Kolo jako nová vášeň. V novém životě. V životě po nemoci. Martina Mikytová překonala rakovinu. Restart po léčbě ji postavil do cesty kolo. Teprve třetí sezonu jezdí na silničce. A čeká ji výzva krátké trasy Kopcovité L’Etape Czech Republic by Tour de France.
„Občas ležím na gauči a říkám si, že nikam nejedu. Jsem líná. Ale pak pomyslím na všechny, kteří jezdit nemůžou. Chtěli-by, ale zdravotní stav jim to neumožňuje. A tak vstanu, obléknu se a jedu. Vše, čím jsem si prošla, slouží jako skvělá motivace,“ vypravuje sedmatřicetiletá matka dvou dětí.
Aktivní pohyb jako nejlepší prevence
Je to pět let, co si nahmatala bulku v prsu. Následná vyšetření přinesla zdrcující verdikt: rakovina. Následovala chemoterapie, ozařování, operace. „Tělo bylo v hodně špatném stavu. Jde o obrovský záhul. Celý proces trvá přibližně rok. Člověk je unavený, na sport nemá pomyšlení. Přibrala jsem na váze. Necítila se moc dobře. Přemýšlela jsem, jak se nastartovat. Bála jsem se, že se nemoc vrátí. Každý se bojí. A tak jsem hledala, co mohu udělat sama. A vždy jsem skončila u aktivního pohybu jako nejlepší prevence,“ popisuje podnikatelka v oděvním odvětví.
Začala s během, záhy ji kamarád zlákal k silniční cyklistice. „Byla jsem kolem totálně nepolíbená,“ přiznává upřímně. „Jako dítě jsem jezdila, ale hodně málo. Ani později jsem s rodiči neabsolvovala žádnou cyklistickou dovolenou, jak je dnes běžné. Jako teenager jsem měla starou silničku po tátovi. Vybavuji si ten pocit rychlosti na hladkých a úzkých pláštích. Všichni jsme u nás na sídlišti v Kroměříži měli stará kola po maminkách, babičkách… Bylo strašně cool jezdit na starém stroji,“ šátrá s úsměvem ve vzpomínkách Martina Mikytová.
S dospíváním šel sport stranou. „Jako dítě jsem se věnovala sportovní gymnastice, ale coby teenager jsem přestala. U nás doma se sport moc neřešil,“ vybavuje si. Až vážná nemoc ji přivedla zpět ke sportu a hlavně do cyklistického sedla. „Je vědecky prokázané, že recidiva rakoviny je menší v případě sportování a vyváženého životního stylu. Nechci jít naproti možnosti, že se nemoc vrátí,“ vysvětluje.
Začátky byly přetěžké
Začátky přitom rozhodně nebyly snadné. „Je těžké se udržet v tréninku, protože kondice je vážně zoufalá. Ale šlo to rychle nahoru. Ujela jsem deset kilometrů a připadala jsem si, jak jedu daleko. Pak jsem se posunula na dvacet, na třicet kiláků. Jezdím třetím rokem. A cítím, jak jsem na tom dobře. Tělo je zdravější. Jednoznačně jde o přínos,“ přemítá Martina Mikytová. „Ještě podstupuji hormonální léčbu, takže určitý vliv na tělo pořád přetrvává. Ale jde spíše o hlavu. Je potřeba si věřit.“
Kolo pořídila i pro syny, kterým je devět a jedenáct let. Občas je bere jako parťáky na kratší tréninkové jízdy. Za minulý rok zvládla v sedle kola čtyři tisíce kilometrů. Během zimy poprvé v životě vyrazila na cyklistický kemp do tepla. S partou L’Etape Czech Republic by Tour de France absolvovala soustředění na Mallorce. Učila se jezdit v balíku, sbírala zkušenosti z pohybu na větru…
„Už minulý rok jsem zaregistrovala L’Etape. Chtěla jsem jet, ale pak jsem si to ještě vymluvila. Rakovina nebyla ještě úplně vyhnaná z hlavy. Nicméně kamarád mě vyhecoval. A soustředění bylo jedním z kroků cesty, na jejímž konci bude účast v závodě na Kopcovité etapě,“ přibližuje Martina Mikytová.
Nikdy se nevzdám, říká Martina Mikytová
Až bude 21. června 2025 v Praze na Strahově na startu střední trasy Kopcovité etapy, nepojede jenom za sebe. „Přestože léčba jde hodně dopředu, chybí mi z prostředí, jímž jsem prošla, pozitivní příběhy. Moc jsem jich nenašla. Pojedu tak i za ostatní, protože člověk se pochopitelně spojuje s lidmi, kteří prožívají stejnou bolest a obavy. Některé holky zemřely, protože se rakovina zachytila pozdě. Dalším se nemoc vrátila. Vím, že by chtěly sportovat. Takže když občas doma lelkuju a nechce se mi ven, právě tyhle myšlenky mě nakopnou a vyrazím,“ popisuje Martina Mikytová.
Těžko hledat v pelotonu L’Etape účastníka, pro něhož by hashtag NESESEDNEŠ – symbol letošního ročníku závodu – měl tak zásadní rozměr. „Občas mám pořád slabší období. Třeba jdu na velkou kontrolu a vidím v čekárně pacienty, kteří si prochází vším, co jsem zažila. Už v předstihu špatně spím. Nebo mě začnou bolet záda a hned si říkám, jestli se rakovina nevrátila. Pak pochybuji, mám obavy. Ale nikdy se nevzdávám. Pokaždé jedu za všechny, kteří nemohou. Já můžu, takže šlapu i za ostatní,“ říká emotivně.
„Cyklistika je skvělá terapie. Dává mi obrovskou porci energie. Parádně si čistím hlavu a ještě poznám kraj kolem sebe. O zdravotní prevenci nemluvě,“ přemítá Martina. „A také mi pomáhá skvěle spát.“
Při závodní premiéře nebude mít ambice v podobě konkrétního času či umístění. „Pojedu pro zážitek. Fakt, že se jede na uzavřených silnicích, byl vlastně jeden z prvotních podnětů, který mě posunul k účasti. Beru start v L’Etape jako velkou osobní událost. Původně jsem chtěla jet krátkou trasu. Ale absolvuji střední. Je to výzva. Myslím, že lidé, co jezdí na kole, jsou sebevědomí, v jistém smyslu sveřepí a posouvají svoje hranice. A tak to má být,“ naznačuje Martina, že v duchu hesla NESESEDNEŠ absolvuje 66 kilometrů a 600 výškových metrů.
