Bez kola si už nedokáže život představit. Zdeněk Grygera patří k nejlepším českým fotbalistům historie. V dresu reprezentace odehrál 65 zápasů, byl na několika šampionátech včetně úspěšného ME 2004 v Portugalsku. Působil v řadě velkoklubů včetně Juventusu Turín. Dnes je generálním manažerem prvoligového Zlína. Jako fotbalistu ho zná asi každý, ale možná už méně lidí jako vášnivého cyklistu. 

Jak se úspěšný fotbalista dostane k cyklistice?

Když jsem hrál aktivně fotbal, na kolo nebyl čas. Ale v létě při dovolené doma jsem se chodil dívat do Holešova na tradiční závod Drásal, kde mám spoustu kamarádů. Pořád mě hecovali a já jim řekl, že až jednou skončím, tak Drásala dám. Slovo dalo slovo, a když jsem skončil s kariérou, začal jsem se na ten závod na horském kole svědomitě chystat. No a dal jsem to (v roce 2014 zvládl těžkou trasu dlouhou 115 km pod sedm hodin, což byl skvělý výkon – pozn. aut.) a musím říct, že jsem překvapil sám sebe. V tu dobu asi začala moje cyklistická kariéra.

Čím vás kolo uchvátilo?

Já odmala sportoval v kolektivu, na kole mohl člověk najednou vyjet sám. Kam chtěl, jak dlouho chtěl, navíc jsem si vždycky krásně pročistil hlavu. Dneska už ke mně kolo neodmyslitelně patří. Po horáku jsem si pořídil i silničku a teď už je to tak, že osmdesát procent kilometrů najezdím na silničním kole. Na horském jsem kromě Drásala jel ještě pár menších závodů, většinou nějaké padesátky. To ještě zvládnu i bez speciálního tréninku na horáku.

Sedláte kola prémiové italské značky Pinarello. Jak jste se k ní dostal?

Když jsem si kolo kupoval, začali jsme to řešit se švagrem, který se cyklistice taky dost věnuje. Zvažovali jsme různé značky. Já díky působení v Turíně miluju Itálii, a když jsem před fotbalovým agentem Minem Raiolou, který mě zastupoval, řekl, že vybírám kolo, bylo rozhodnuto. Říkal mi: já se znám osobně s Fausto Pinarellem, tak to vyřídíme. No a najednou jsem byl u nich doma, pak ve fabrice a řešil jsem výběr kola přímo s rodinou Pinarellů. Konzultovali jsme velikost, barvy. Nakonec jsem vybral silničku Pinarello Dogma a mám od nich i horské kolo.

Jezdíte hodně často?

Teď jsem měl paradoxně díky koronaviru trochu víc času, když se nehrál fotbal. I počasí nám poměrně přálo. Takže jsem třeba jel na kole z domova z Přílep ráno na stadión do Zlína, to je jen nějakých 18 kiláků. No a odpoledne jsem to natáhl na Vsetín, Tesák, Troják, Hostýnské vrchy. Podle času. Když je sezóna v plném proudu, dostanu se na kolo tak dvakrát týdně, teď i častěji. Jsem spíš sezónní sportovec. Na kole jezdím rád, když je aspoň trochu pěkně, tak od dubna do září. Nemusím vyjet za každého počasí.

Co vás na kole nejvíc baví?

Člověk je pánem svého času. A skvěle si vyčistí hlavu od starostí. Když budu chtít jít na tenis, musím si domluvit parťáka, rezervovat kurt. Kolo je jiné. Vyjedu, kdy chci, na nikoho se nemusím vázat. Kochám se krajinou, kterou z auta člověk tolik nevnímá. Když chci, můžu si zastavit, dát si jedno pivečko, a jet dál. Já díky kolu poznal spoustu krásných míst.

Na který ze svých cyklistických počinů jste nejvíc pyšný?

Ten Drásal se mi povedl… Na silnici, když jedu třeba 150 kilometrů, tak už to docela cítím. Sám jedu většinou tak mezi 80 a 100 kilometry. Roky přibývají, co si budeme nalhávat… Musím z jízdy mít pocit radosti, ale když jedeme ve skupince, občas se to zvrhne, dáme si víc a domů přijedu vyřízenej.

Jezdíte častěji sám nebo v partě?

Záleží, jak to vyjde. Máme skupinku, napíšeme si a třeba o víkendu vyrazíme společně. Někdy jedeme tři, jindy v šesti. Vždycky si vybereme nějakou trasu, třeba nedávno jsme byli v Beskydech.

Jaký terén máte raději?

Úplná rovina mě tolik nebaví. Mám radši, když je na trase nějaké stoupání. Člověk je pak spokojenější, když zdolá nějaký pořádný kopec. Ale jinak jsem spíš silový typ. Síla v nohách je pořád, jen váha by potřebovala trochu dolů…

Je někdo z vašich fotbalových známých taky zapálen pro cyklistiku?

Vím, že jezdí Michal Kadlec, ale pro aktivní hráče dlouhé švihy na kole moc dobré nejsou, protože zkracují svaly. V Itálii je mezi bývalými fotbalisty hodně aktivních cyklistů. Jezdí Mancini, Ravanelli, ti za sebou mají i nějaké silniční závody. A třeba Španěl Luis Enrique , současný trenér jejich nároďáku, jel dvakrát těžký etapák na horských kolech Cape Epic v Jihoafrické republice.

Máte kamarády mezi profesionálními cyklisty?

Na pár akcích jsem se potkal s Jardou Kulhavým, od nás znám Ondru a Honzu Fojtíkovi, kteří dělají Drásala a jsou to skvělí bikeři. A rád bych ještě zmínil zakladatele Drásala Jaroslava Bachnera a Jaromíra Ondrušáka, kteří tenhle krásný závod připravují už sedmadvacet let.

Zdeněk Grygera na startu Bikemaratonu Drásal v roce 2014. Foto: Luděk Ovesný/MAFRA /Profimedia
Zdeněk Grygera na startu Bikemaratonu Drásal v roce 2014. Foto: Luděk Ovesný/MAFRA /Profimedia

Díváte se někdy v televizi na cyklistické závody?

Baví mě Giro a Tour, to vždycky sleduji rád. Giro jsem dokonce viděl na vlastní oči, když jsem byl ještě v Turíně.

Jaký je Váš sen spojený s kolem?

Jednou bych rád absolvoval závod Gran Fondo v Trevisu, který pořádá Fausto Pinarello. A rovněž mě lákají nějaké pořádné kopce, třeba vyšlapat Stelvio v Dolomitech.