Máte na kole hladké a úzké pláště. Sedláte hit v podobě gravelu? Pak máte na kole berany. Držení řídítek možná není raketová věda. Ale je velký rozdíl mezi tím, jak oblouky drží začátečník a jak to dělá zkušený jezdec. Podle úchopu se může měnit vaše pozice na kole. Pohodlí a samozřejmě i míra kontroly. Takhle to dělají profíci.
Nebezpečné pozice rukou
Profíkům to Mezinárodní cyklistická unie UCI už zakázala. My ostatní si můžeme dělat, co chceme. Ale raději ne. Řeč je o pokládání předloktí na horní část řídítek (označované jako „štěněcí tlapky“). Jde sice o aerodynamicky velmi výhodnou, ale současně riskantní pozici. Řídítka vlastně vůbec nedržíte. A po průjezdu výmolem můžete ztratit kontrolu a havarovat.
Pokud spadnete sami, budiž. Ale co když za vámi pojede další cyklista. Nebo dokonce celá skupina? Sezení na horní rámové trubce a opírání trupu o řídítka, jako to dělával Sagan, je rovněž neuvěřitelně nebezpečné. Tato poloha přesouvá těžiště nad přední část kola. A to už je jen kousek k saltu. Bezpečnost je vždy na prvním místě.
Držení řídítek: hlavně žádná křeč
Kolo musíte mít pod absolutní kontrolou, kterou neztratíte. A to ani v okamžiku pokud narazíte na neočekávané výmoly v silnici nebo jiné překážky. Úchop řídítek by sice měl být uvolněný. Ale zase ne příliš, protože právě nečekaná rána nebo třeba i lehce zpocená dlaň umí vyrazit řídítka z rukou.
Na druhou stranu svírat oblouky příliš silně způsobí tenzi i ve zbytku těla. A tím celkové nepohodlí. Dobrým tipem je spojit palec a ukazováček pod řídítky. Ruce vám z řídítek po nárazu nesklouznou.
Aerodynamika jako klíč
Pokud je rychlost vaší mantrou, jízda s rukama v dolním oblouku je skvělý způsob, jak zůstat aerodynamičtější. A rovněž při vysokém úsilí šetřit energii. Zpočátku možná bude těžké jet v této pozici po dlouhou dobu. Záda si na takový ohyb taky musejí zvyknout. Ohněte se několikrát na pár minut pokaždé, když vyrazíte.
A brzy se v dané pozici budete cítit komfortně. Podle posledních měření aero expertů je tu ještě jeden mnohem výhodnější, současně ale fyzicky náročnější úchop. Tedy zaklesnout dlaně do pák a lokty ohnout do úhlu 90 stupňů. Tak dostanete trup nízko, aniž by ruce způsobovaly aerodynamický odpor. Tak dnes jezdí 99 procent profesionálů.
Vrchařské zvyklosti
Jestliže některé horské blechy dokážou při jízdě i do prudkých kopců tancovat v pedálech s rukama na pákách, aniž by se musely usadit do sedla, většina z nás to neumí. Proto je při dlouhých stoupáních nejlepší jet v poloze s rukama volně odloženýma na řídítkách v místě u představce. Je to možná méně agresivní pozice.
Ale zajistí vám větší pohodlí při delším úsilí cestou vzhůru. Jízda do kopce je ideální pro změnu úchopu. Aerodynamika v kopci není tak důležitá. Právě tady se dá ulevit strnulým rukám a zádům třeba právě z výše uvedených aero pozic.
Sprint za spodky
Někdy nás pohltí soutěživost. Do zorného pole se pomalu vplíží značka označující začátek obce. A než se nadějete, předháníte plíce, kdo se k ní dostane jako první. Zatímco rychlost může být v tuto chvíli vaší hlavní prioritou, důležité je udržet kolo pod kontrolou. Při sprintu je vždy nejlepší uchopit řídítka tzv. za spodky. Tedy v dolním oblouku.
Budete je mít pod lepší kontrolou ve chvíli, kdy vám budou hořet svaly bolestí, budete myslet víc na ni než na ovládání kola. Výsledkem bude také lepší přenos síly do pedálů, což znamená vyšší rychlost. Nemluvě o tom, že je to ta nejaerodynamičtější poloha pro sprint, která vám pomůže překonat vítr a doufejme vyhrát i ten „závod“ na značku.
