Až jako desátý protnul cílovou pásku. A přece byl Mathieu van der Poel, úřadující mistr světa v silniční cyklistice, při úvodním Monumentu sezony Milán-San Remo vítězem. Rozhodně v srdcích fanoušků. Lídr formace Alpecin-Deceuninck nachystal triumf kamarádovi a týmovému kolegovi. Sprinter Jasper Philipsen byl v extázi. Nebýt schopností nizozemského borce, rozhodně by neslavil.
„Raději bych vyhrál sám. Samozřejmě! Ale ovládli jsme Primaveru dvakrát v řadě. To mě vážně baví,“ říkal v cíli Mathieu van der Poel.
Když do cíle zbývalo necelých osm kilometrů, všechno hrálo do karet devětadvacetiletého nizozemského cyklisty.
Nepatrný úsměv se přehnal na vteřinu po jeho tváři. Van der Poel před vrcholem ikonického stoupání Poggio zachytil nástup favorizovaného Tadeje Pogačara. Jeho grimasa byla vypovídající. „Vyhrál jsi Strade Bianche, protože jsem tam nebyl. Ale tady jsem. A nepustím tě.“
Tadej Pogačar zkusil ještě jeden útok. Ale Mathieu van der Poel mezeru znovu zalepil. Slovinec pobídl kamaráda a současně soupeře, ať spolupracuje. Musel přitom vědět, že pokud přijedou do spurtu společně, jeho šance na triumf budou prakticky nulové. Ale zbytek startovního pole ztrácel. Mohl to být souboj dvou titánů…
Mathieu van der Poel odmítl spolupráci s Pogačarem
Jenže Mathieu van der Poel spolupráci odmítl. Jeho týmový parťák a kamarád Jasper Philipsen hlásil do vysílačky, že má skvělé nohy. Po 280 kilometrech odvážné tvrzení. „Prosil jsem Mathieu van der Poela, aby nespolupracoval s Tadejem,“ přiznal Jasper Philipsen.
Úřadující mistr světa a šestinásobný světový šampion v cyklokrosu mohl obhájit triumf v úvodním Monumentu sezony. „Rád bych byl šel do útoku s Tadejem. Ale Jasper mi řekl mi, že má pořád dobré nohy, takže jsem věděl, co mám dělat. Mohl jsem sprintovat sám, ale jsme k sobě upřímní. Věřil jsem mu,“ pokrčil rameny vítěz Primavery z minulé sezony.
Od roku 2001, kdy slavil podruhé v řadě Erik Zabel, nikdo nedokázal Primaveru vyhrát dvakrát v řadě. Za posledních pětatřicet let jedině německý spurter obhájil triumf v Milán-San Remo. A v poválečné historii to svedli ještě Laurent Fignon, Roger de Vlaeminck, Eddy Merckx, Fausto Coppi a Loretto Petrucci.
Obhajobu v poválečné historii zvládlo jen šest cyklistů
Teď se mohl do historie zapsat Mathieu van der Poel. Nikdo z týmu Alpecin Deceuninck by nepochybně největší hvězdě, kolem které stojí celý tým, nevyčítal, že vyrazil do útoku. Téměř jistě by totiž v přímé bitvě s Pogačarem byl silnější.
Místo toho nizozemský rychlík nejenže udržel dvojnásobného vítěze Tour de France v pelotonu, ale ještě těsně před cílem zpacifikoval nástup Mateje Mohoriče, následně útok Toma Pidcocka a připravil pozici pro Philipsena.
Nebylo to prvně, kdy se obětoval pro Jaspera Philipsena. Při Tour de France 2023 z pozice lídra obětovat své ambice a při každé příležitosti rozjížděl spurt pro týmového kolegu, který nakonec vyhrál na Grande Boucle čtyři etapy a slavil zisk zeleného trikotu Škoda Auto.
„Mathieu byl skvělý. Celý balík držel pohromadě. Jsem mu vděčný, že jsem dostal šanci ke sprintu. Ale upřímně, trochu jsem se bál. Měl jsem v nohách skoro tři sta kilometrů. Bál jsem se, abych to neposr…,“ přiznal Jasper Philipsen.
Spurt nicméně zvládl na výbornou. O milimetry porazil Michaela Matthewse. „Nikdy nepřestanu být vděčný, že mi Mathieu pomohl. Asi už se mi taková šance nenaskytne,“ prohlásil belgický šampion Milán-San Remo, který se do historie zapsal jako rekordní. Průměrná rychlost na trati dlouhé 285 kilometrů byla 46,133 kilometrů v hodině. Dosud byl nejrychlejší ročník 1990, který cyklisté zvládli průměrem 45,806 kilometrů v hodině.
Mathieu van der Poel vítězství neobhájil, ale tým Alpecin-Deceuninck ano. Díky skvělým sprinterským dovednostem Jaspera Philipsena a také díky výjimečnosti Mathieu van der Poela. Šampiona se srdcem na dlani.
