Patří mezi hrstku českých vyvolených bikerů, kteří absolvovali Red Bull Rampage, jednu z nejprestižnějších cyklistických akcí planety. Tomáš Zejda, jednatřicetiletý rodák z Třebíče, se věnuje cyklistice už osmnáct let, většinu času profesionálně. Zejména freestyle disciplínám. Širokou veřejnost zaujal účastí v soutěži MasterChef Česko. Nyní už však znovu řádí na kole. A opět ve světle reflektorů. Přijal totiž netradiční výzvu a do konce března bude vystupovat v německém cirkusu moderního umění Flic Flac.
Jak se biker vašeho ražení octne v cirkuse? Pokud tedy cirkus zrovna pro tuto show není označením urážlivým?
Vůbec ne, je to cirkus se vším všudy. Před pěti lety jsem dostal nabídku na desetidenní účinkování přes Vánoce a na Nový rok. A následně mě management cirkusu oslovil s možností ročního angažmá. Bylo mi pětadvacet, hodně jsem závodil a neuměl si představit, že se vzdávám závodů na dvanáct měsíců. Teď je to jen půl roku, a navíc v zimním období, kdy až tolik soutěží nezmeškám.
Takže tentokrát už jste neváhal a rozhodl se na polovinu roku stát se cirkusákem?
Jde o skvělou aktivitu pro sponzory během celé zimy. A vlastně i skvělý trénink. Dostal jsem pozvánku na městský sjezd do Mexico City na začátek března, tudíž jsem se pomalu začal chystat. A cirkus je skvělou průpravou.
Jak vlastně vaše vystoupení vypadá?
Pět skoků, pár minut a mám hotovo. Celkově show zahrnuje devatenáct čísel, trvá skoro dvě a půl hodiny. Účinkující jezdí na motorkách, koloběžkách, bikrosových kolech, inline bruslích… Cirkus funguje třicet let a objížděl se svojí show menší města. Teď ale využívají permanentní velký stan v Duisburgu a plánují zůstat na jednom místě. Kvůli všem restrikcím souvisejícím s pandemií doléhajícím na bikové soutěže je obtížné naplnit závodní kalendář. Cirkus představuje hodně příjemnou brigádu.
Je o show v Německu velký zájem?
Do arény či stanu se vejde tisíc lidí. Dosud jsme absolvovali k třiceti vystoupením a každé bylo vyprodané. Atmosféra je bombastická. Někteří lidé na kolech nikdy podobné věci evidentně neviděli, tak sedí s otevřenou pusou, další si zakrývají oči. Přijde mi fascinující, jak je představení pestré. Na jedné straně prvky s freestyle kolem a motorkou, pak jemné gymnastické výkony….
Proč se biker rozhodne pro účinkování v moderním cirkusu?
Mám osmiměsíčního kluka. Chtěl jsem být s rodinou. Ve všední dny jsou vystoupení večer v osm, o víkendu máme navíc odpolední představení ve čtyři. Když nabídka přišla, hned jsem věděl, že určitě nechci být v Německu sám. A šlo o správnou volbu. Mám na partnerku i malého hodně času.
Z freestyle disciplín jste zvyklý na hodně velký prostor kolem sebe. Není v tomhle směru šapitó limitující?
Ne. Za mě je to v pohodě. Velký problém vidím spíše v tom, že není šance se jako v případě závodů rozjet, zkusit pár triků nanečisto. Tady absolvuji z nuly pět těžkých triků a musím je zvládnout na sto procent. Kdybych zaváhal, dopadový prostor je tak úzký, že by následky mohly být fatální. K tomu se startuje prakticky do tmy, za kouřových efektů, s ostrým nasvětlením. Ve srovnání se závody je proměnných hodně.
Takže byť nejezdíte o medaile a tituly, tlaku jste stejně neunikl? Asi to není úplně tak jak zní váš komentář pět triků, pár minut a hotovo…
Koncentrace musí být stoprocentní. Z mentálního hlediska je cirkus fantastickou přípravou. Nesmím nic podcenit. Snažím se nezapadnout do stereotypu, byť dělám pořád dokola pět stejných skoků. Proto chodím přes den běhat, jedu na kole do skate parku nebo jen tak ven. Prostě se držím v pozoru. Kdybych se zranil, musím podle smlouvy zajistit náhradu. Naskočit do rozjetého programu by pro nováčka představovalo problém z hlediska choreografie.
Choreografie, respektive určitý řád ve vystupování pro vás po zkušenosti ze soutěže Master Chef Česko není zase takový problém, že?
Rád vystupuji před lidmi a užívám si určitý tlak, ale MasterChef bylo něco trošku odlišného. Až mi to trošku lámalo. Na kole jsem si jistý, byť mnohdy hlavou dolů… Bál jsem se, že ze mě udělají blázna před celou republikou. Punkově jsem tím proplouval. Bylo mi vlastně líto některých lidí, kuchařů, kteří si přišli do soutěže změnit život. Všichni byli nervózní, ale já to nehrotil. Byl jsem smířený v každém kole, že mě vyhodí.
Proč jste se vlastně do kuchařské soutěže přihlásil?
Byl to výstřel do tmy. Kvůli pandemii covid-19 se nic nedělo, měl jsem hodně volna. Rád vařím, a tak jsem si řekl, že zkusím něco nového. Upřímně, šel jsem na casting s jistotou, že mě vyhodí. Nevařím na tak vysokém levelu. Ale sbíral jsem body jinde. Třeba jsem si schválně nevzal boty.
Takže jste od začátku vlastně i trošku taktizoval…
Je to soutěž nejen o vaření, ale i o lidech. Když jsem postupoval, nechtěl jsem, aby mě lidé nadávali a nenáviděli jako některé soutěžící v předešlém ročníku. V žádném okamžiku jsem se nestavěl do pozice, že mám někomu radit. Občas jsem vůbec netušil, o které surovině je řeč. Hodně se poslední dobou používá výraz, že někdo vystoupil z komfortní zóny. V mém případě to pro MasterChef platilo totálně. Byla to obrovská zkušenost. Z kola jsem měl jistou zkušenost s mediálním vystupováním. Díky soutěži jsem se dostal na úplně jiný level.
Měl jste během soutěže čas na trénink v sedle kola?
Vůbec. Byli jsme pořád ve studiu. Za tmy do studia, za tmy domů. Chyběl mi čerstvý vzduch, sluníčko. Za tři měsíce v soutěži jsem byl na kole asi pětkrát. Vstával jsem v půl šesté, končil večer po desáté. Nic nejde plánovat, když člověk neví, jak dlouho ještě bude ve hře. Já fakt myslel, že po týdnu budu nahraný. Ale najednou to byly dva, pak měsíc, tři… Adrenalin v soutěži je obrovský, ale s kolem to nejde srovnat. Takže když jsem věděl, že bude volno alespoň hodinu, vzal jsem kolo a mazal alespoň do skateparku. A naučil jsem se jednu obrovsky pozitivní věc.
Z kulinářského světa?
Nikoliv. Vždy jsem si myslel, že bez telefonu nedám ani ránu. A tady jsem byl schopný fungovat bez něj celý den. A zjistil jsem, jak je to osvobozující.
