Sdílet:

Měla to být premiéra Petera Sagana v závodě, taky Ital Nibali se chystal na svůj třetí pokus dobýt celkové vítězství, poprvé mělo Giro vycestovat do Budapešti. Všechno tohle letošní jaro ne-li zrušilo, tak alespoň odsunulo. Ale ať se 103. vydání Gira uskuteční letos na podzim, jak se zatím plánuje, nebo až někdy v budoucnu, trasa, jak ji namyslel tým pořadatelské společnosti RCS, už je připravená. A povede přes kopce s příběhem.

První ze tří Grand Tours neboli třítýdenních cyklomaratonů měl startovat 9. května v Maďarsku, ale místo toho je jeho bezprecedentní výkop – pokud to tedy situace v Evropě opravdu dovolí – naplánován na 3. října na jihu Itálie a cíl v Milánu se má odehrát 25. října.

A mezitím čekají na peloton galeje, zvlášť ve finální fázi, kde profily etap připomínají zuby pily. Toto jsou tři z nich, které měly a stále mají rozhodovat o růžovém trikotu…

Monte Bondone: Charly Gaul 200 kilometrů v úniku

Nepatří k těm nejvěhlasnějším, možná ani k nejnáročnějším, byť na 20kilometrové silnici k vrcholu nad Trentem se nastoupá 1461 výškových metrů. Snad proto Monte Bondone jen čtyřikrát v historii Giro využilo jako cílový kopec; naposledy v roce 2006, kdy se úspěšným dobyvatelem stal Ivan Basso na cestě k růžovému vítězství.

Ital Ivan Basso při stoupání na Monte Bondone v růžovém dresu při Giru 2006. Foto: profimedia
Ital Ivan Basso při stoupání na Monte Bondone v růžovém dresu při Giru 2006. Foto: profimedia

To nejlepší se tu ale odehrálo hned při premiérovém zařazení vrcholu do itineráře Gira v roce 1956. Do konce závodu tehdy chyběly tři dny a 23letý Charly Gaul figuroval až na 24. místě průběžné klasifikace se ztrátou 16 minut na vedoucího Itala Fornaru. Byla to poslední dolomitská etapa a nakonec rozhodla o všem.

Ten pátek 8. června vyrážela 20. etapa závodu z Merana. Ráno se začaly nad pelotonem honit mraky, teplota klesla, ale ředitel závodu Torriani nechtěl slyšet, že by se neodjelo kompletních 254 kilometrů etapy.

„Horský anděl“ z Lucemburska právě takové podmínky miloval, více než 200 kilometrů strávil v úniku, z toho 120 sólově a více než 10 hodin proseděl v sedle. V psím počasí završeném sněžením se do cíle dostalo jen 42 závodníků z 89, kteří toho dne odstartovali.

Gaul projel cílem s téměř osmiminutovým náskokem na druhého Itala Fantiniho, a pak ho museli karabiniéři odnést do auta. Na hotelu pak z jeho ztuhlého těla odstřihávali oblečení, aby ho okamžitě uložili do horké lázně.

Dva dny poté byl Charly Gaul vyhlášen vítězem 39. Gira.

Passo dello Stelvio: bláznivý Nairo Quintana

Růžový závod čelil Stelviu dvanáctkrát – sedmkrát z jihotyrolské strany (což bude i letošní směr) a pětkrát z opačné. Čtyřikrát stála cílová brána na vrcholu, 2757 metrů vysoko. Od roku 1965, kdykoliv se na Stelvio jede, nese hora titul Cima Coppi značící střechu závodu, protože výš silnice v Itálii nevedou. Jeho zařazení však s sebou mnohdy nese riziko, protože v květnu bývají povětrnostní podmínky nahoře mnohdy nevyzpytatelné, takže hrozí buď objížďka nebo vůbec zrušení etapy.

Takové sněhové dobrodružství se odehrálo i v roce 2014 a byla to etapa, která vyvolala mnoho polemik. Éterem putovala zvěst, že sjezd ze Stelvia bude za hustého sněžení neutralizován a jezdci ho absolvují pomalu za jakýmsi cyklistickým safety carem. Jenže po chvíli následovala oprava: „Žádný neutralizovaný sjezd. Omlouváme se. Giro.“

Stelvio bývá často při květnovém termínu ještě pod sněhem, což výstupu dodává na dramatičnosti. Foto: profimedia
Stelvio bývá často při květnovém termínu ještě pod sněhem, což výstupu dodává na dramatičnosti. Foto: profimedia

Řada cyklistů si na vrcholu rychle převlékla mokré bundy, srkli si horkého čaje a pokračovali v jízdě, v domnění, že nebezpečný sjezd se nebude počítat. Jenomže Nairo Quintana nečekal na nic a spustil se dolů. Neslyšel? Nerozuměl snad? Už to nikdo nezjistí, ale jeho tah pak někteří označovali za útok a jeho zase za podvodníka. Hlavně proto, že díky své odvaze se Kolumbijec chopil v cíli růžového trikotu, ze kterého vysvlékl krajana Urana.

„Neútočil jsem,“ dušoval se Quintana. „Bylo to nebezpečné, snažil jsem se jen opatrně sjet dolů. Jel jsem na kole, po stejných silnicích jako ostatní a pak jsem vyhrál. Kdybych ujížděl zkratkou nebo autem, ať mi čas seberou. Ale to jsem neudělal.“

Historie Stelvia na Giru se začala psát v roce 1953, kdy bylo scénou jednoho z posledních velkých kousků campionissima Fausta Coppiho: předposlední etapy z Bolzana do Bormia. Tehdy se 34letý Coppi odpoutal v serpentinách hory od lídra Gira, Švýcara Kobleta, v Bormiu navlékl růžový dres a vyhrál své páté a poslední Giro.

V roce 1975 bylo Stelvio cílem poslední etapy závodu, který přichystal vzrušující duel mezi Italem Bertogliem, lídrem Gira, a Španělem Galdósem, který po třech týdnech snahy ztratil závod o pouhých 41 sekund. Galdós se celý cílový kopec, kde ještě mohl zařídit zvrat, snažil utrhnout od Bertoglia, ale nakonec se musel spokojit jen s etapovým triumfem. Na ten celkový už nedosáhl. Cílová scéna pak byla velmi bizarní – vítěz projížděl cílem zdrcený s hlavou skloněnou, zatímco druhý muž za jeho zády zvedal ruce nad hlavu a slavil celkový triumf.

Col d’Izoard: omračující Fausto Coppi

Takřka výlučně je horou Tour de France, ale příležitostně se Col d’Izoard zjeví i na Giru, kam se letos vrací po 13 letech. A šampion Fausto Coppi je stále jediným mužem dějin cyklistiky, který vrcholem projel na prvním místě jak během francouzské, tak i té italské tour. Stalo se to obojí roku 1949. Na Giru během jeho mistrovského díla v etapě Cuneo – Pinerolo.

Col d'Izoard a jeho jedinečné kulisy. Foto: profimedia
Col d’Izoard a jeho jedinečné kulisy. Foto: profimedia

Na kalendáři bylo 9. června, na 254 kilometrech čekalo cyklistické profesionály pět alpských průsmyků, zčásti i ve Francii: Maddalena, Vars, Izoard, Montgenèvre a Sestriere. Ďábelská porce práce, k tomu mokro, zima. Mizerný den.

Ale Coppi byl tak silný. Na Izoardu, 104 kilometrů před cílem, vedl o sedm minut a rozhlasový reportér Mario Ferreti se dostával do extáze, když komentoval: „Un uomo solo e al comando, la sua maglia e bianco-celeste. Il suo nome e Fausto Coppi.“ Jediný člověk je ve vedení, jeho dres je bílomodrý. Jeho jméno je Fausto Coppi.

Hrdina dne překonal s osmiminutovým náskokem i Sestriere a při následném sjezdu ho ještě navýšil. A už tu bylo městečko Pinerolo, cíl této horské odyssey. Coppi triumfoval a uplynulo 11:52 minuty, než tam dorazil i Bartali. A uplynulo předlouhých třiadvacet minut, než dorazil i do té doby růžový Leoni.

Nikdy předtím nebyl žádný cyklista na Giru tak skvělý jako Coppi tohoto dne. Unavený ze svého sóla sice v následující časovce ztratil dvě minuty, ovšem to už byly jen drobné. Potřetí v kariéře Fausto Coppi vyhrál Giro, tentokrát rozdílem třídy. O 23 minut před Bartalim.

Tato stránka používá cookies

Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro uvedené účely / uvedený účel.