry trošku strach. Při etapáku Tirreno-Adriatico jsem zápasil se zády. Musel jsem po páté etapě zabalit. Od začátku sezony s tím bojuji. Mám zablokovaný nerv v dolní části zad. Už se mi to rozjelo minulý rok na konci sezony při etapáku v Číně. Během zimy se vše srovnalo, ale jak jsem začal závodit, bolest se vrátila. Při Tirrenu jsme tři etapy jeli v průměru přes pět hodin. Počasí bylo špatné. Pro záda strašný záhul. Ale doktoři mě dali dohromady a já zvládl tři sta kilometrů v šíleném tempu. Snad to bude dobré.
Letošní ročník Milán-San Remo byl nejrychlejší v historii. Průměr byl přes šestačtyřicet kilometrů v hodině. Byl jste z tempa překvapený?
Po Tirrenu jsem byl vážně zdeptaný. Vracet se kvůli zranění domů předčasně před důležitým blokem závodů mi moc neprospělo. Chtěl jsem být prospěšný. Od prvních metrů se jely děsné bomby. Když odjel únik, situace se uklidnila. Přes Turchino se zrychlilo, ale pak se znovu až na pobřeží jelo relativně klidně. Podle moře už to bylo hodně nervózní. Bohužel jsme přišli o Ricka Pluimerse a Arthura Kluckerse, kteří spadli a měli připravit pozici ve střední části závodu. Musel jsem to vzít za ně. Přes Tre Capi se jelo hodně rychle, přičemž na Copa Berta už to byl doraz. Můj úkol už od ranního mítinku byla Cipresa. Tam pro mě Primavera skončila. Jet vedle borců jako Mathieu van der Poel nebo Tadej Pogačar bylo něco neskutečného. Jely se takové bomby, že si člověk ani neměl čas uvědomit, proti komu bojuje.
Překvapilo vás finále závodu, které ovládl Jasper Philipsen?
Překvapilo mě, kolik lidí přejelo Poggio v tom šíleném tempu. Závod rozhodl Mathieu van der Poel. Fakt, že vítězství daroval Philipsenovi, ukazuje jeho velikost. Mohl jet klidně s Tadejem Pogačarem a ve spurtu by ho porazil. Pogačar měl smůlu, že byl závod z jeho pohledu moc snadný. Osobně jsem jeho útok čekal už na Cipresse. Atak na Poggiu byl sice monstrózní, ale přišel pozdě.
Během Primavery byl v pelotonu Tadej Pogačar, při Tirrenu zase figuroval ve startovním poli Jonas Vingegaard. Jak vidíte výkonnost dvou největších adeptů na vítězství v Tour de France?
Pro fanoušky to musí být nuda. Závody nejsou otevřené jako v minulosti. Kde startuje jeden z nich, téměř jistě vyhraje. Zbytek není konkurenceschopný. Strade Bianche bylo od Tadeje Pogačara neskutečné. On přijel vysmátý, všichni ostatní lezli po držce. Jonas Vingegaard byl na Tirrenu neskutečný. Navíc těží z výjimečného týmu. Dylan van Baarle jel sto kiláků na špici průměrem přes čtyřicet kilometrů. Lidé si z toho tempa vystupovali. Přijeli jsme pod kopec a další kluci z Vismy tempo ještě vystupňovali pro Jonase, který pak odjel. Je to jako když hrajete play station.
Budou schopní bitvu těchto dvou narušit Primož Roglič nebo Remco Evenepoel, případně někdo další?
Myslím, že ne. Rogličovi bude trvat, než se sehraje s Borou. Něco určitě vyhraje, ale nebude mít podporu jako v Jumbu. A Evenepoel podle mého není schopný jet tři týdny na celkové vítězství v takové konkurenci. Myslím, že se zlomí.
Má Petr Kelemen vysvětlení, proč nikdo není schopný Vingegaardovi a Pogačarovi konkurovat?
Mají výjimečný talent. A jsou v týmech, které mají budgety umožňující rozvoj. Jde o detaily. Třeba speciální časovkářské helmy. Nebo nekonečná vysokohorská soustředění. Stačí se podívat na Quick Step. Dokud měli téměř neomezený rozpočet, drtili všechny. Ale teď se jim to trošku rozpadlo a jsou v problémech.
