Alchymie největšího kalibru! Blátivá slota na okruhu mistrovství světa v cyklokrosu v Táboře je pekelnou zkouškou pro všechny závodníky. Zvolit vhodné galusky je těžká písemná práce pro každého reprezentanta. Hlavolam pak graduje v podobě správného nahuštění kol. Jak se řeší zdánlivé detaily, které přitom hrají klíčovou roli v bitvách o duhové trikoty?
„Mám v Táboře devět párů galusek,“ hlásí Zdeněk Štybar, elitní český reprezentant a trojnásobný mistr světa, jenž během šampionátu absolvuje při nedělním závodě elity rozloučení s kariérou.
Hrubá, hladká nebo přechodová?
V týmových kamionech či dodávkách s mechanickým zajištěním se tak skrývají stovky rozličných galusek. Existují totiž „gumy“ na písek, odlišné do bahna, jiné do lepivého bláta, další na tvrdý povrch, speciální jsou na led a sníh či na kamenitý podklad. Variant je mnoho. Zjednodušeně lze galusky rozdělit do tří kategorií: hrubá, hladká, přechodová.
Pohled na kola bořící se místy do patnáct čísel hlubokého blátivého marastu mohl v divácích snadno vyvolat pocit, že je naprosto lhostejné, jaké zvolí „obutí“ pro svoje stroje. Omyl. A veliký, protože při vyrovnané výkonnosti světové elity i drobná nuance v podobě volby správné galusky může ušetřit závodníkovi pár wattů při každém šlápnutí do pedálů, což v celkovém součtu klidně dělá rozdíl mezi medailí a pozici mimo stupně vítězů. „Já používám vzorek se šipkami, ale jde o hodně individuální záležitost,“ krčí rameny Zdeněk Štybar.
„Je to jako lepidlo. Kolo nejede do kopce ani z kopce,“ běduje Michael Boroš, reprezentační jednička české cyklokrosové reprezentace po sobotní prohlídce trati, že vybrat galusky pro nedělní bitvu mužské elity bude hodně svízelné.
Naproti tomu před pátečními štafetami měl juniorský závodník Kryštof Bažant galusku se šipkami, která je stabilnější v situaci, kdy je na okruhu pár milimetrů mazlavého blátíčka a podklad je promrzlý. „Jenže při rozjíždění mu soupeři na rovině odjížděli, tudíž si vzal hladší,“ vysvětlil Michal Bednář, asistent trenéra české cyklokrosové reprezentace.
Odlišný vzorek i tvrdost směsi pro přední a zadní kolo
Problém totiž nastává v okamžiku, když je povrch na okruhu hodně proměnlivý. Na rovině hrubá galuska tolik neodvaluje, a tudíž nejede rychle. Je třeba vše správně vybalancovat. Protože volba špatné pneumatiky může znamenat časté karamboly. A pády pochopitelně mažou efekt rychlejší galusky.
Hodně záleží i na technických dovednostech každého jezdce. Zdeněk Štybar v dobách největší cyklokrosové slávy měl z hlediska citu pro kolo tak bravurní dovednosti, že bylo prakticky jedno, na čem jel a stejně většinou vyhrál.
„Obecně platí, že holky si berou spíše hrubší pláště, aby měly větší jistotu a kolo je podrželo. Kluci chtějí rychlejší kola. Ale když v každém okruhu letíte k zemi, je úplně jedno, jaký vzorek vyberete,“ usměje se upřímně Michal Bednář.
Fajnšmekři pak mají odlišný povrch galusky na předním a zadním kole. Rozdíl je i v tvrdosti jednotlivých směsí použitých při výrobě galusek. V neposlední řadě pak v tvaru galusky. Zahraniční výrobci sází na elipsovitý tvar, domácí producenti volí klasický kulatý průřez.
Může tlak v kolech rozhodnout mistrovství světa?
Volbou správné galusky však hlavolam „obutí“ nekončí. Neméně důležitý je tlak v pneumatikách. Podfouknuté kolo lépe sedí v zatáčkách, jenže zase nejede na rovnějších úsecích.
V Táboře se s ohledem na povrch používají spíše podfouknuté galusky, které se hustí v rozmezí 1,2 – 1,4 barů. Opět platí, že jiný tlak je v předním kole a odlišný v zadním. Problémem podhuštěných pneumatik je hrozba defektů. Ovšem ta se vztahuje na zmrzlou trať nebo okruhy, které skrývají pasáže plné kamenů. I takové jsou v Táboře. Ovšem bahno pokrývající trať během mistrovství světa v cyklokrosu 2024 hrozbu proražení kola maže.
Zkušení závodníci jsou na tlak hodně citliví. A používají digitální barometr, aby měli dokonalý přehled o stavu svých galusek. „Na uklouzaném povrchu hraje roli každá setina. Já poznám, jestli mám galusku nafoukanou na 1,60 nebo 1,65 baru. Mechanici mě z toho často zkouší. Jde o zásadní věc, která je hodně znát,“ tvrdí Zdeněk Štybar.
Jde o dar, s nímž se cyklokrosař musí narodit, nebo prostě o zkušenosti posbírané stovkami závodních a tréninkových kilometrů? „Když sedím na kole celý rok, den za dnem, a každé ráno mám galusky v ruce, prostě si to osahám. Je to jako v jiné profesi, kterou někdo dělá denně,. Když na něco saháte denně, získáte pro to dokonalý cit,“ směje se Štybar.
Jde vlastně o samostatnou disciplínu, která nejednou rozhoduje o titulu. Když se v roce 1991 bojovalo o duhový trikot pro mistra světa v nizozemském Gietenu, znamenala předvídavost vítěznou radost pro české barvy. Tehdy totiž bylo depo těsně před cílovou rovinkou. Radomír Šimůnek starší si nechal od osobního mechanika nafouknout kola jako pro silniční disciplínu. Tedy totální „beton“ pro běžný cyklokros nepoužitelný. Jenže… V závěrečném kole stroj vyměnil a ve sprintu právě kvůli tvrdým galuskám porazil domácí hvězdu jménem Adrieu van der Poel. Ano, jeho syn Mathieu je největším favoritem závodu mužské elity při mistrovství světa v cyklokrosu 2024.
Titulní foto: Michal Červený
