Vypracoval se v týmovou jedničku. Martin Stošek je v Česku nejlepším maratoncem a rovněž ve formaci Canyon Sidi MTB patří ke klíčovým mužům. Vrcholem první části jeho sezony měl být Cape Epic. Jenže do etapového závodu dvojic v Jihoafrické republice odstartuje po boku Petra Vakoče jako podpora kolegů. „Chybí mi měsíc tréninku,“ vysvětluje třicetiletý český reprezentant.
Martine do závodu vyrazíte s Petrem Vakočem se startovním číslem devět jako záložní tým připravený podporovat týmové kolegy Andrease Seewalda a Marca Stuzmanna. Co zapříčinilo takové rozdělení pozic?
Během zimy jsem byl třikrát nemocný. Jednou deset dnů, dvakrát skoro čtrnáct dnů. V součtu jsem vynechal měsíc tréninku. Už jsem ve velmi dobré formě a do maxima mi chybí pouze pár procent. Ale Andreas s Marcem jsou určitě větší adepti na stupně vítězů.
Byla ve hře i varianta, že v Jihoafrické republice vůbec nepojedete?
Ne. Ani v jednom případě nešlo o nějaké těžké onemocnění. Jenom to prostě vyšlo špatně časově. Pochopitelně jsem se vše snažil řešit, byl jsem na odběrech. Jediným závěrem bylo, že i lidem bez tak extrémního zatížení jako je cyklistický trénink se onemocnění vrací.
Cape Epic pojedete s Petrem Vakočem poprvé. Jak funguje vzájemná chemie na kole?
Už jsme společně absolvovali etapový závod v Andalusii. Zvykli jsme si na sebe a myslím, že jsme se skvěle doplňovali. V prologu jsme jeli velmi dobře. Během první etapy jsem si vybral menší krizi, druhá etapa byla výborná a během čtvrtého dne nás přibrzdil větší defekt. Do ideálního stavu moc nechybělo. Petr má ze silnice skvělý tah na rovinách a má výborný start, což je na Cape Epic nesmírně důležité. Já jsem zase maličko silnější v technice a prudkých kopcích. Oba pak podle mého máme velice dobrý cit na čtení závodu i soupeřů. Naše výkonnost je hodně podobná, trénovali jsme společně už přes dva roky, takže jsme si vážně sedli.
Za normální konstelace by Martin Stošek na startu Cape Epic figuroval v prvním týmu. Nejste naštvaný, že vás nemoc připravila o šanci bojovat o vítězství?
Je to realita. Jak zima postupovala a já byl opakovaně nemocný, bylo mi to líto. Uvědomoval jsem si, že nebudu na Cape Epic stoprocentní. Ale musel jsem se s tím smířit. Výpadek byl vážně veliký. Nemá smysl se tím užírat. Také jsem mohl být třeba zraněný a vůbec v Africe nestartovat. Myslím, že je super, když můžeme v rámci našeho týmu Canyon Sidi poskládat dva týmy. Těším se, že nebudu pod takovým tlakem. A nikde není napsáno, že máme s Petrem zakázáno závodit.
Výkonnost jezdců vašeho týmu je hodně podobná. Existuje scénář pro případ, kdy se první formaci nebude dařit ideálně?
Rozhodně nebudeme závodit mezi sebou. Neexistuje, abychom tříštili síly. Navíc na Cape Epic jeden špatný den neznamená konec nadějí na dobré umístění. Závod je hodně dlouhý. Minulý rok jsem se těšil na vítězství. A dojeli jsme pátí. Letos jsem připravený s Petrem Vakočem poskytnout veškerou podporu prvnímu týmu. Bude to role, v které jsem nikdy nebyl, ale i tak se těším.
Pojede čtvrtý Cape Epic v sedle kola. Když si vybavíte první účast a promítnete si startovní listinu letošního ročníku, je cesta k úspěchu složitější?
V minulosti, když byly v rámci žebříčku UCI jednotné body pro maraton i cross country, startovalo v Africe více plnohodnotných týmů z cross country. Dnes jsou sestavy jiné. Špička je otevřenější a závod bude určitě zajímavější.
Proměnil se za čtyři roky i charakter trasy závodu?
Určitě je zahrnuto méně širokých šotolinových cest. Trend směřuje spíše k trailům, které jsou hodně jezdivé. Jsou uměle vytvořené, ale současně jsou zábavné a hravé. Třeba ve Španělsku je to hodně drsné, extrémně kamenité a těžké. Tady je techniky určitě hodně, ale není tak záludná a krkolomná.
Titulní foto: canyon sidi mtb
