Mnozí jim tleskají, jiní kroutí hlavou a používají slova jako blázen, přírodní úkaz nebo pacient. Sportovat na profesionální úrovni po čtyřicítce nebo dokonce padesátce? Dlouhověkost je k vidění v řadě nejrůznějších sportů, svět profesionální cyklistiky nevyjímaje.
Jeden příklad na úvod, a možná hned ten nejzářivější. Davide Rebellin. Jméno, které musí znát skoro každý fanoušek cyklistiky. Třikrát vyhrál Valonský šíp, jednou Lutych, Amstel, k tomu další velké závody. Řadu let působil v nejlepších světových týmech. Letos 18. září měl na závodě Memorial Marco Pantani v Itálii těžký pád, při němž si zlomil holenní a lýtkovou kost a musel na složitou operaci.
Má vyděláno, ale nechce sedět doma
Měsíc poté umístil na sociální sítě video, jak šlape doma na trenažeru. Levá noha v sádře položena na stoličce, pravá obutá do tretry točí naplno… Samozřejmě oblečen v dresu. „Jezdím, jak můžu. Teprve mě čeká kontrolní rentgen,“ napsal ke snímku Rebellin. Nebylo by na tom nic divného, kdyby italský cyklista neoslavil v srpnu padesátiny a nechystal se na svou jubilejní třicátou sezonu v profipelotonu…
„On měl vždycky pověst neskutečného dříče. Jsme vrstevníci, pamatuju si ho už z juniorů. Je vidět, že jeho život je pořád jen ta cyklistika,“ řekl bývalý profesionál František Trkal, nyní šéftrenér Favoritu Brno.
„To, že šlape na trenažeru pár dní po operaci, je svým způsobem už diagnóza… V jeho věku tělo regeneruje pomaleji a mám strach, jestli ho tímhle spíš trochu nehuntuje. Ale za ty roky asi ví, co dělá a co si může dovolit,“ mínil Trkal.
Rebellin už závody samozřejmě nevyhrává, ale pořád je schopen zajet solidní výsledky. Letos byl třeba v dresu italské kontinentální stáje Work Service Marchiol Vega celkově desátý na Sibiu Tour.
„Viděl jsem ho před třemi lety na závodech v Chorvatsku. Je pořád hubený, dává tomu maximum. Má dokonalé stravovací návyky a co jsem slyšel, tak i obrovskou tréninkovou morálku. Mnozí mladí závodníci by se od něj mohli učit,“ uvedl Trkal.
Proč chce italský veterán závodit pořád dál? „To ví asi jen on sám a jeho okolí. Určitě má vyděláno, ale asi by mu vadilo jen sedět doma… Mě by spíš zajímalo, proč se dávno nedal na dráhu trenéra nebo sportovního ředitele. Všude by byl určitě přínosem,“ dodal šéftrenér Favoritu.
Valverde se chystá na poslední rok
Legenda legend. Je sice o něco mladší než Rebellin, ale pořád funguje na nejvyšší možné úrovni. Ve World Tour týmu Movistar, s nímž Alejandra Valverdeho pojí už dlouhých 11 let. A před pár dny obě strany oznámily, že Španěl přezdívaný Bala prodloužil o rok smlouvu. Rok 2022 má být jeho poslední v kariéře. V dubnu příštího roku oslaví Valverde 42. narozeniny. Je nejstarším závodníkem ve World Tour.
Jenže on i v tomhle pokročilejším cyklistickém věku dokáže jezdit největší závody a vyhrávat. Ne jako Rebellin a další, kteří už si jen kariéry prodlužují v horších týmech. Valverde jede pořád první ligu.
Majitel 130 profesionálních vítězství, kam mj. patří titul mistra světa, vítězství na Vueltě, čtyřikrát triumf na Lutychu, pětkrát na Valonském šípu, 12 vyhraných etap na Vueltě či 4 na Tour de France, předváděl i letos, že na to pořád má. Vyhrál GP Miguel Indurain, etapu na Dauphiné a etapu Kolem Sicílie, kde navíc skončil celkově druhý.
Ale kromě toho byl čtvrtý na Katalánsku, sedmý Kolem Baskicka, na ardenských klasikách (Amstel, Valonský šíp, Lutych) bral 5., 3. a 4. místo, na Tour de France byl druhý v horské etapě do Andory, celkově skončil 24. a na konci sezony si střihl ještě páté místo na oblíbené Lombardii. Prostě famózní výsledky po celý rok. Jak už to u Valverdeho bývá zvykem.
„S radostí oznamuji, že prodlužuji smlouvu o jeden rok a pokračuju v rodině Movistar. Budu si chtít užít každý závod,“ řekl Valverde před pár dny. „Bude to opravdu moje poslední sezona,“ ujistil všechny. Kdo tomu věří? Jestli bude opravdu poslední, skončí na vrcholu jako král, jestli ne, bude na to mít ještě minimálně další dva roky.
Sevilla se našel v Kolumbii
Další známé jméno a dlouholetý Valverdeho rival: Oscar Sevilla. V roce 2001 byl druhý na Vueltě, ve stejném roce sedmý na Tour. Tenhle Španěl letos oslavil 45. narozeniny, a i on stále závodí na solidní úrovni, i když ve srovnání s Valverdem ve třetí lize. Už před deseti lety se usadil v Kolumbii, kde se oženil a získal tamní občanství.
Poslední roky je věrný kolumbijskému kontinentálnímu týmu Medellin. Letos byl druhý na domácím etapovém závodě Vuelta al Tachira, osmý Kolem Kolumbie i Kolem Rwandy, který je zařazen do kategorie 2.1 a tradičně mívá hodně dobré obsazení. A na konci sezony třetí na menším etapovém závodě v USA. I on je pořád schopen držet krok s mladšími, i když už to není na vyhrávání velkých závodů.
A už má jasno, že v dresu stávajícího týmu bude pokračovat i příští rok. „Ve svém věku neříkám, že jedu ten či onen závod vyhrát. Ale cyklistiku si pořád užívám a myslím, že mám pořád čím přispět,“ prohlásil španělský závodník s kolumbijským pasem.
„Nechci, aby se můj sen změnil v noční můru nebo povinnost. Až jednou vstanu a ucítím, že už cyklistice nemůžu dávat tolik jako dřív, odejdu do důchodu. Jsem realista, ale pořád mě to baví a příští rok budu určitě ještě pokračovat,“ prozradil Sevilla. „Duchem se cítím pořád mladý a myslím, že mám stále nějakou jiskru,“ dodal.
Nezmar Martinez
Třetím do party veteránů je Francouz Miguel Martinez. To jméno určitě znají hlavně fanoušci cross country horských kol a cyklokrosu. Je olympijským vítězem i mistrem světa v cross country, z MS i ME na horském kole má od juniorů řadu dalších medailí. Vyhrál Světový pohár, mnohokrát byl na podiu.
Stejně tak je mistrem světa v cyklokrosu U23 z roku 1996. Svého času to byla neohrožená jednička, mnohokrát se představil i fanouškům u nás na vyhlášené exhibici Pražské schody. Už ve dvaceti skončil třetí při olympijské premiéře horských kol v Atlantě 1996.
Když už si na biku neměl moc co dokazovat, šel to zkusit na silnici. Prošel hvězdnými týmy Mapei i Phonak. Hned v první sezoně skončil 44. na Tour de France. Pronikavé výsledky však na silnici neměl, a tak se po čtyřech letech vrátil k horským kolům. A v roce 2006 ukončil kariéru.
Za dva roky se znovu vrátil v dresu italské stáje Amore e Vita, pak to zkoušel opět i jako biker. V roce 2013 vyhrál Roc d’Azur a Sea Otter Classic, o další čtyři roky později získal domácí titul v maratonu. To mu bylo jednačtyřicet.
Pandemie ho přiměla k návratu
Pak zase odešel ze scény, ale nebylo to znovu nadobro. „Během lockdownu jsem denně najezdil na kole kolem 100 kilometrů, když jsem rozvážel jídlo starým lidem. A to mě přimělo k myšlence se zkusit vrátit. Zavolal jsem do Amore e Vita, protože jsem věděl, že mě mohou vzít i v pokročilém věku. Znali jsme se z minulosti a já je poprosil,“ prozradil Martinez.
Slovo dalo slovo a vrátil se, dostal půlroční kontrakt od června. „Vůbec nešlo o peníze, ale cítil jsem, že mám s cyklistikou nedokončený byznys,“ přiznal po loňském angažmá.
I letos jezdil různé závody, ale ví, že na nejvyšší úroveň už to asi stačit nebude. „Možná příliš starý na nejvyšší úroveň a příliš dobrý pro střední úroveň. Takže možná budu super cyklistický turista a budu si maximálně užívat každý den na kole. Cyklistika je pořád součástí mého života,“ řekl před dvěma týdny.
Ale kdo Martineze zná, musel vědět, že to neznamená úplný konec. O uplynulém víkendu vyhrál v dresu týmu Pro Team Sports dva cyklokrosové závody 1. a 2. kategorie ve Francii. „Zpátky k tomu, co umím. Nikdy se nevzdávej. Nejsem starý pro tento sport,“ napsal na instagram k fotce, kdy projíždí cílem s rukama nad hlavou.
Jak je vidět, dlouhověkost není tabu ani ve světě cyklistiky. A není to zdaleka jen o těchto čtyřech veteránech.
