Nejdelší, nejkrásnější, nejmalebnější a nejnudnější!? Jarní klasika Milán-San Remo, první z Monumentů cyklistické sezony, má mnoho přívlastků. Označovat tuhle bitvu, která měla premiéru už v roce 1907, jako nezáživnou je dehonestující. Proč? Nepředvídatelné počasí, ikonická stoupání, romantická krajina severní Itálie, malebné pobřeží a sprinterské dojezdy drásající nervy prostě znamenají jedinečný zážitek.
Jde o nejdelší jednodenní závod planety na profesionální úrovni. Byť letos organizátoři sáhli po korekci a zkrátili trasu na „pouhých“ 288 kilometrů, většinou se cyklisté museli vypořádat s porcí kolem 300 kilometrů.
První z pěti Monumentů je označován jako klasika pro sprintery. Vždyť v minulosti jej skutečně vyhráli borci jako Erik Zabel (šestinásobný držitel zeleného dresu na Tour de France), Mario Cipollini, Alexander Kristoff, Arnaud Démare či Mark Cavendish. Současně jsou na listině vítězů Matěj Mohorič, Vincenzo Nibali či Mathieu van der Poel, tedy muži, jejichž doménou rozhodně nejsou hromadné dojezdy.
Průměrně sedm hodin, maximum je dvanáct!
Cyklisté na trase stráví průměrně sedm hodin. Historickým maximem je 12 hodin a 24 minut. Ovšem ročník 1910, k němuž se rekord váže, se do dějin zapsal jako jeden z nejbrutálnějších dnů v historii cyklistiky.
Na trasu tehdy vyrazilo 63 cyklistů. V průsmyku Turchino, který je na trase stálicí, tehdy hustě chumelilo. Při výjezdu na vrchol bylo pole už poloviční. Drsné podmínky navíc balík roztrhaly a prakticky všichni jeli izolováni a osamoceni. Na vrcholu byl první Belgičan Cyrill van Hauwaer s náskokem deseti minut. Ale odmítl pokračovat a zůstal v chatě u silnice.
Francouz Eugene Christophe přijel druhý. Sesedl, najedl se, sehnal si kalhoty a pokračoval směr San Remo. Když dorazil do cíle, vůbec netušil, že vyhrál. Nevěděl, že je v cíli. Žil v přesvědčení, že špatně odbočil. Navíc už trošku blouznil… S omrzlinami byl převezen do nemocnice a propuštěn byl až po čtyřech týdnech.
Tentýž muž pak o devět let později jako první v historii vezl na Tour de France žlutý trikot. Každopádně při jeho slavném vítězství v klasice Milán-San Remo do cíle dorazilo už jen dalších pět závodníků, přičemž jeden byl diskvalifikován a další nestihl časový limit!
Jakkoliv je profil víceméně rovinatý s výjimkou průsmyku Turchino, po sto třiceti osmi kilometrech, a závěrečných výstupech přes Cipressu a Poggio, rozhodně jde o nevypočitatelný závod. Vždyť během ročníku 2013 závodníci na trase plakali zimou během sněhové vánice a organizátoři se smilovali, nechali peloton nasednout do týmových autobusů a o padesát kilometrů uprostřed trasy závod zkrátili.
Proč je Poggio San Remo takovou ikonou?
Letos navíc „slaví“ smutné jubileum Erik Zabel. V roce 2004 usiloval o páté vítězství v klasice Milán-San Remo. Jeho týmoví kolegové pochytali všechny ataky a bylo jen na německému spurterovi, aby zvládl finiš. Zabel tlačil do pedálů jako zběsilý. Byl si tak jistý vítězstvím, že vystřelil ruce k nebesům na oslavu vítězství. Konečně! ….ale co to, ouha. Ten trapas. Oscar Freire nesvěsil hlavu. Odmítl sledovat triumf rivala a v zoufalé snaze „hodil“ kolo do cíle. O milimetry slavil vítězství. Zabelovi zůstaly oči pro pláč. Už nikdy klasiku sprinterů nevyhrál.
A ročník 2022? Poggio, ikonický kopec v závěru, přejeli horcí adepti na triumf společně. Je tu Wout van Aert coby obhájce vítězství. Tadej Pogačar jako dvojnásobný vítěz Tour de France. Mathieu van der Poel, mistr světa Mads Pedersen či ve sprintu skvělý Michael Matthews. A také Slovinec Matej Mohorič. V devítičlenné skupině neměl mít naději.
Jenže v technickém sjezdu překvapí. Koho by sakra napadlo, že má na kole teleskopickou sedlovku. Novinku, kterou pravidla povolují. Ve sjezdu jde o nečekaný způsob, jak změnit vývoj. Zběsile dupe do pedálů na hranici rizika. Marně se všichni točí na špici, „díru“ čítající pár metrů už nezalepí a Mohorič slaví životní vítězství.
Poggio se stalo ikonickým kopcem. Až do roku 1960 vůbec v itineráři nefigurovalo. Často byl rozhodujícím místem průsmyk Turchino, který dával naději k úniku silným cyklistům. Když se ale změnila taktika a peloton přejel vrchol uprostřed závodu pravidelně bez známky útoku, organizátoři zareagovali.
Zařadili Poggio. Ten kopec měří „jen“ 3700 metrů. Průměrný sklon je 3,7 procenta a maximálně závodníci zdolávají rampy prudké osm procent, což se ve srovnání s horskými velikány na trasách Gira či Tour jeví jako zanedbatelné. Proč je tedy Poggio di San Remo tak zásadní pro utváření cyklistické historie?
Mathieu van der Poel vs. Tadej Pogačar poprvé
Protože cyklisté mají v nohách 280 kilometrů. Jen o chvilku dříve musí zdolat stoupání Cipressa dlouhé 5600 metrů s průměrným sklonem přesahujícím čtyři procenta (zařazeném roku 1982). Následuje rovina dlouhá téměř deset kilometrů a nájezd na Poggio. Do cíle zbývá 8 kilometrů.
rychlost? Šílená. Kdo vydrží na vrchol, má naději na triumf. Tedy pokud zvládne ve stejně šíleném tempu technický sjezd. A pak dlouhá rovina do cíle za nekonečnou slávou. Přitom, když se Milán-San Remo jelo prvně v roce 1906 coby závod dvoudenní pro amatéry, zájem byl nulový. Až o rok později se zrodila legenda.
Třetí březnovou sobotu přidá další díl. Tím spíše, že na startu bude poprvé v letošní sezoně Mathieu van der Poel, obhájce vítězství. A vyzve Tadeje Pogačara, který jel pouze jediný závod. Strade Bianche vyhrál po úchvatném sólu dlouhém osmdesát kilometrů. Jak tenhle souboj titánů na nejdelší trati profesionálního závodního kalendáře dopadne?
