Jak Jan Hruška na koze dobyl Vatikán! Dvacet let od božího překvapení

Autor: Adam Bouda

„Mladík neměl žádný respekt z velkých jmen, nechal je prostě za sebou. Cyklista z východní Evropy se prvně zapsal do listiny vítězů prologu Gira,“ psal druhý den komentář deníku La Gazzetta dello Sport. Jan Hruška nastartoval 83. ročník Gira d´Italia a svou první účast v tomto závodě krásným překvapením: vyhrál prolog ve Vatikánu a oblékl se do růžového dresu lídra. Je tomu právě 20 let.

Nebyl to pátek a nebyl ani smolný, právě naopak datum 13. května přineslo velké štěstí. Hruškovi bylo pětadvacet, na Giru za stáj Vitalicio debutoval a v technickém, ani ne pětikilometrovém testu na časovkářském speciálu alias koze v uličkách svatého města přeskočil o 59 setin domácí hvězdu Paola Savoldelliho, který později Giro dvakrát celkově vyhrál.

Jediný Čech v růžovém

Hruškovo konečné čtrnácté místo bylo dlouho národním maximem v růžovém závodě, než do Apenin vyrazil Roman Kreuziger. Ale jeden primát Hruška drží dodnes – žádný Čech před ním ani po něm ten ceněný trikot pro lídra závodu neoblékl. „Jen mě mrzí,“ říká na to dnes pětačtyřicetiletý exprofesionál, „jak málo si z něj pamatuju. Je to růžová mlha a v ní občas zaostřeno na úplné, ale naprosto nedůležité detaily.“

Jan Hruška, jediný český cyklista, který při italském Giru oblékl růžový trikot. Foto: Jaroslav Legner/CNC/profimedia
Jan Hruška, jediný český cyklista, který při italském Giru oblékl růžový trikot. Foto: Jaroslav Legner/CNC/profimedia

Vybavuje si třeba to, jak mířil na tiskovou konferenci, jak se tlačil davem a vybavuje si i štrúdl lidí a v něm skoro všechny obličeje. „Ale naopak vůbec nevím, jak a kde mě do růžového dresu oblékali,“ přiznává, byť to byl moment, který radikálně otočil jeho cyklistickou kariéru. „Protože kdo má růžový dres, stane se nesmrtelným.“

Maglia rosa přinesl Hruškovi životní převrat po mnoha stránkách: od vnímání jeho jména, kdy se u něj v pelotonu zastavovaly i největší hvězdy, aby ho poplácaly po zádech, přes mediální rozruch až po ekonomickou stránku věci. „Giro otázku peněz slušně popíchlo,“ vzpomene. „Nechci říkat násobky, ale ten závod mi otočil situaci tak, že opravdu mělo smysl huntovat si zdraví a na kole si ty hodiny odsedět.“

Cipollini potřeboval jen vteřinu

Po vítězství v prologu byl rázem podle kurzu sázkových kanceláří tipován na páté místo celkově, ale týmový šéf mu ten večer radil: Jdi v klidu spát. Přitom musel dobře vědět, že se Hruška po takovém šoku nevyspí. Copak to jde, když vedle vás na posteli leží dres, na který si myslí celý peloton, ale získat ho může jen jeden? „Nápor emocí byl obrovský.“

Ale i českému závodníkovi muselo být jasné, že takové štěstí nemůže dlouho trvat. Zvlášť když další den byla na programu rovinatá etapa do Terraciny, kterou si pro sebe podle nepsaných pravidel předem rezervoval Mario Cipollini, v té době král hromadných dojezdů. Jeho sehraný vláček týmu Saeco, ve kterém jeden z tempařských vagónů představoval Pavel Padrnos, ho měl dovézt k vítězství. A tedy do růžové.

„Proti mně stál Cipollini, ten měl k sobě celý mančaft s jediným úkolem: vyhrát hned první etapu po prologu,“ vzpomíná Hruška. „Už měl nachystanou růžovou přilbu, rukavičky, omotávku na řídítka a neexistovalo nevyhrát. Jemu stačila jedna sekunda a nějaký Hruška proti Cipolliniho vycvičenému týmu neměl šanci. Svůj úkol jsem splnil a prostor pak dostali zase další.“

V Bibione druhý, v Sestriere králem

Tvůj čas ale ještě přijde, chlácholil smutného Čecha jeho sportovní direktor. Možná podle jeho formy tušil, že by mohl svět zaskočit ještě jednou v dalších časovkách. V té první do Bibione sice o 11 sekund nestačil na Kolumbijce Peňu, zato ta horská do Sestriere už byla v režii Hrušky. Za ním Garzelli, Savoldelli, Simoni, Pantani… Všechno vrchařské hvězdy první velikosti.

Jan Hruška při vítězné etapě do Sestriere při Giru 2000. Foto: profimedia
Jan Hruška při vítězné etapě do Sestriere při Giru 2000. Foto: profimedia

„Jestli koukali stejně překvapeně jako já, pak mi to bohatě stačilo,“ usměje se Hruška. Manažer ho ráno před startem nechal projet jen první půlku časovky s tím, že zbytek prý vidět nepotřebuje. Snad aby nevěděl, jak velký kopec vede do cíle a nezalekl se předem.

Pak odstartoval, ale že šlo o předposlední den tří týdnů závodu, bolely ho už strašlivě nohy a myslel si, že jede strašně. „Ale v momentu, kdy se ke mně začaly točit motorky s fotografy, jsem si říkal, že se ani něco děje,“ říká Hruška. V druhé půli časovky, právě v tom krpálu do Sestriere, předjel osm lidí. A když do cíle dojel s náskokem 74 sekund… „Tak nemohl být nikdo víc překvapený než já sám.“

Etapovým výhrám na Giru byli od té doby blízko i další Honzové – Bárta s Hirtem, ale jen Kreuziger dokázal úspěch v tomto závodě získat. Růžové mámení však o dvě dekády poté zůstává výsadou jediného muže.