Kopce jsou koření cyklistiky. Někdy je však koření příliš silné a z pohodové jízdy se stává pořádná tortura. Kdy je lepší při jízdě do kopce sedět a kdy je čas si v pedálech stoupnout?
Zdolávání kopců patří od nepaměti k cyklistickým výzvám. Stejně, jako se proměnila jízda v sedle kola, změnily se i kopce, na které se cyklisté drápou. Při první Tour de France vystoupali závodnici na Col de la Républic, což byl vrchol v Centrálním masivu ve výšce 1161 metrů nad mořem. Tehdy šlo o naprosto výjimečné umístění trasy závodu. Když později závodníci v itineráři zdolali Tourmalet, dnes legendu, křičeli v cíli na organizátory, že jsou vrazi. Každopádně dvoutisícové průsmyky na trasách závodů či distancích amatérských cyklistů při jejich dovolených nejsou vzácností.
S vývojem techniky se kopce staly přijatelnějšími
Ještě před třiceti lety se používal vpředu převodník s dvaačtyřiceti zuby a maximem na zadní „kazetě“ bylo šest koleček, přičemž jen zřídka mělo to největší přes třiadvacet zubů. Takže zdolat kopce jako třeba Stelvio, Alpe d´Huez či Alto de Angliru bylo skutečně otázkou výjimečné fyzické výkonnosti, ovšem s ohledem na převody si stejně cyklisté museli v pedálech stoupnout. Těžko by jinak podobné „střechy“ pokořili.
Současnost je jiná. Cyklisté většinu času při stoupání tráví v sedle. Výzkumy totiž jasně ukázaly, že při jízdě ze sedla dochází k většímu svalovému zapojení nohou i středu těla, což pochopitelně znamená větší výdej energie.
Jízdu v sedle pochopitelně umožnila změna a výrazný posun techniky. Velké převodníky a kazety, kde největší kolečko má klidně třicet či pětatřicet zubů v případě amatérských cyklistů, zcela změnily pravidla jízdy.
S jízdou v sedle přišel Lance Armstrong
Je paradox, že trend vyšší kadence a jízdy v sedle zavedl do cyklistiky muž, jehož jméno je nyní v profesionálním pelotonu téměř zapovězené. Byl to totiž Lance Armstrong, sedminásobný šampion Tour de France, jemuž byla všechna vítězství po přiznání k dopingu odebrána, kdo začal se zdoláváním kopců v sedle. Podnět přitom vzešel z horské cyklistiky, u níž americký cyklista zjistil, že technika bikerů je ve stoupání efektivnější.
Profesionálové v klíčových okamžicích, označovaných jako útok či nástup, ze sedla vyskočí a tlačí do pedálů vestoje. Důvodem je větší síla, kdy lze jízdou ze sedla vyvinout mnohem více wattů a udělat rozhodující rozdíl v závodě. Pro amatérské cyklisty je však tento argument, pokud se bavíme o klasické kondiční jízdě nikoliv závodním zapojení, zbytečný.
Zásadní je pochopitelně v případě amatérských cyklistů i hmotnost. Pokud zdolává kopce na kole „horská blecha“ s váhou šedesát kilogramů, rozdíl ve výdeji energie při sezení či stání se zmenšuje. Zato cyklisté korpulentnější postavy logicky při šlapání ze sedla pálí mnohem více energie.
Velkou roli hraje i typ stoupání. Pokud pojedete na kole někde v Polabí a v itineráři máte jen krátké brdky, klidně můžete v rámci trénování intenzity kopečky zdolávat ze sedla. Při desetikilometrových výstupech ať už v zahraničí nebo v tuzemsku (ano, i doma takové kopce najdete) volte jízdu v sedle. Většinou hobby cyklistu uvidíte v tak drsném stoupání ze sedla jen v nejprudších pasážích, protože už není schopný utáhnout ani nejlehčí převod, nebo v okamžiku, kdy potřebuje protáhnout znavené svaly. Sice jde jen o nepatrnou úlevu v dlouhých stoupáních, ale rozhodně vítanou.
